„Američané teď žádají o radu Bělorusy.“ Světoví spisovatelé se sešli v Praze

Natália Kaljada neví, co jsou svobodné volby. „Celý život znám jen ty zmanipulované. I když jdete volit opozici, vždycky vyhraje stejný diktátor,“ říká s poukazem na běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka, který vládne od roku 1994.

Umělecká ředitelka Běloruského svobodného divadla byla uplynulý víkend hostem literárního festivalu Fall v pražském Centru současného umění DOX. A při sobotní odpolední diskuzi jí neušlo, jak někteří návštěvníci na mobilních telefonech sledují sčítání hlasů z českých parlamentních voleb. „Vnímám, že je pro vás tenhle den mimořádný. Já možná nikdy nepochopím, co znamená zažít svobodné volby,“ zalitovala.

Barvitě pak vylíčila realitu své rodné země, kde ji při demonstraci v Minsku policisté zatkli, zlámali jí několik žeber a toho času mladou matku hodili do antonu, zatímco se za ní marně dobýval manžel. „Letos jsem strávila tři měsíce v Americe. Když za mnou začali chodit američtí novináři a žádali mě o radu, ať je naučím, jak být stateční, sevřelo se mi srdce. Být stateční vás ale nikdo nenaučí. Musíte se to naučit sami, až se v takové situaci ocitnete,“ řekla.

Třetí ročník festivalu Fall se tedy konal nejen ve stínu českých voleb. Kvůli nim si někteří mimopražští návštěvníci vyřídili voličské průkazy, na průběh akce ale hlasování vliv nemělo. Mnohem víc dramaturgii poznamenala neutěšená situace v zemích, odkud přijeli hosté. Motto festivalu „myslet nebezpečně“ pro autory z Běloruska, Číny, Ukrajiny, ale také pro Palestince či spisovatele žijící v USA nepředstavuje žádnou nadsázku.

„Vím, že je to iracionální, ale já mám větší strach na cestách než doma,“ vyprávěla ukrajinská spisovatelka Sofija Andruchovyč. Z bolestné zkušenosti posledních tří let ví, že když na člověka letí ruská raketa nebo dron, může se jen modlit. „Přesto se o rodinu víc bojím, když s ní nejsem, než když všichni sedíme doma v Kyjevě a čelíme nebezpečí společně,“ dodala.

Dvaačtyřicetileté prozaičce v českém překladu právě vyšel obsáhlý román Amadoka týkající se ukrajinských dějin. Při debatě však mluvila víc o současnosti. Vyprávěla, kterak po zahájení plnohodnotné ruské invaze v roce 2022 prchala na západ Ukrajiny za rodiči a jak zprvu nevěřila, že ještě někdy něco napíše. Pak ale zjistila, že jí literatura v těžké situaci naopak pomáhá.

„Po celé Ukrajině je teď cítit obrovská vášeň pro život. Možná souvisí s tou blízkostí smrti. Když žijete v nepřetržitém ohrožení života a každým dnem můžete vy nebo vaši blízcí zahynout, víc si vážíte každé minuty,“ uvažovala Sofija Andruchovyč. Podle jejích zkušeností se vášeň propisuje také do většího zájmu o literaturu. „Ukázalo se, že když je lidem nejhůř, potřebují kulturu víc než dřív. Literatura, divadlo i třeba současné umění na Ukrajině zažívají obrovský rozmach,“ míní.

Kolem festivalu Fall se spisovatelé letos skutečně semkli. Když si účastníci debaty o české literární kritice nemohli vzpomenout na přívlastek, jímž Petr Šesták opatřil svůj román Vyhoření, napověděl jim z publika sám autor. Sofiji Andruchovyč položil jeden dotaz přední čínský disident Badiucao, zatímco uznávaný německý spisovatel Daniel Kehlmann si byl poslechnout irského kolegu Paula Lynche.

I fakt, že žádaní zahraniční hosté po svém vystoupení hned neodjíždějí do hotelu, nýbrž tráví celé dny v DOX, ukazuje, že třetí ročník akce byl skutečně světově obsazený.

Většina pořadů se konala v dřevěné vzducholodi Gulliver na střeše holešovického centra. Účastníci se potkávali také o patro níž v kavárně, kde barmanky pouštěly písně americké zpěvačky Chrystabell, jejíž poctou režisérovi Davidu Lynchovi přehlídka v neděli večer vyvrcholila. Za čtyři festivalové dny se na Fallu objevili všichni od miliardářů Václava Dejčmara a Libora Winklera, kteří jsou akcionáři galerie, po pořadatele českých propalestinských demonstrací.

