Článek
Kostelničku hraje Alena Antalová, její schovanku Jenůfu ztvárnila Kristýna Daňhelová. I přes vážné téma diváky nečeká trápení, ale spíše silné emoce, uvedl režisér Petr Gazdík. Premiéra se konala uplynulý víkend, nejbližší reprízy následují 23. a 24. dubna.
Ústřední postavou hry je Kostelnička, toužící uchránit nevlastní dceru Jenůfu před hanbou a utrpením. Když zjistí, že Jenůfa čeká dítě s lehkovážným mladíkem Števou, který si ji nemá v plánu vzít za manželku, rozhodne se nemanželské dítě zabít.
Zatímco pro Kostelničku je tragické rozhodnutí zničující, Jenůfa nakonec nalezne smíření, pochopení a lásku.
„Mám pocit, že jsem na tu roli celý život čekala. Doufám, že jí posloužím a dokážu ji lidem nějak vysvětlit. Není to úplně jednoduché, protože jsem máma čtyř dětí,“ říká třiapadesátiletá bratislavská rodačka Alena Antalová, která v Městském divadle Brno působí od roku 1994 a za titulní roli v jeho inscenaci Mistra a Markétky získala cenu Thálie.
Text z roku 1890 divadelníci místy upravili do srozumitelnější podoby. Přidali postavy, které zprostředkovávají Kostelniččiny myšlenky a pohnutky, připravili stylizovanou scénu či kostýmy. Příběh se odehrává ve světlém prostoru, který může připomínat arénu nebo soudní síň. „Nechceme však Kostelničku soudit,“ ubezpečuje režisér Gazdík.
Kostelnička v podání Aleny Antalové (vlevo) se snaží ochránit svou nevlastní dceru Jenůfu hranou Kristýnou Daňhelovou před hanbou a utrpením.
Preissová, jež žila v letech 1862 až 1946, sice psala o Moravském Slovácku, pocházela však z Čech. Provdala se za pokladníka hodonínského cukrovaru a život na Moravě se výrazně promítl do její tvorby. Nejznámějšími díly Preissové jsou realistická venkovská dramata Gazdina roba a právě Její pastorkyňa.
„Na rozdíl od příznivého diváckého ohlasu Gazdiny roby byla premiéra Její pastorkyně v pražském Národním divadle v roce 1890 přijata velmi bouřlivě a vyvolala názorový střet mezi zastánci díla a jeho odpůrci, kteří autorku vinili z nemravnosti a z hanobení slováckého lidu,“ připomíná dramaturgyně brněnského divadla Klára Latzková.
Tehdy na česká jeviště vstoupil nový umělecký směr realismus, a tak hry dnes považované za „českou klasiku“, jako jsou Naši furianti od Ladislava Stroupežnického nebo Maryša bratří Mrštíků, musely obhájit své místo v dramaturgických plánech divadel. Realistické popisování tehdejších problémů společnosti, často vyhrocené až do tragických situací, obecenstvo nepřijímalo lehce. Hry tak byly označovány za nevhodné.
Také Preissová namísto idealizovaného zobrazení venkovského života vylíčila úděl soudobé ženy a ustrnulé morální konvence. „Zdá se, že se to odehrává někdy dávno na vesnici, ale jsou to témata stále aktuální a týkají se nás i dnes,“ uzavírá režisér Petr Gazdík.
