Recenze: Po smrti synů zpívá ještě intenzivněji. Nick Cave vystoupil v Praze

Nick Cave tvrdí, že od té doby není stejný. „Arthurova smrt pro mě změnila naprosto všechno. Udělala ze mě věřícího člověka,“ říká s odkazem na svého patnáctiletého syna, který se roku 2015 tragicky zřítil z útesu v anglickém Brightonu a zemřel. O sedm let později zpěvák pochoval i druhého syna Jethra.

Vyrovnávání se s nepředstavitelnou ztrátou tvoří stěžejní část Caveovy tvorby posledních deseti let. Ovlivnilo písně, celé desky i náladu koncertů a přimělo ho „pocítit na jakési hlubší úrovni cosi bytostně lidského, uvědomit si, nakolik je každý z nás zranitelný a ohrožený“. Dnes chodí do kostela, modlí se a čte Bibli. „Ale nejvíc mě na náboženství zajímá, co vám může nabídnout, aby vás vyvedlo z temnoty,“ dodává hudebník, který nyní cosi podobného nabízí na svých koncertech.

Vystoupením osmašedesátiletého australského zpěváka Nicka Cavea s jeho nejznámější kapelou The Bad Seeds v sobotu večer vyvrcholil druhý den festivalu Metronome v pražských Letňanech.

Zatímco v pátek odpoledne některé interprety poslouchaly jen stovky lidí a rozpálené tribuny zely prázdnotou, v sobotu už se po areálu pohybovaly vyšší tisíce návštěvníků. Je to pořád řádově méně, než kolik do Letňan chodí na největší koncerty, přesto byla účast dost hojná na to, aby fungovala Caveova show postavená na intenzivním, tělesném kontaktu s publikem.

Umělec s nezaměnitelnou siluetou a na odstíny bohatým zvučným hlasem, jenž s postupem let klesl do basové polohy, přibíhá na pódium v přiléhavém tmavěmodrém obleku. Hned v první písni překračuje bezpečnostní zábrany a stoupá si na ruce lidí, kteří ho pak ještě mnohokrát zvednou do vzduchu. Sápou se po něm jako po svatém. Kdykoliv se přiblíží k prvním řadám, vzpíná se k němu les zvednutých rukou. A Nick Cave je bere, občas i několik vteřin drží či hladí. Chvílemi zpívá fanouškům přímo do očí.

Mimořádné charisma nefunguje pouze nablízko. Zpěvák dramaticky přebíhá od prvních řad ke klavírnímu křídlu Yamaha, byť na něj třeba jen levou rukou rytmizuje rozklady akordů nebo pravačkou hraje zdvojené melodie po oktávách. Za chvíli už zase vestoje na kraji pódia roztahuje ruce, kroutí zápěstím a dalšími naučenými pohyby vytváří přímo divadelní drama. Intenzivní dojem podporují záběry na velkoplošných obrazovkách, kam je obraz přenášený v černobílé a sestříhaný v hektickém tempu.

Kdo Nicka Cavea sleduje roky, ví, jak obrovskou prošel proměnou od syrových, zuřivých koncertů své první kapely The Birthday Party přes porevoluční návštěvy Prahy, která ho inspirovala k písni Thirsty Dog o dnes již neexistujícím baru Žíznivý pes v Obecním domě, až po současnost.

Přestože značnou část sobotního koncertu Nick Cave vypráví o bolesti a utrpení, posluchače vyvádí z temnoty do euforických stavů. Hlučná kapela vždy na několikaminutové ploše stupňuje napětí a hromadí energii, aby ho pak v crescendu uvolnila. Ukázkově to muzikanti předvedou v písni Jubilee Street, pojednávající zřejmě o vraždě prostitutky. V očistném závěru hloučky lidí pod pódiem skáčou jako utržení ze řetězu.

Z muzikantů je nejviditelnější Warren Ellis střídající elektrickou kytaru, přenosný syntezátor a silně vazbící elektrické housle, které atakuje s gesty muže nahazujícího motorovou pilu. O zpustlém zjevu divokého vousáče s oblibou mluví i Cave. „Je jako Jan Křtitel. Vypadá, jako že si brzy nechají přinést jeho hlavu v míse,“ zažertoval jednou v narážce na biblickou Salome. Ellis v kapele působí od 90. let minulého století.

V Letňanech je doplňují kytarista George Vjestica, bubeník Larry Mullins, klávesistka Carly Paradis, která se přidala v roce 2022, a na baskytaru také Colin Greenwood. Člen známých britských Radiohead doprovází Cavea několikátým rokem. V Praze je výrazně slyšet třeba v naživo zřídka uváděné skladbě Hiding All Away.

Gospelový nádech dodává Caveově rockové hudbě čtyřčlenný sbor. Tři vokalistky ve stříbrných šatech a jeden doprovodný zpěvák se navíc celý večer synchronizovaně hýbou. Zpěvačku Janet Ramus frontman zve dopředu na duet Henry Lee, jejž kdysi nahrál s PJ Harvey.