Nebezpečnost letošního ročníku ilustroval fakt, že u vchodu do vzducholodě účastníky šacoval bodyguard. Důvodem byla návštěva Gérarda Biarda, šéfredaktora francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo, jehož pařížskou redakci v lednu 2015 vystříleli teroristé. Útok si vyžádal 12 mrtvých, dalších 11 bylo zraněno. Biard přežil, protože byl na dovolené v Londýně. „O útoku jsem se dozvěděl od kolegy. A pak už mi nepřestal zvonit telefon, bylo to tak neudržitelné, že jsem ho musel vypnout,“ vyprávěl.

Rozměr útoku si naplno uvědomil, až když se v Londýně dostal na francouzskou ambasádu. „Jakmile jsem řekl, kdo jsem, rozletěly se dveře a přišli pro nás tři bodyguardi. Ještě ten večer jsme se vrátili do Paříže. A museli jsme pokračovat v práci našich novin,“ vyprávěl muž, jenž se pak v důsledku celosvětového ohlasu hesla „je suis Charlie“ ještě roky setkával s podporou. „Nastoupili jste do autobusu a lidé se zvedali, zdravili vás a tiskli vám ruce. Stali jsme se téměř náboženským idolem, my, co přitom proti náboženským idolům celý život bojujeme,“ divil se šéf časopisu, jenž nevybíravě karikuje katolicismus, islám, ale třeba také krajní pravici.

Kromě Biardova sobotního vystoupení byl ve vzducholodi největší nával o den později, kdy dostala prostor palestinská autorka Adania Shibli. V českém překladu jí právě vyšla novela Podružný detail vracející se ke skutečné události z roku 1949, kdy izraelští vojáci znásilnili a zavraždili arabskou dívku. „Pro mě psát znamená také překonávat neuvěřitelný zármutek, který jako by se u nás dědil z generace na generaci a který představuje opakování zármutku, jemuž čelili naši rodiče či prarodiče,“ řekla.

Adania Shibli se předloni stala předmětem kontroverze na frankfurtském veletrhu. Pořadatelé nejprve oznámili, že jí udělí cenu, když ale 7. října došlo k palestinským teroristickým útokům na Izrael, ceremoniál ze solidarity s izraelskými oběťmi odložili. Autorky se zastalo přes 1500 osobností včetně tří držitelů Nobelovy ceny za literaturu.

Někteří němečtí kritici jí vyčítají, že ve své novele líčí Židy stereotypně. „Ve finále je to jenom obyčejná, nikterak literární propaganda,“ konstatoval například spisovatel Maxim Biller. Jiní knihu naopak vyzdvihují jako zásadní svědectví v době, kdy Palestinci už dva roky čelí extrémně tvrdé izraelské odvetě v Pásmu Gazy, mnohými označované za genocidu. „Je to intenzivní, pronikavé dílo o hlubokých důsledcích života v násilí,“ seznal časopis Los Angeles Review of Books.

Autorka se politické rozpravě při návštěvě DOX překvapivě vyhnula. V hodně abstraktní debatě vysvětlovala, že psaní pro ni představuje „způsob, jak žít v jiných podmínkách než těch stanovených druhými“. Je to vzdor vůči „zkáze, jejíž rozměry se vzpírají pochopení“, a „realitě utvářené utlačovateli či kolonialisty“, řekla s odkazem na Izrael. „Jako náměsíčníci kráčející nocí jsme v Palestině neustále vedeni k monstrozitě, k životu v podmínkách kolonialismu, útlaku a násilí, jaké zažíváme na tolika úrovních, že to člověka dohání k šílenství. Mění ho to v monstrum. Člověk má ale ještě jinou možnost: psát,“ řekla Adania Shibli.

Sympatie vůči Palestincům na festivalu vyjádřili také tanečníci Ginevra Panzetti a Enrico Ticconi. Po své performance, kterou diváci v sále Dox+ sledovali sedící na zemi v kruhu, mezi ně dvojice Italů vyznamenaná na milánském trienále donesla palestinskou vlajku. Nebyl to jediný moment, kdy si člověk od celodenních literárních debat mohl odpočinout při jiném typu umění. Program dále zahrnul vernisáž výstavy, čtení poezie, koncert či filmovou projekci.

