Recenze: Mistrovské dílo. Šindelkův nový román působí jako starý artový film

Svůj první román po desetileté pauze tento týden vydal spisovatel Marek Šindelka pod znělým, ale paradoxním názvem Systémy něhy. Systém je produktem rozumu a funguje na základě trvalých, spolehlivě platných zákonitostí. Něha naopak představuje emoci, tedy něco subjektivního, nestálého, co může rychle přejít v jiný pocit. Oxymóron v názvu otevírá i pozoruhodný svět, do něhož nás kniha zve.

Dvaačtyřicetiletý držitel Ceny Jiřího Ortena, dvou Magnesií Liter i Českého lva má na kontě básnickou sbírku, dvě knihy povídek, dva nerozsáhlé romány, scénář k filmu Okupace, divadelní hru nebo spoluautorství komiksu. Tvoří tak, jak to dříve bývalo běžné, tedy pomalu. A zkouší různé druhy umění, které vypráví příběhem. Na Systémech něhy podle poznámky na konci pracoval sedm let. Na výsledku je to znát.

Hlavní proud současné české prózy nám už dlouho servíruje příběhy vymyšlených postav na pozadí reálných dějin. Aktéři často oživují či ilustrují poněkud prvoplánový obraz stavu společnosti. Někdy s vehementní společenskou angažovaností, jindy třeba mimoděk.

Systémy něhy nabízejí něco úplně jiného – komorní příběh dcery, otce a několika vedlejších postav. Kde či kdy přesně se odehrává, není podstatné. Nevstupují do něj politické či společenské události a netušíme, jaké mobily jsou právě módní. I protagonisté působí netypicky, výlučně – studují přednes klasické hudby, jsou do ní zcela ponořeni a zažívají vratké chvíle koncertních či nahrávacích úspěchů.

V centru stojí Ada, která už od dětství chce dostát otcovým přísným nárokům. Naučí se proto hrát šachy a hlavně vytrvale směřuje k dráze špičkové pianistky, protože i otec byl výborný klavírista, dokud si přílišným cvičením neponičil ruku.

Čteme tedy tak trochu psychologickou sondu do rodiny, v níž se dcera upne na otce, zavrhne matku i možnost prožít si přirozené dětství a upíná se jen na výkon, respektive pokrok v kariéře. Úspěch skutečně přichází, avšak nepřináší štěstí ani ocenění ze strany těch, na kom Adě záleží. Enormně kompetitivní prostředí špičkových hudebníků vyžaduje tisíce hodin cvičení, studia a soustředění. Přitom stačí dílčí tělesné či psychické poranění a celá kariéra se náhle, nenávratně bortí. Aby v tomto nastavení člověk obstál, měl by se stát strojem. Dokonale vyladěným výkonným strojem. Což ale zároveň popírá veškerou kulturu jako sféru lidské činnosti.

Na první pohled to může vypadat, že Šindelka napsal román o výlučném světě konzervatoristů a koncertních umělců, který s našimi strastmi nad cenami ropy či senilitou válčících starců nemá nic společného. Ale to je jen zdání. I když se odehrává v jakémsi bezčasí a české reálie by snadno šly zaměnit za jakýkoli jiný civilizovaný prostor, téma střetu mezi póly systému či stroje na straně jedné a emocí či lidskosti na straně druhé je navýsost aktuální.

Šindelkův vypravěč zaobaluje Adin příběh do esejistických pasáží. V nich dostává prostor dávno zaniklá éra mechanických nápodob lidské činnosti, jako byl šachový automat Turek vyhrávající partie díky tomu, že uvnitř stroje se skrýval živý šachový mistr. Z té samé éry i líhně ale pochází i metronom – tedy stroj, jenž podvodem nebyl a své místo našel. Podobně vyprávění zabloudí k životním peripetiím ruského skladatele a mystika Alexandra Skrjabina.

Reálné příběhy prostě někdy bývají barvitější a fantastičtější než životy románových postav, sestrojené autorskou fantazií. A Šindelka tento rys nechává patřičně vyniknout. Jde mu totiž o obecné téma střetu rozumu a emocí. Jeho novinka tak provokuje k úvahám: Nebylo chybou, že západní civilizace už takřka dvě staletí klade důraz na rozvoj rozumu, tedy na kritéria, jež mají vést k úspěchu a účelnému chování, zatímco starost o emoce ponechala periferní sféře školních výchov a privátním sférám našich životů? Protože když si pak připustíme, že většina z nás úspěšná být nemůže a nebude, často nám zbývají jen nekultivované emoce, s nimiž neumíme pracovat, neboť nás k tomu nikdo nevedl.

Takový je svět umění či vědy, v nichž excelence může fungovat jen na pozadí masy, která excelentní není, i kdyby sebevíc chtěla. Takové jsou ale i běžné životy – jak z hlediska pracovních kariér, tak soukromí. Nechali jsme se fascinovat vším, co je univerzální, trvale platné a systémové, protože v tom fungují mechanismy rozumění: Chápeme principy a zákonitosti. Ale lidský život je především sféra nahodilostí, nepředvídatelností, jedinečných nastavení. Na jejich vysvětlení už bychom potřebovali kultivované emoce, kterými se pootevírá i to, s čím si rozum neví rady.

I Ada si je postupně méně a méně jistá, že vzpomínky, které má na svého skvělého otce, jsou skutečně platné. Víc a víc musí připouštět, že si je vykonstruovala, vysnila a vžila se do nich. A emoce typu radosti, důvěry, empatie či něhy nechávala ladem, protože nebyly vytyčeny jako součást cesty. Byť když si četla Frankensteina od Mary Shelleyové, bylo jí nebohého monstra líto. Proto ji tak trápí vzpomínka, kdy ji otec jako dítě osmkrát za sebou porazil v šachách, protože nebral ohled na to, že hraje s dítětem. Šel co nejúčelněji k cíli, kterým je v šachách výhra.

Marek Šindelka napsal román, který působí jako 60 let starý artový film. Je pomalý, nevytváří efektní shluky ostře střihaných dějových linek, ale vytrvale se koncentruje na jedno téma, jež rozvíjí do maximální komplexity. Pokud čtenář přijme, že to podstatné plyne až z celku, a ne z toho, jak příběh dopadne a co se někde sloganovitě vyřkne na plná ústa, čeká ho mistrovské dílo. V české próze posledních let zcela ojedinělé.