Ostrava zažije světovou premiéru opery o finském odstřelovači

Většina z nich skládala na objednávku operního bienále NODO, jehož osmý ročník začne v úterý 23. června v Ostravě. Zazní sedm děl, šest ve světové premiéře.

Název tvoří akronym pro New Opera Days Ostrava, tedy Dny nové opery Ostrava, které roku 2012 založil skladatel Petr Kotík coby protějšek o něco starších Ostravských dnů nové hudby. S nimi se akce ob rok střídá. Ostravské dny se sice zaměřují na širokou škálu soudobé hudby, několik set let starý hudebnědramatický žánr opery však nepokrývají.

Letos návštěvníky čeká třeba opera Bílá smrt od slovenského skladatele Miroslava Tótha. Uvidí ji netradičně na volném prostranství v Komenského sadech. Sám autor ji označuje za dystopickou „post operu“ a vyzývá posluchače, aby překonali očekávání spojená s tradiční podobou žánru.

Leccos naznačuje už synopse díla, jež se odehrává v blízké budoucnosti a pojednává o setkání finského odstřelovače Simo Häyhä, což byla skutečná postava z dob druhé světové války, s německým králem teleshoppingu Horstem Fuchsem. Häyhä podle anotace „učí stromy střílet, aby ho bránily před vetřelci“, Fuchs vyrábí androidy, kteří se starají o osamělé lidi až do jejich smrti.

Finského vojáka zazpívá portugalská sopranistka Beatriz Gaudêncio Ramos, Fuchse ztvární českému publiku již dobře známá mezzosopranistka Bella Adamova.

Tóthova opera volně navazuje na předcházející díla nazvaná Muž ve skafandru a Nulanus z let 2019 a 2022. Kromě nich autor složil třeba Kvartet sahajících chapadel, který na slovenském festivalu Pohoda zahrál světoznámý Kronos Quartet.

Že mohl nyní Tóth zpracovat další atypické téma, souvisí s možná nejdůležitějším aspektem obou ostravských bienále. Pořadatelé mají v tvůrce naprostou důvěru, stejně jako ve skutečnost, že se pro každé dílo najde dostatek posluchačů. Obě tyto sázky se vyplácí už od roku 2012, respektive 2001, kdy se konaly první Ostravské dny.

Od té doby organizátoři ukázali, že i nová a komplexní hudba, často vytvořená pro Čechy neznámými autory, umí zaujmout i vyprodat sály. Ostravské publikum je dostatečně rozmanité, na akci se sjíždějí zájemci z celé republiky, o NODO referují zahraniční média a pro příznivce soudobé hudby se jedná o jeden z nejzajímavějších projektů ve střední Evropě.

Letos do moravskoslezské metropole přijíždějí skladatelé z Velké Británie, Kanady, Spojených států i Slovenska. Svá díla tu uvedou Richard Ayres, Ana Sokolović, Elliott Sharp a Miroslav Tóth, které doplní čeští tvůrci Milan Guštar, Jakub Rataj a Kristýna Švihálková. Ta v kompozici Company, inspirované stejnojmennou novelou Samuela Becketta, zužitkuje i své schopnosti hráčky na bicí. Právě s paličkami v ruce se Švihálková na obou festivalech pořádaných Ostravským centrem nové hudby představila poprvé.

„Má první spolupráce souvisela s premiérou kompozice pro tympány a orchestr Darwin Among The Machines Františka Chaloupky, kde jsem jako sólistka běhala na tympánech,“ připomíná hudebnice dílo z roku 2021.

V autorské roli letos Švihálková debutuje. Company označuje za instrumentální divadlo, tedy žánr, který v Česku nemá dlouholetou tradici a „obohacuje hru na nástroj o pohyb, práci s hlasem, světlem, videem či elektronikou“. Podobně mnohovrstevnatě umělkyně chápe i svoji roli. Nejdůležitější je pro ni „příběh, od kterého se způsob mé tvorby odvíjí“.