Velkým tématem se stala cenzura. Běloruský prozaik Alhierd Bacharevič popsal, jak mu celníci zkonfiskovali celý náklad v Litvě vytištěného dystopického románu Psi Evropy. Totalitní režim přitom krásnou literaturu dlouho pomíjel. „Vše se změnilo s protivládními protesty v roce 2020. Tehdy stát pochopil, že už mu nikdo nevěří, že Bělorusové si začínají klást otázky a odpovědi na ně hledají mimo jiné v literatuře. A tak byl můj román v 2022 jako první v Bělorusku zakázaný,“ uvedl autor, jehož dílo režim zařadil na seznam takzvaných extremistických materiálů. Do češtiny zatím nepřeložená próza se odehrává v roce 2049, kdy už samostatné Bělorusko neexistuje, neboť bylo dávno pohlcené Ruskem.

Jinou, česky naopak publikovanou dystopii nazvanou Píseň proroka představil irský prozaik Paul Lynch. Za román, jenž líčí nástup totality a nakonec i občanskou válku v samém srdci Dublinu, předloni získal Bookerovu cenu. „Jako Ir znám celý život jen liberální demokracii. Všichni předpokládáme, že to, co známe, bude pokračovat donekonečna. Když to pak kus po kousku ztrácíme, odmítáme si připustit, že se to opravdu děje,“ varuje autor knihy, podle jejíchž hrdinů jsou dějiny němým záznamem lidí, co nevěděli, kdy včas uprchnout. „Všichni jsme se někdy dívali na dokumenty o holokaustu a říkali jsme si: to by se nám nestalo, my bychom utekli včas. Můj román se ptá: opravdu? Jak si můžete být tak jistí?“ uvažuje Lynch.

Autor popírá, že by psal ovlivněn konfliktem v Severním Irsku, který trval do roku 1998. Přesto má na něj osmačtyřicetiletý romanopisec stále živé vzpomínky. „Do Severního Irska jste i na nákupy museli jezdit přes kontrolní stanoviště se strážnými věžemi, odstřelovači a vojáky vybavenými těžkými automatickými zbraněmi. Táta vždycky stáhnul okénko, podal jim pas, někdy chtěli vidět kufr,“ vzpomíná Lynch. Jednou nakupovali v severoirském Derry, když kolem jel ozbrojený transportér a voják prý na hocha zamířil kulometem. „Polila mě hrůza. Vždyť jsem tady jen s rodiči, nikomu jsem nic neudělal, proč na mě míří? Bylo to masivní narušení reality, ve které jsem žil,“ vybavuje si Lynch.

Jinou dystopii, grafický román You Must Take Part in Revolution, na festivalu uvedli čínský exilový výtvarník Badiucao a novinářka Melissa Chan. Vyslovili při tom obavu z čínské invaze na Tchaj-wan. „Na Ukrajině, v Gaze i jinde jsme svědky naprostého kolapsu mezinárodního práva. Poté, co jsem viděl, jak americký prezident Donald Trump lavíruje okolo podpory Ukrajiny, absolutně neočekávám, že by se zastal Tchaj-wanu. Je jen otázkou času, než k invazi dojde,“ obává se Badiucao.

Knihou chce ale vyslat i pozitivní vzkaz. „Že navzdory nejtemnějším politickým vyhlídkám záleží na jedinci. A ten vždycky může něco změnit. Dokonce i když vyrůstal naprosto vymiškovaný totalitou, jako člověk schopný myslet a soucítit s druhými má možnost se toho balastu zbavit a prohlédnout,“ věří čínský držitel Ceny Václava Havla za kreativní disent.

Optimisticky hovořil také německý prozaik Daniel Kehlmann, kterému česky právě vyšel román o kolaboraci za nacismu nazvaný Šálivá hra světla. „Když je mi z dnešního světa úzko, vzpomenu si, že většina umělců tvořila pod cenzurou. Dante či Shakespeare neznali svobodu slova. Stejně jako Charles Dickens nebo Gustave Flaubert. Ani náhodou v ní nežili třeba filozofové jako Baruch Spinoza a Gottfried Wilhelm Leibniz, a přesto našli způsob, jak své myšlenky rozvinout,“ uvažuje Kehlmann.

Na festival přivezl mimo jiné osvěžující názor, že lidstvo se učí ze svých chyb. Na dotaz z publika to německý rodák žijící v USA rozvedl na příkladu finanční krize z roku 2008. „Právě protože si všichni byli vědomi toho, jak strašně dopadla velká hospodářská krize v roce 1929, podařilo se nám vyhnout jejímu opakování. Myslím, že poučit se z katastrof umíme velmi dobře. A když se pak na nás valí nové katastrofy, čelíme jim s vědomím toho, jak jsme obstáli tváří v tvář těm dřívějším,“ uzavírá Daniel Kehlmann.