Když světu vládla tištěná média. Výstava ukazuje, co s nimi dělali umělci

Podle novinové fotky z věznice Abú Ghrajb vzniklo umělecké dílo. Falešné Hitlerovy řečičky už v roce 1930 inspirovaly koláž z tiskovin. A na malbě nazvané Perestrojka kráčí dav čtenářů skrytých za hradbou novin. Tištěná média přitahují umělce už 150 let, jak ukazuje nová velká přehlídka nazvaná Hit By News v pražském Centru současného umění DOX. V jeho dvou patrech se nachází čtyři stovky děl od dvou stovek autorů často velmi zvučných jmen.

Mezi vystavujícími se vyjímají Andy Warhol, Joseph Beuys, Gerhard Richter, Man Ray, Kazimir Malevič, Christo, Alberto Giacometti, Joan Miró, Le Corbusier či David Hockney. Všechny fotografie, malby, koláže či grafiky pocházejí ze švýcarské sbírky Annette a Petera Nobelových. Přehlídka potrvá do 23. srpna.

Vůbec první dílo si advokát se slavným jménem Peter Nobel pořídil v 80. letech minulého století, kdy začal v Curychu pracovat pro vydavatelství Ringier. „Směl jsem si vybrat dekoraci na zeď do kanceláře. Když jsem se rozhodl pro Prodejce Blicku od Hannese Portmanna, vedení mi nákup zakázalo, protože obraz nepovažovalo za dostatečně kvalitní,“ vzpomíná sběratel pro švýcarský Tagblatt. Nobel však trval na svém a zaplatil za práci 5000 franků z vlastní kapsy. Tak se začala rodit sbírka s ojedinělým zaměřením na takzvaný press art, průsečík médií a umění. V současnosti kolekce zahrnuje přibližně dva tisíce děl, z nichž pro pražskou výstavu vybíral švýcarský kurátor Christoph Doswald.

Přehlídku seřadil do 14 víceméně chronologických kapitol, připravil tak jakousi procházku kronikou žurnalistiky, jak ji „napsali“ umělci z Evropy, Ameriky či Asie. Doswaldův „výklad“ se – stejně jako sbírka Nobelových – milosrdně zastavil před rozmachem sociálních sítí. Návštěvník, který možná očekával mediální brutalitu a boj s dezinformacemi, si může vydechnout. Nečeká ho pitvání šílenství na sítích, kterému se současné umění také umí vyrovnat úderem na solár lidských emocí.

Některé části výstavy jsou přímo idylické, jiné zobrazují díla, která ve své době působila troufale kriticky, ale současníka už nepohorší ani nerozčílí.

Velkou potěchu nabízí oddíl představující zlatou éru reportérské fotografie. Manželům Nobelovým se podařilo shromáždit spoustu skvělých snímků od klasiků dokumentární i ateliérové fotografie. Jsou tu díla Roberta Capy, Henriho Cartier-Bressona, Edwarda Steichena, Brassaïe, Alexandra Rodčenka a dalších.

Gotthard Schuh zachytil v roce 1930 korpulentní paní, kterak si dělá pohodlí na curyšské lavičce při čtení novin. Dvě meziválečné fotografie Hanse Stauba ukazují, že pouliční čtenářská vášeň postihovala lidi napříč sociálními třídami: vyfotografoval mladou čtenářku zaujatou módním magazínem a na druhém snímku podobně zahloubané tři stavební dělníky, kteří během přestávky čtou společně jedny noviny. Pečlivě upravená dívka s tenoulinkým obočím a v kabátku s kožešinovým límcem jako by vypadla z obálky časopisu. Naproti tomu tři mladíci nad novinami konzumují svačiny.

Sociální podtext má i Rodčenkova fotografie Kiosek z roku 1928. Zachycuje trafiku, u níž mají složený svůj přenosný stolek dvě pouliční prodavačky zabalené do tlustých šátků.

Cartier-Bresson v den korunovace krále Jiřího VI. roku 1937 zvěčnil Trafalgarský pomník obležený lidmi. U jejich nohou na dlažbě zastlané vrstvou poházených novin spí zmožený mladík.

Ani experimentátor Man Ray neodolal tematice médií, v roce 1933 pořídil slavný akt u tiskařského stroje.

Kurátor se v průvodních textech zamýšlí, jak se umělci vyrovnávali s rozmachem fotografie. Ta je podle jeho slov už začátkem 19. století připravila o „vizuální monopol, když obrazy začaly být reprodukovatelné v novinách a časopisech“.