Beckettova do češtiny nepřeložená próza z konce 70. let minulého století vypráví o muži, jenž přemítá nad limity vlastního vědomí a sebereflexe. „V návaznosti na předlohu pracuji především s motivem hlasů, které přicházejí a odcházejí a není úplně zřejmé, jestli jsou součástí podvědomí protagonisty, jeho vzpomínek, nebo se jedná o hlasy reálných lidí,“ popisuje Kristýna Švihálková.

Není ani jasné, kdo je v komorním díle pro dvě zpívající, mluvící a deklamující bubenice hlavní postavou. Švihálková zapojuje také elektroniku. V sále bude umístěno sedm reproduktorů, z nichž se linou další hlasy, aby podpořily pocit fragmentární povahy předlohy. „Myslím, že divák může očekávat beckettovské napětí, prapodivnost, místy nostalgii a existencionálno,“ shrnuje autorka, jejíž opera zazní hned první festivalový den v Divadle Antonína Dvořáka.

Také Jakub Rataj se poprvé představil na větších Ostravských dnech. V roce 2017 tu figuroval jako rezidenční skladatel takzvaného Institutu Ostravských dnů, intenzivních letních kurzů, které vrcholí provedením děl účastníků na bienále. V případě Rataje šlo o jeho smyčcové kvarteto Second Breath.

„Co vnímám jako podstatné, je možnost rozvíjet mezilidské vztahy a poznávat celou řadu skvělých interpretů a nepřeberné množství hudby,“ zdůrazňuje hudebník největší přednosti obou festivalů.

Budování a posilování kontaktů mezi lokální a globální scénou nové hudby patří mezi základní pilíře NODO. V minulých letech díky němu opery složili František Chaloupka, Lucie Páchová nebo Haštal Hapka, který minulý měsíc získal rozhlasovou cenu International Rostrum of Composers.

Souběžně s tím festival zařazoval na program díla již etablovaných autorů nebo rozsáhlé práce z nedávné minulosti, které v Česku dosud nezazněly, například od Luigiho Nona, Györgyho Ligetiho nebo Johna Cage.

Ratajova nová opera nazvaná V očích vážky vychází ze sedmi japonských haiku. Ve čtvrtek 25. června zazní společně s operou skladatele a též konstruktéra elektroakustických nástrojů Milana Guštara ve zchátralé tančírně bývalého hotelu Palace, který čeká rekonstrukce.

„V haiku proznívá jakýsi prostor mezi, v několika slovech je obsažena řada skrytých významů. Stejně tak lze chápat i areál opuštěného hotelu, který se nachází v mezidobí mezi bývalou slávou a plánovanou obnovou,“ objasňuje Rataj souvislosti mezi námětem a netradičním místem konání. „Odjakživa jsem měl vztah k opuštěným místům, je v tom něco syrového. Vnímám v nich pozůstatky ozdob, které postupně opadávají a člověk si přestává být jistý, jestli zůstane držet to, na čem to celé stojí,“ napovídá paralely mezi komorní operou a zašlou tančírnou skladatel.

Zvukově křehká kompozice obsahuje i pohybovou složku. „Tanec tu podobně jako haiku není narativní, vytváří spíš další rovinu k interpretaci prostoru mezi slovy,“ říká na adresu choreografie, kterou připravila Helena Ratajová, její manžel.

Od jejich poslední umělecké spolupráce uplynulo 11 let. Přípravy se nesou v intenzivním duchu. „Vypadá to třeba i tak, že jsme si dnes v jedenáct večer uvědomili, že jsme málem propásli desetileté výročí naší svatby,“ směje se Rataj.

Anekdota z rodinného života dobře ilustruje horečnou a inspirativní atmosféru festivalu, jehož návštěvník má vždy pocit, že se ocitl uprostřed něčeho jedinečného, co vzniká tady a teď. Dopředu nikdy nelze odhadnout, kolik z právě vznikajících oper uspěje a dočká se dalších uvedení. Možná právě tato elektrizující pomíjivost vytváří z NODO tak výjimečný počin.