Žádné „na Česko dobré“. Seriál s Donutilem šlape a má světové parametry

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když pomineme Haškova Švejka začínajícího slavným zvoláním „Tak nám zabili Ferdinanda“, v Česku nenajdeme mnoho příběhů tematizujících atentát na významné státníky. Zahraniční filmy a seriály jako 24 hodin, Den pro Šakala, Prezident v pořadí, S nasazením života nebo Úhel pohledu přitom dokládají, že jde o vděčný motiv. A rozehrát jej lze v každé době.

Pokus o eliminaci hlavy státu, za kterým v kinematografii obvykle stojí rozsáhlejší spiknutí, odráží obecnější společenskou deziluzi, strach z bezvládí a paralýzy systému. I zdejší dění v posledních letech poskytlo k podobným úzkostem dost podnětů.

Výbuchy muničních skladů ve Vrběticích organizované ruskou rozvědkou, prezident úkolující Bezpečnostní informační službu, dezinformační kampaň podnícená válkou na Ukrajině – k tomu všemu přímo či nepřímo odkazuje nová minisérie Moloch. Nejde ale jen o Česko. Minimálně první dvě epizody, které mohli novináři vidět s předstihem, vypovídají s patřičnou naléhavostí o nestabilitě celé Evropy. Představitel hlavní role Miroslav Donutil v jednom rozhovoru například zmínil, že scénář dočítal ve dnech, kdy byl postřelen slovenský premiér Robert Fico.

Čtyřiasedmdesátiletý herec v novince bez velké námahy ztělesnil konzervativního českého prezidenta Viktora Tomana, kterému bude končit mandát a chystá se znovu kandidovat. Během debaty s proevropsky orientovaným protikandidátem je ale otráven. Doslova.

Toman sice útok přežije, avšak incident vzbudí mnoho závažných otázek. Byly důvodem atentátu prezidentovy ruské konexe? Proč by se ale Moskva chtěla zbavit svého spojence? Nebo v tom sehrály nějakou roli archivy StB s kompromitujícími materiály o členech vlády, jejichž převozem přes státní hranice série začíná?

Po odpovědích pátrají investigativní novinář Martin a amatérská detektivka Julia. Stopa sice vede na Ukrajinu, pro vyprávění je ale neméně důležitá jiná válka. Neviditelná, informační, probíhající přímo na území Česka. Většinu postav pronásleduje minulost, na kterou by chtěly zapomenout, zpřítomněná tu autoritativním otcem, tu tajnou nahrávkou.

V jádru členitého příběhu tak stojí trauma středoevropského národa, jemuž jeho historie i rozkročenost mezi Východem a Západem neustále připomínají, jak křehká je demokracie.

Ostřílený investigativec v podání Jana Révaie a dívka zběhlá v počítačích, kterou hraje polská rodačka Eliza Rycembel, připomínají podobně nesourodý ústřední pár ze švédské knižní série Milénium od Stiega Larssona. A dalších podobností s různými politickými či novinářskými thrillery, v nichž se postavy zaplétají do intrik politiků a tajných služeb, rychle přibývá. Ačkoli je Moloch ukotven v místních reáliích, opakovaně vyvolává pocit již viděného.

Vševědoucí agenti cizích mocností, kteří jsou vždy o krok napřed. Hrdina, jenž se ve správný okamžik objeví tam, kde jej někdo potřebuje. Politik snažící se uklidnit národ patetickým proslovem s frázemi jako „zlo možná nemůže být pokaždé poraženo, ale vždy s ním musí být bojováno“. Naštěstí děj pádí vpřed dost rychle. Není čas pozastavovat se nad tím, že se drží obehraných schémat a že stejně šablonovité jsou postavy.

Scénář, na kterém se vedle Štefana Titky podíleli Monika Deminská a Michal Baláž, neustále střídá hlediska a vytváří očekávání precizním dávkováním informací. Množství různě propletených aktérů, z nichž žádný není tak docela hlavní, nicméně zpočátku působí lehce nepřehledně. Kdo pracuje pro koho a sleduje jaký cíl? Navíc se stále objevují další figury, u nichž není jasné, zda ve vyprávění sehrají podstatnější roli. Například matka zoufale hledající syna po výbuchu zbrojovky v dramatickém prologu druhé epizody.

Protože často není zřejmé, co je ve hře, případně koho vlastně sledujeme, ne vždy obsah scén vytváří stejné napětí jako tepavá hudba Jiřího Hájka. Ta po vzoru filmů Christophera Nolana takřka nonstop graduje. I tam, kde pro to chybí opodstatnění. Sebemenší náznak dramatu je soundtrackem vyšponovaný do krajnosti, což má otupující efekt. Scény, kdy jde opravdu do tuhého, splývají s těmi, v nichž akorát pár aut projíždí tunelem.

Podobně přehnaně vyznívají některé repliky. „Ta věc je daleko větší, než si myslíte,“ pronáší naléhavě Révaiův novinář a pouze tím dvojitě podtrhuje to, co série ohlašuje mnoha filmařskými prostředky. Širokoúhlé záběry kameramanky Veroniky Donutkové, v nichž jsou herci obklíčeni prázdným prostorem i pravoúhlými liniemi a jeví se extrémně zranitelní, navozují paranoidní atmosféru účinněji než polopatické sentence.

Úsilí vměstnat do pár slov co nejvíc emocí jako kdyby kompenzovalo zanedbanou péči o postavy. Na hlubší prokreslení vztahů a motivací při hektickém tempu i malém množství dílů nezbývá čas. Hrdinové primárně zosobňují různé mocenské mechanismy demokracie a slouží k tomu, aby diváky provedli spletitým dějem. O morálních dilematech a světě, kde neexistuje jen černá a bílá, se v Molochu hlavně mluví. Někdy tak vzniká dojem, že dobře obsazení herci místo replik čtou explikaci ke scénáři.

Série si nicméně v průběhu druhé epizody ujasní směr, usadí se a začne být skoro srovnatelně atraktivní jako některé zahraniční předobrazy. Je to z větší části zásluha fantastické kamery, skvěle zvolených lokací a zvukového designu než komplexního scénáře, který by byl plný překvapení či provokativních politických paralel.

Jistou konvenčnost, námětovou opatrnost a snahu vytvořit univerzálně srozumitelný příběh lze na druhou stranu pochopit s ohledem na mezinárodní ambice a produkční zázemí projektu. Moloch, kromě platformy Canal+ finančně zajištěný českou společností Bionaut, slovenskou Raketou a ukrajinskou firmou Film.UA, může posloužit jako případová studie současných evropských televizních trendů.

Kvůli rostoucím nákladům jsou upřednostňovány kratší formáty. Celosvětově působící podniky jako Canal+ investují do lokálního obsahu, aby přilákaly místní předplatitele. Ideálně by ale mělo jít o kosmopolitní dílo, v němž se mísí víc jazyků či kultur a zarezonuje také na dalších trzích. Případná menší odezva domácího publika proto nebude stejně fatální jako u projektů primárně tuzemských platforem typu Oneplay. Žádoucí je tedy něco spjaté s lokálním kontextem, ale zase ne příliš.

Moloch představuje výsledek tohoto balancování. Nedaří se mu úplně najít vlastní identitu a nabízí v prvních dvou epizodách víc efektů než substance. Zároveň ale šlape a vypadá tak solidně, že není nutná shovívavost v duchu „na Česko dobré“. Má světové parametry a zaslouží si být posuzován se stejnou přísností jako to nejlepší ze zahraniční.