Hlavní obsah

Museli jsme vysvětlit, že neděláme české Star Wars, říká režisér Bodu obnovy

Foto: Bioscop

Z filmu Bod obnovy.

Reklama

Jeden z nejočekávanějších českých filmů roku, sci-fi Bod obnovy, si před několika dny odbyl premiéru v Karlových Varech. Šlo o debut 34letého Roberta Hloze.

Článek

„Když vzniká věc, která tu nikdy nebyla, lidé jsou nedůvěřiví. Nikdo jim to nezazlívá. Přesvědčili jsme je tím, že jsme ukázali koncepty a vysvětlili, že neděláme Star Wars ve vesmíru,“ vysvětluje začátky svého filmu režisér Robert Hloz. Bod obnovy, jeho debut, může stát u restartu české sci-fi.

V rozhovoru improvizovaně pořízeném na chodbě hotelu Thermal mluví Hloz o tom, jak se shánějí peníze na sci-fi, o neduzích domácích filmařů a filmařek i o tom, v čem je jeho generace silná.

Když jsi v pondělí večer uváděl Bod obnovy ve Velkém sále hotelu Thermal, měl jsi nalomený hlas. Znělo to, jako bys plakal. Jak to bylo?

Já se hrozně rád dojmu. Dělám ten film devět let, část života. Premiéra ve velkém sále před spoustou lidí, to je zlomový moment v životě člověka. Jeden z mých nejlepších kamarádů mi před tou premiérou napsal: „Vůbec bych se za to nestyděl, klidně se tam prostě rozbreč.“

Jaké reakce se ti zatím scházejí?

Neměl jsem ještě úplně moc času se tím probrat detailně, zatím je ten pohled pozitivní. Samozřejmě jsou nějaké negativní ohlasy, ale to je úplně normální, to má každý film a myslím si, že jsme pokořili bariéru, že tu nejde natočit dobré sci-fi. Vypadá to, že to lidi vidí a cení, a z toho mám hroznou radost.

Přemýšlel jsi někdy nad tím, proč se tady sci-fi tak dlouho neobjevilo?

Náročnost takového filmu je extrémní ve srovnání s ostatními žánry, které se tady dělají. Jediné, s čím se dá možná trošku srovnat, jsou nějaké opravdu náročné historické filmy, ale i k těm jsou zdroje. Můžete si půjčit brnění jako z fundusů, můžeme si půjčit kostýmy, atd. Ty věci vlastně existují, někdo už je nadesignoval. Sci-fi je hrozně specifické v tom, že se ten svět musí vytvořit od nuly, každá ta věc se musí nakreslit, vyrobit, otestovat, zahodit, nakreslit znovu, líp, vyrobit líp, než to fakt funguje. Potom se tam musí udělat ty triky, celá postprodukce toho filmu, ten svět, to se taky každý záběr musí nakreslit, jak to bude vypadat, a pak teprve se to vyrobí, aby to vypadalo fotorealisticky.

To množství práce je enormní. Proto se toho tady nedělá tolik, byť by to režiséry bavilo. Navíc je Česká republika malá země. I kdyby přišli všichni Češi do kina, pořád by bylo těžké takové filmy zaplatit. My si myslíme, že by to měl každý vidět, že je film pro každého, tak to bude fungovat. Kdyby takových projektů bylo hodně, museli bychom znásobit počet obyvatel, aby se to zaplatilo.

Foto: KVIFF

Z filmu Bod obnovy.

Což jste do jisté míry udělali. Bod obnovy už měl premiéru v Koreji. Váš film míří na mezinárodní publikum.

Jsem z generace, která sleduje zahraniční filmy. Uvažuju o filmu vždycky. Už když jsem studoval filmovou školu a točil krátké filmy, snažil jsem se, aby byly univerzální a bavily diváky v Česku i v Asii, v Americe. Hledám témata, která jsou blízká každému člověku, která se týkají každého a nezajímají jenom mě.

Mají ale čeští filmaři schopnost být konkurenceschopní? Proč bych si měl pustit české sci-fi, když na VOD bude vedle amerického?

Vidíme veliký nárůst lokální tvorby. Třeba si vezmi Squid Game, obří hit Netflixu z Jižní Koreje. Dává ti to nějakou naději, že můžeme být zajímaví. Vidím české sci-fi a sci-fi americké – které mě zajímá víc? To americké už jsem viděl tisíckrát. České nikdy. Snažili jsme se, aby byl Bod obnovy konkurenceschopný. Není důvod stahovat kalhoty před brodem.

Co stálo na začátku Bodu obnovy? Touha natočit české sci-fi, nebo spíš zápletka kolem zálohování vlastního života, v podstatě možnosti nesmrtelnosti?

Úplně jednoznačně to byl ten nápad. V té době mě nenapadlo, že by můj první film mohl být sci-fi. Spíš jsem čekal, že to bude jeden herec v jedné lokaci, malý film, pak nějaký větší, pak anglický, pak třeba sci-fi.

