Všichni patří do jedné party. Na festivalu v Mikulově zazní leccos, jen ne pop

Byl to jeden z nejlepších koncertů, které v životě viděl. Když loni Miroslav Wanek se svou kapelou Už jsme doma vystoupil v Tokiu, sdílel pódium s triem japonských hudebníků nazvaným Korekyojinn. O posledním srpnovém víkendu je jako dramaturg festivalu MikuLove představí zdejšímu publiku.

Kytarista, baskytarista a bubeník virtuózně hrají instrumentální, energický, ostrý alternativní rock. A shodou náhod kapela existuje stejně dlouho jako mikulovský „festival nepopulární hudby“, který pod tímto sloganem založil v roce 1999 na rozhraní Česka, Slovenska a Rakouska promotér Romek Hanzlík. Nazval ho Eurotrialog.

Po Hanzlíkově předčasné smrti před sedmi lety dramaturgii festivalu přejmenovaného na MikuLove převzal Wanek. Dávnému příteli to slíbil ve chvíli, kdy se na nemocničním lůžku blížil jeho konec.

Wanek se s Hanzlíkem přátelili od třetí třídy základní školy, přes deset let spolu hráli v Už jsme doma a ještě za komunismu v teplických punkových FPB, nazvaných Fourth Price Band podle socialistických hospod nejnižší cenové skupiny.

Dvojice měla stejný pohled na hudbu, o mikulovském programu se radila a Wanek od počátku festivalu Hanzlíkovi doporučoval především zahraniční muzikanty. Ty potkával na četných světových turné Už jsme doma, zřejmě nejzcestovalejší tuzemské hudební skupiny, jež po letošní podzimní jihoamerické koncertní sérii dosáhne padesátky navštívených zemí. V mnohých během čtyř desetiletí hrála opakovaně. Například v Japonsku absolvovala už deset turné. Poprvé se tam vypravila roku 2003, kdy Japonci vydali její album.

Kytarista Hanzlík z kapely odešel po půli 90. let a od té doby manažersky zastupoval stěžejní interprety české alternativní scény. Všichni se objevovali také v Mikulově včetně Wanekovy skupiny, která někdy připravila speciální program. Třeba společné vystoupení s folklorním Hradišťanem, v němž si oba soubory „vyměnily“ písně.

Loni zase u příležitosti oslav 40. výročí založení zahráli Už jsme doma s americkou zpěvačkou a multiinstrumentalistkou Amy Denio, jejíž projekty Tone Dogs a Tiptons Sax Quartet byly koncem 80. let jednou z inspirací začínající české formace, když její zvuk spoluurčovaly saxofony.

Miroslav Wanek říká, že japonské Korekyojinn, jejichž diskografii dlouho sleduje a naživo je poprvé viděl už před roky, se pokoušel pozvat do Mikulova opakovaně. „A mám opravdu radost, že se to letos povedlo. Je to pro mě podobně splněný sen, jako když s námi loni na oslavě čtyřicátin zahráli Sleepytime Gorilla Museum. Prostě úplný vrchol alternativní světové produkce,“ připomíná jiný loňský koncert k výročí své kapely. Uskutečnil se v pražském Lucerna Music Baru a Wanek na něj pozval americké avantgardisty hrající bizarní, bohatě strukturovaný intelektuální heavy metal, navíc obvykle v kostýmech evokujících jakési zombie.

Od převzetí dramaturgie festivalu v roce 2020 oslovuje Wanek pravidelně japonské hosty. Říká, že se tak náhodně podařilo vytvořit tradici. V Mikulově se zatím vystřídaly docela brutalistní projekty Nu-Boycott, Plastic Dogs, Ruins Alone, UZU či Green Milk from the Planet Orange. „Vždy jsme tu z Japonska měli velmi kvalitní muzikanty, ale Korekyojinn bude ta nejvyšší příčka,“ zdůrazňuje. Japonské trio vystoupí také v neděli v brněnské Ponavě a následně v pondělí 31. srpna v pražském Rock Café. Vždy společně s Už jsme doma, jež budou hrát písně FPB.

Mikulovský festival japonskou sérií vyjadřuje pozitivní dramaturgickou výchylku – postupně představuje českému publiku málo známou, zato pozoruhodnou tvůrčí oblast, pojetím i nástrojovým obsazením s elektrickými kytarami, bicími a saxofony pevně přimknutou k západní hudbě, přitom působící jako alternativa alternativ.

Kromě slovenských interpretů Tornádo Lue, Samčo brat dážďoviek a rappera Fvck_Kvlt, kteří nejsou v Česku vnímáni coby cizinci, nabídne mikulovský festival vedle Korekyojinn ještě jeden zahraniční projekt. Američtí Degenerate Art Ensemble s Už jsme doma před dlouhou dobou hráli v pražské Arše. „Jejich šéf Joshua Kohl je autorem aranžmá našich písní pro symfonický orchestr. Předvedli jsme je s Jihočeskou filharmonií, kterou Joshua dirigoval. Degenerate Art Ensemble na MikuLove přijedou s něčím, co na festivalu ještě nebylo – nepůjde o koncert v pravém slova smyslu, ale o performance s divadelními, výtvarnými a hudebními prvky,“ slibuje Wanek.