Sbor v Praze výrazně zlepšuje účinek skladeb jako O Children, pro mladší diváky spojenou s prvním dílem filmových Relikvií smrti, kde na ni tančil Harry Potter s Hermionou. Není to jediná Caveova věc známá z obrazovek – jeden z největších potlesků si tuto sobotu vyslouží song o falešném prorokovi Red Right Hand, použitý ve znělce seriálu Gangy z Birminghamu. Také v Letňanech každý verš perkusista Jim Sclavunos ukončuje úderem do zvonkohry.

Dvě a půl hodiny dlouhý koncert zahrnuje ukázkový průřez od nejstarších skladeb z 80. let, jako jsou From Her to Eternity a Tupelo, přes nečekané položky typu Train Long-Suffering až po songy z předloňského, zatím posledního alba Wild God. Na něm už je patrná proměna, kterou zpěvák absolvoval po tragické smrti synů.

„Necítil jsem zlost. Byl jsem zoufalý,“ shrnuje Nick Cave pocity po skonu patnáctiletého Arthura v knižním rozhovoru Faith, Hope and Carnage, který s ním roku 2022 vedl novinář Sean O’Hagan. „V té změti pocitů byl kus viny, stud, sebenenávist tak ryzí, a přesto tak komplexní, že je téměř nemožné ji popsat slovy.“

S manželkou ztrátu zpracovávali několik let. „Až jsme se dostali do bodu, kdy jsme zase dokázali být šťastní. Kdy jsme štěstí začali brát jako jistý typ vzdoru. Byla to naše zcela svobodná volba na protest proti lhostejnosti a zdánlivě ležérní krutosti světa,“ pojmenovává to v publikaci.

Ještě víc ho prý sblížilo s lidmi, když si uvědomil, že podobnou zkušeností dříve či později projde každý. „Nemusí to být nutně smrt, ale jakýkoliv typ zkázy: rozvod, nějaký zničující prohřešek, zdravotní problémy, zrada, veřejné zostuzení, cokoliv. Člověka to rozdrtí na milion kousků a myslí si, že už nevede cesta zpět. Že je konec. Ale po čase se ty kousky znovu začnou skládat. A vy nakonec zjistíte, že jste už někdo úplně jiný,“ popisuje Cave proces, který vetknul do skladby nazvané Hollywood.

Čtrnáctiminutový song o umírání, inspirovaný buddhistickým příběhem, zařazuje na konci sobotního koncertu. „Rozloučíme se písní, která je opravdu hodně dlouhá, ale mnoho pro nás znamená. Důrazně nás varovali, abychom ji nehráli na festivalech, ale čert to vem, vždyť jsme v Praze,“ oznamuje Cave, načež začíná zpívat toto podobenství o ženě toužící vyléčit své mrtvé dítě.

Není to jediný okamžik, kdy možná myslí na syny. O patnáctiletém Arthurovi asi nepřímo vypráví v písni Bright Horses.

Nejobtížnější část Caveova evangelia spočívá v tvrzení, že po smrti synů se mu otevřel úplně nový rozměr radosti. „Prosím, nechápejte mě špatně. Je to radost, která se dostavuje poté, co pojmete zármutek v celé jeho šíři. Jako by truchlení rozšířilo kapacitu vašeho srdce. Poté, co mě potkala ta nejničivější věc v mém životě, teď najednou zažívám také svá nejšťastnější období,“ konstatuje v knižním rozhovoru.

Tento pocit plně odráží i poslední album Wild God. V Praze z něj zazní titulní skladba i track Joy se sdělením „všichni jsme zažili příliš mnoho smutku / nastal čas se radovat“. Píseň s obrazem hvězd zářících nad Zemí coby metaforou lásky pochválil mimo jiné Bob Dylan a patří k vrcholům letňanského koncertu. Cave ji hraje na klavír. Do té doby akční kamera najednou ustrne a několik minut ho staticky snímá, aby vynikla hra emocí ve zpěvákově tváři. Účinek je velkolepý. V areálu se rozhostí ticho. Poslední slova končí efektním šepotem.

V knižním rozhovoru Cave vyslovuje tezi, že živá hudba představuje jedno z posledních míst, kde může člověk autenticky užasnout. „Na koncerty chodíme kvůli zážitku, který nás sjednocuje a kolektivně pozvedá. Můžeme se odpoutat od sebe sama a stát se součástí něčeho, co nás přesahuje. Kde jinde než v kostele tohle dnes zažijete?“ ptá se.

Úžas se při sobotním vystoupení opravdu dostavuje. Naposledy v přídavku, milostné baladě Into My Arms, kterou Nick Cave hraje sám na piano. Když ji v roce 1997 zpíval na pohřbu zpěváka Michaela Hutchence z kapely INXS, nechal vypnout kamery, aby byla opravdu jen pro něj. Tuto sobotu song věnuje všem v publiku. Zpívá, že byť nevěří v „intervencionistického Boha“, stejně by před ním klekl a prosil, ať jí nezkřiví ani vlas, „aby tě nechal, jaká jsi / a kdyby měl potřebu tě nasměrovat / tak ať tě nasměruje do mé náruče“. Je to, tak jako celý koncert Nicka Cavea, projev nejvyšší a nejčistší lásky.