Jenže pak se mi do ruky dostal tenhle námět. Nápad na systém obnovování a to, jak by to mohlo společnost změnit. Zdálo se mi to šílené, ale stejně jsem ten vlak zkusil rozjet. Když jsem o tom lidem vykládal, reakce byly pozitivní. Začínal jsem být přesvědčený, že tohle má vzniknout.

Pak jsem musel najít nejlepší spolupracovníky do štábu. Aby ten film mohl být dobrý, potřebuješ úplně nejlepší lidi u nás, přesvědčit je, že mají věnovat svůj čas do takhle nezvyklého projektu. Tohle není žádná komedie nebo drama. Lidé musí zvážit, jestli chtějí jít do projektu, který může úplně shořet, nebo být velký hit. Nebo se nikdy nemusí dodělat.

To připomínáš projekt Poslední z Aporveru?

Jasně. Mít ambici je dobré, ale Poslední z Aporveru prostě nebyl dost hezký. Ten svět byl nevkusný. Kdyby to vzniklo, nemohlo by to být dobré.

Jak těžké bylo lidi přesvědčit, že na tenhle projekt máš dostat peníze?

Snadné to nebylo. Když vzniká věc, která tu nikdy nebyla, lidé jsou nedůvěřiví. Nikdo jim to nezazlívá. Přesvědčili jsme je tím, že jsme ukázali koncepty a vysvětlili, že neděláme Star Wars ve vesmíru, že nám jde o uvěřitelnou vizi budoucnosti, která nás dost pravděpodobně čeká. Každý se k tomu může nějak vztáhnout, ukazujeme prostředí, které všichni za pár let poznáme, které je upravené zábavným způsobem. Když lidé zjistí, že nejste blázni, dochází k obratu, pak dokonce k nadšení.

Ještě jsi mi neřekl, kolik to stálo.

Ten film vlastně jako nestojí nějak jinak než ostatní české filmy. Pohybujeme se někde kolem 40-45 000 000 Kč, což je prostě takový maličko lepší český film, určitě to nejsou jakoby nejdražší filmy, ale.

Můžeme říct, kolik stál třeba Jan Žižka Petra Jákla?

Třeba 500 000 000 Kč, úplnou šílenost. Ale já to tak neberu. Ten film si zaslouží peníze. Ale já točil svůj první film, my jsme k tomu přistupovali s tím, že jsme už ve scénáři vymýšleli záběry tak, abychom chytře využili všech peněz. Aby nedošlo k žádnému utrácení na něčem, co bychom neviděli na plátně.

Co jsi za typ režiséra?

Určitě jsem hodně velký pedant. Chci, aby každý záběr v tom filmu byl tak perfektní, jak jenom jde.

Jaké jsou tvé vzory? V Česku?

Amadeus od Formana je jeden z nejlepších filmů, který kdy kdo na světě natočil. Mám rád Macourka a Vorlíčka. Ale pak s českými vzory končím. Miluju Spielberga, Villeneuvea, Camerona, Lucase.

Co ti přijde jako nešvar současné české filmařiny?

Nedostatečná preciznost. Možná také absence snahy být univerzální. Ty nejlepší filmy, co máme, mají rádi všichni na světě.

A co Pelíšky?

Pelíšky jsou super, ale velmi lokální film. Hodně českých filmů by klidně mohlo mít mezinárodní přesah a apel. Pelíšky jsou geniální věc, ale jejich poselství je založené na veliké nostalgii, na soundtracku, který je úžasný, ale nebude fungovat v zahraničí, část jeho geniality je také v hercích, kteří se konečně ponořili do své manýry a mohli si ji užít. Úspěch Pelíšků tkví v tom, že my ty herce milujeme, milovali jsme je už dávno před Pelíšky, které tuhle lásku dokázaly skvěle vydestilovat a dát nám ji na zlatém podnose.

Mezinárodní úspěch Hřebejk udělal pak s následujícím filmem, Musíme si pomáhat. Ten má přesah v poselství. Na jedné straně máš komedii spoléhající na nostalgii, na druhé film o velké lidské síle.

Jak je na tom tvoje filmařská generace?

Já myslím, že jsme na super cestě. Je tu generace, která vyrostla na zahraničních VHS, měla svobodný přístup k celosvětovému filmu. Můžeme se dívat, na co chceme, jsme hodně saturovaní filmovou výchovou. Podle mě to vytváří silné podhoubí. Máme díky internetu přístup k nejlepším učitelům na světě, k dokonalým YouTube videím, která ukazují, jak se věci dělají, rozkládají nejlepší filmy, nejlepší scény na světě, učí líp, než by to dokázal jeden člověk.

Vidíš to na příkladech svých kolegů?

Určitě. Adam Sedlák, Tereza Nvotová, Matěj Chlupáček… to je prostě parta, nechci říct Nová česká vlna, ale velký motor budoucnosti filmu.

Reklama

Doporučované