Zahraniční účinkující často vybírá na základě osobních kontaktů nebo společného hraní. Do budoucna chce ale sahat i po jménech, s nimiž se zatím nezná. „Například se chystám oslovit nyní čím dál populárnější Angine de Poitrine z Kanady,“ konkretizuje. Duo kytaristy a bubeníka hraje rytmicky strhující hudbu v groteskních puntíkovaných kostýmech na puntíkatém pozadí a v maskách s nosy delšími, než narostl Cyranovi z Bergeracu.

Tyto teatrální prvky jsou vlastní řadě Wanekových oblíbených hudebníků. Rovněž jeho Už jsme doma mnohdy vystupují v originálních oblecích a třeba s „domečky“ na hlavách. Velkýma očima přetaženýma přes obličeje ostatně zakrývá svou identitu americký umělecký kolektiv The Residents – stěžejní kapela, ke které se Wanek vztahuje.

„Nejsem hudební kritik ani specialista, to znamená, že moje dramaturgie je osobní, na to si mě asi najali,“ líčí Wanek svůj přístup k práci pro festival, který jinak pořádají Petr Pošvic a Radim Svatoň z agentury Liver Music. Oba mají dlouholeté zkušenosti s organizováním koncertů zahraničních hudebníků převážně v Praze.

„Rád bych, abychom představovali dobré a objevné věci. To jistě platí prakticky o všech zahraničních kapelách, které jsme kdy na festival přivezli, většinu z nich tady nikdo nezná. A i když hrají třeba desítky let, jsou pro mnohé návštěvníky objevem,“ shrnuje Miroslav Wanek.

To objevování ovšem stoprocentně neplatí pro české vystupující, kteří se na scéně dávno uchytili. Menší část z nich ovšem ještě na průnik do širšího povědomí čeká. „Ale objevem nemusí nutně být nejmladší generace, například pro mě jsou to Noiseniors, skvělé duo experimentátorů,“ poukazuje Wanek na hosty letošního festivalu, saxofonistu Ádu a bubeníka Zdeňka Kobylku Vymlátila z Přerova, kteří právě chystají debutovou desku a Noiseniors založili teprve před třemi roky. Ovšem s jinými projekty mají za sebou desítky let trvající hudební historii.

Noiseniors působí jako zjevení. V tom jsou srovnatelní s příchodem dvojic jako Sestry Steinovy, Čokovoko nebo Dva po roce 2000, i když všichni hráli či hrají zásadně jinou hudbu. Autenticita je však stejná. Vymknutí hudby z kloubů také. A není podstatné, zda jde o folkové písničkářství, rap, „hudbu neexistujících národů“ či elektroakustické šamanství, které publikum dostane do transu svou pudovostí, jako v případě Noiseniors. Je to výjev z Apokalypsy? Velký třesk? Šílející improvizace? Riffy spadlé z Marsu?

Miroslav Wanek hudebníky vybírá především podle nahrávek nebo doporučení. „Naživo vidím hlavně skupiny, které potkávám na festivalech nebo v rámci koncertů Už jsme doma. S kapelou hodně jezdím, takže chodit ještě extra na koncerty, na to už nemám kapacitu. Většinou je to tak, že kapely posílají nabídku Petru Pošvicovi a Radimu Svatoňovi. Oni mi ji bez komentáře přepošlou, já si poctivě poslechnu nahrávky a ke každé kapele napíšu hodnocení a zdůvodnění, proč si myslím, že ano, nebo ne. Někdy je to i neutrální – nevadí, ale nenadchlo,“ vysvětluje.

Z těch jednoznačných „ano“ pořadatelé vytvářejí zásobárnu. „A v ní je tolik kapel, že by nám to vydalo na pět šest ročníků. Ale pak hledáme headlinery, což je těžké, protože těch opravdových českých tahounů na nejvyšší úrovni je vlastně jen pár a tak trochu se nám během let na festivalu točí. Nakonec hledáme zahraniční kapely, které jsou finančně dostupné. To je také velký problém,“ říká s tím, že obě letošní zámořské skupiny byly poměrně drahé. Konkrétní částku ale neupřesňuje.

V Mikulově vystoupí o víkendu 20 skupin nebo sólistů, nejvíc z Česka. Někteří jako The Plastic People of the Universe utvářeli za normalizace český underground, jiní jako Krásné nové stroje pozdější novou vlnu. Václav Koubek či Karel Vepřek zase představují výrazné postavy českého písničkářství od 80. let. Dunaj pak stále platný mustr proslulé brněnské alternativní scény. Letní kapela je současnou reinkarnací zpěváka Jaromíra Švejdíka, jenž kdysi se skupinou Priessnitz spoluurčoval zvuk polistopadové doby.

Do nejmladší generace Z náleží písničkářky Kvietah a Máří, které si publikum získaly teprve během posledních let a pro mnohé posluchače mohou být objevem.

„Nejsou to ale oddělené světy, všichni patří do jedné party,“ charakterizuje Wanek uměleckou spřízněnost hostů přehlídky. Hanzlíkův slogan „festival nepopulární hudby“ pak vnímá jako nadsázku. „Je ale myšlena vážně a se znalostí poměrů na hudební scéně. Je v tom ironie a humor. Na MikuLove nevystupují příliš žánrové skupiny hrající třeba jazz, reggae, metal nebo country. Spíš kapely, které škatulky překračují nebo stojí zcela mimo ně. Tak to bylo od počátku, kdy to dělal Romek Hanzlík, a tak je to i teď. Vždy byl čistý žánr něčím narušen. Možná nejblíž tomu, co rozhodně na festivalu nechceme a nebude to tam, je slovo pop,“ uzavírá Miroslav Wanek.