Ve stolní vitríně jsou vystaveny desítky dobových vizitek, drobných reprezentativních portrétů někdejší elity 19. století. Pánové s licousy a dámy v kloboucích mají něco společného. Všichni třímají v rukou či mají vedle sebe významně položené noviny. Drží je „jako tu nejdůležitější věc, která ilustruje význam zastaveného okamžiku“, myslí si kurátor.

Jedna z dalších kapitol sleduje, jak se na vzniku politických utopií začátkem 20. století podíleli výtvarníci. Výstava připomíná díla Kazimira Maleviče či El Lisického, jejichž služeb využila sovětská propaganda.

Na politiku odpovědělo uměním dadaismem a koláží. Ta se podle kurátora „vyvinula ve zcela novou uměleckou formu, kterou lze chápat jako reakci na manipulativní média“, kdy „umělci stříhali noviny, vybírali přesné výňatky a výsledné papírové útržky poté přeskládali, aby vytvořili vlastní realitu a alternativní pravdy“.

Díla, z nichž lze dobové souvislosti a angažovanost umělců vyčíst, na výstavě střídají práce, které jsou se světem žurnalistiky spojeny možná jen náhodně. Například kresba černým perem přes titulní stranu novin od Alberta Giacomettiho z roku 1963 nejspíš představuje jen momentální nápad, jak zachytit dívku sedící u vedlejšího kavárenského stolku, a nikoli komentář k médiím.

Také dalším autorům se tištěné deníky hodily možná jen jako dostupný podklad rychlého nápadu. Na noviny maloval i architekt Le Corbusier. Joan Miró se dokonce nespokojil s tužkou či perem, ale vzal si na to barvy.

Velkou angažovanost lze vyčíst u prací Josepha Beuyse, který zkoumal ekologické možnosti života. Také Andy Warhol reagoval kriticky na svou současnost. Jeho námětem byly nejen celebrity, které ho fascinovaly kultem osobnosti. Vedle herečky Marilyn Monroe v mnoha barevných mutacích prohlásil za umění i velkou zvětšeninu titulní strany deníku New York Post. Dominovala jí zpráva o rasistické vraždě spáchané teenagerem. Jiná zvětšená novinová stránka obsahovala obří fotografii dopravní nehody se zraněnými i mrtvými těly. Novinářská senzacechtivost možná Warhola stejnou měrou přitahovala, jako děsila, napadá diváka v DOX tváří v tvář jeho dílům.

Hodně prostoru pořadatelé věnují tvorbě 60. let minulého století. Umělec Christo noviny balil do igelitu, César je lisoval a vytvářel z nich objekty, Mimmo Rotella přetvářel filmové plakáty s Marilyn Monroe, Ingrid Bergman či Humphreym Bogartem v romantická díla.

Čím víc se vystavené práce blíží současnosti, tím se zdají být témata palčivější. Alfredo Jaar v cyklu Newsweek reprodukuje sérii obálek časopisu, které vycházely v roce 1994 po začátku občanské války ve Rwandě. Šestnáct titulních stran dokumentuje čtyři měsíce, jež uběhly do doby, než se nejvýznamnější americký magazín začal o rwandský konflikt vážně zajímat.

Joan Fontcuberta zpracovala fotografii z věznice Abú Ghrajb, kde docházelo k mučení válečných zajatců během amerického tažení v Iráku z roku 2004. Novinový snímek umělkyně rozpixelovala do stovek miniaturních fotografií stažených z internetu s tímto motivem.

Podobnou metodu zvolila Sabine Hertig. Její obraz Krajina tvoří stovky drobných foteček vystřižených z francouzského Le Monde. Autorka na vlastní kůži zakusila, jak může být práce s médii též nebezpečná: Při výstavě v Istanbulu krátce čelila podezření z údajného šíření propagandy teroristické organizace, protože na jednom malém políčku jejího díla byla vidět vlaječka Strany kurdských pracujících známé pod zkratkou PKK.

Výstava v DOX, na níž je z českých tvůrců zastoupen pouze kolážista Jiří Kolář, nabízí mnoho obrazů, které se svou vizualitou a sdělením nadlouho vryjí do paměti. A nemusí jít o žádnou konkrétní událost.

Takovým dílem může být fotografie Poslední večeře pracujících z roku 2006 od čínského umělce Čanga Sien-junga. Tlupa ušmudlaných, zběsile se tvářících dělníků se nad stolem pokrytým novinami láduje hůlkami jídlem z hliníkových misek. Tvář mistra i všech 12 „učedníků“ patří umělci. Je to skvělé zcizení křesťanského motivu, které si od doby Leonarda da Vinciho dosud nárokovala evropská kultura.