Článek
Zhruba padesátku maleb a kreseb lze nyní vidět v Galerii Václava Špály na pražské Národní třídě. Výstava potrvá do 24. srpna.
Jejím námětem se stala dospívající Traudi Schönfeld, která byla ve 30. letech minulého století aktivní členkou nacistické organizace Svaz německých dívek. Její někdejší dům ve Šluknovském výběžku dnes Erika Bornová vlastní s rodinou a používá jej jako svůj venkovský ateliér. Právě proto se začala zabývat jeho historií.
Když pátrala v archivech, podobu Traudi Schönfeld neobjevila. „O ní i jejích rodičích, což prý byli mimochodem antifašisté, jsem se něco málo dočetla v místní kronice, nezachovaly se už ale žádné fotografie,“ říká umělkyně. Cyklus nazvala podle baladického filmu Stíny horkého léta režiséra Františka Vláčila z roku 1977.
Návštěvníci výstavy uvidí fiktivní podobizny copaté německé dívky. Bornová je nakreslila černým pískem, tedy materiálem, z něhož se věci symbolicky vynořují a mohou v něm časem zase zmizet.
Stejně tak se autorka rozhodla znázornit předměty, jež uvnitř po Němcích zůstaly, a těla živých i neživých tvorů, kteří objekt či jeho okolí zabydlili bez ohledu na lidi. „Ve sklepě našeho domu žijí například velcí pavouci, mety temnostní. Desítky pavoučic tu ve tmě střeží stovky svých kokonů visících ze stropu. Když tam jdu třeba návštěvě pro víno, mety prchají, a pak se zas vracejí. Je to děsné, ale i fascinující,“ popisuje výtvarnice.
Na stěnách galerie se tak kresby hrnečku či stoličky střídají s plátny, na nichž jsou právě pavoučice s kokony, netopýr, uschlý lišaj či myší kostra. Autorka je zachytila pomocí akrylu, pastelu, uhlu, písku a metalických vodovek. Formáty jsou někdy malé, jindy přesahují dva metry. Menší kresby ztvárnila Bornová na přírodním papíře z himálajských rostlin.
Součástí výstavy je replika černobílé uniformy Svazu německých dívek. Doplňuje ji nášivka se svastikou, která v kontrastu ostatních děl zachycujících krásu hmyzu připomíná smrtelně jedovatou tarantuli.
„Přestože se dotýká přírodních motivů i událostí svázaných s lidmi, ve skutečnosti nová výstava Eriky Bornové otevírá především otázky paměti místa. I když je takových míst mnoho a jejich příběhy jsou někdy zaměnitelné, má své jméno a je ho možné identifikovat. Stejně jako Traudi Schönfeld,“ říká Radek Wohlmuth, kurátor výstavy. Tu doprovází monografie vydaná nakladatelstvím Kant.
Malířka, sochařka a ilustrátorka Erika Bornová absolvovala Střední odbornou školu výtvarnou, načež ve studiu pokračovala na pražské Akademii výtvarných umění. Patří k nejvýraznějším českým umělkyním generace 80. let minulého století.
Posledních více než třicet let řezala své postavy do polystyrenu, často ho také kolorovala. Tímto způsobem vznikl například její asi nejkontroverznější cyklus Udělám vše, což byly z polystyrenu vyřezané prostitutky, původně vyfocené v inzertním časopise Anonce.
K malbě a kresbě se Bornová začala pozvolna vracet už v minulé dekádě. Nyní má o důvod víc. „Polystyren byl dlouho má láska. Jedno mé oko ale v poslední době ztratilo část prostorového vidění, takže jsem se při sochání najednou každou chvíli řízla,“ doplňuje autorka, která se sochařstvím kdysi nepřímo vymezila vůči otci, dnes již nežijícímu výtvarníkovi Adolfu Bornovi, a také manželovi, jímž je malíř Tomáš Císařovský.
Špálova galerie sídlící ve funkcionalistickém paláci Chicago na Národní třídě má dlouhou avantgardní tradici, od roku 2010 ji provozuje společnost PPF.
