Film o jednom z nejlepších komiků. Po zhlédnutí budete znovu hledat jeho klipy

Kdo byl Norm Macdonald? Kanadský komik. Ano, a dál? Co o něm s jistotou víme? Těžko říct. Jistí si nejsou ani jeho kolegové, kteří o něm obvykle mluví jako o jednom z těch nejlepších. A neví to ani Judd Apatow, který o něm právě natočil více než dvouhodinový dokument nazvaný Norm: Příběh Norma Macdonalda. Právě ho lze vidět na Netflixu. A když ho dokoukáte, bude vám vrtat hlavou: Kdo byl Norm Macdonald?

Judd Apatow, režisér a producent populárních komedií 40 let panic nebo Zbouchnutá, je posledních deset let pečlivým a trpělivým „archivářem“ amerického stand-upu. Napsal několik knižních portrétů, natočil filmy o Georgi Carlinovi, Garrym Shandlingovi či Melu Brooksovi. Ten nejnovější o Macdonaldovi je však trochu jiný: jednak formálně a jednak proto, že „jiný“ byl hlavně Macdonald.

Novinka neobsahuje ani jeden originálně natočený rozhovor s mužem, který žil v letech 1959 až 2021. Ani nic, co by vzniklo pro tento snímek. Před kamerou nevystupuje žádný slavný kolega nebo moderátor, byť ti všichni Macdonalda milovali. Včetně Davida Lettermana. Ano, ten se ve filmu samozřejmě objeví, stejně jako ostatní. Ale jen na archivních záběrech. Ty navíc až na výjimky nejsou nijak „vzácné“ nebo „dosud neobjevené“, jak se v dokumentech často uvádí. Prakticky všechny lze dohledat na webu.

Jinými slovy, dvouhodinový film nenabízí nic, co byste nenašli, kdybyste místo k Netflixu sedli na dvě hodiny k počítači a hledali klipy Norma Macdonalda na YouTube, Instagramu či dalších sociálních sítích. Není to přitom režisérské selhání, nýbrž metoda. Apatow to nijak neskrývá, dokonce vidíme, jak Macdonaldovo jméno ťuká do počítače. Jednou s dotazem dozvědět se něco o jeho bývalé manželce, jindy o matce či synovi.

Někdy se tomu říká „internetový volný pád“: Něco napíšete do vyhledávače a pak putujete od jednoho videa k dalšímu. Než se nadějete a podíváte na hodinky, uplynou klidně dvě hodiny. V tomhle případě to může být třeba „vtip Norma Macdonalda o můře“ a hned se díváte na pořad Conana O’Briana z roku 2009. O pět minut později sledujete vtip o Němcích, který zazněl v posledním vysílání Late Show moderátora Davida Lettermana z roku 2015. A než se nadějete, slyšíte Macdonaldův jiný slavný vtip o psovi Adolfa Hitlera.

Otázka zní: Proč tohle Apatow vůbec dělal a proč mu za to Netflix zaplatil? Nemají dokumenty něco objevovat nebo vysvětlovat?

Ne vždycky. Lépe řečeno, ne vždycky to jde. Nezdá se, že si Judd Apatow nějak cíleně ulehčil práci. Kdyby o Macdonaldovi natočil klasický dokument, musel by odpovědět na otázku, kterou jsem začal tento text. Kdo je Norm Macdonald? Musel by ji pokládat lidem, kteří ho znali. A nevyhnutelně by to skončilo banalitou typu „pábitel“ nebo „smutný klaun“.

Zde je Macdonaldův krátký životopis, s vědomím toho, že ne všem je v něm jisté a sám ho vyprávěl pokaždé trochu jinak. Co víme, narodil se v kanadském Quebecu roku 1959, byť někdy udával i jiné letopočty. V roce 1993 přišel do slavného pořadu Saturday Night Live, od roku 1994 tři roky moderoval jeho fiktivní zpravodajství zvané Weekend Update.

Tam poprvé získal větší popularitu, celkem rychle byl však vyhozen. Podle tehdejšího šéfa televize NBC Dona Ohlmeyera kvůli nízké sledovanosti, Macdonald však vždycky tvrdil, že to bylo kvůli vtipům na Ohlmeyerova kamaráda, herce a později odsouzeného hráče amerického fotbalu O. J. Simpsona.

Během známého procesu v 90. letech, kdy byl Simpson obviněn z dvojnásobné vraždy, jej Macdonald týden co týden zarputile a vtipně označoval za vraha. Když byl obžalovaný zproštěn viny, komik lakonicky oznámil, že „vražda se v Kalifornii právě stala legální“. Jak víme, historie Macdonaldovi v podstatě dala za pravdu – v roce 2008 byl Simpson odsouzen za 12 různých zločinů včetně loupeže a únosu ke 33 letům vězení.

V této kauze Macdonald poprvé ukázal zarputilost, až posedlost, které však samy o sobě mohly být vtipem. Dost možná ho O. J. Simpson až tolik nezajímal a nevzrušoval. Jen prostě miloval, když může dovádět vtipy i situace do naprostých absurdit. A ne vždy pro to měli jak jeho šéfové, tak často i diváci pochopení.

Po Saturday Night Live přišly filmy, v nichž hrál a všechny zcela zapadly, dále televizní sitcom, který skončil po třech řadách, a pořady, jež jsou dnes také spíš zapomenuté. Larry King to v jednom klipu říká přesně: Showbyznys pro Macdonalda nikdy nenašel místo. Zemřel v září 2021 v 61 letech, po devíti letech rakoviny, o které skoro nikomu neřekl.

Tak co, jsou předešlé odstavce životopisem komika, který neuspěl? Dají se tak číst. A zároveň jsou životopisem jednoho z největších komiků poslední éry, který ovlivnil humor a komedii víc než stokrát známější performeři. Z ne úplně zřejmého, ale přesvědčivého důvodu.

Macdonald nebyl výstřední exot hledající, jak lidi pobavit, třeba něčím bizarním. Takových lidí je v branži docela dost. Macdonalda víc než úspěch a potlesk zajímalo, jak vtipy opravdu fungují. Byl něco jako výzkumník humoru: Ze všeho nejvíc chtěl objevit mechanismus toho, jak lidi rozesmát.

Nezajímal ho potlesk, protože ten je demonstrací souhlasu. Zajímal ho smích, který bývá často i nedobrovolný. To když se smějeme tomu, s čím nesouhlasíme nebo před čím chceme utéct. V tom byl Macdonald mistr.

Třeba ten vtip o můře v show Conana O’Briana, kde místo vtipu na 20 vteřin rozvine mnohaminutovou existenciální novelu ve stylu ruského románu z 19. století, o můře, která navštíví podiatra („nožního doktora“) a vypráví mu o svém zoufalství, rodině, o nesmyslnosti bytí. Moderátor se směje, publikum také, ale ve tvářích mají zároveň zcela čitelně napsáno, že vůbec netuší, co se teď děje. A kam to povede.

Vede to nakonec k celkem banální pointě: Když se podiatr zeptá můry, proč radši nešla k psychiatrovi, tak ona odpoví: Protože tady svítilo světlo.

Smích pak je osvobozující a důležitější než potlesk, protože přichází automaticky. Skutečná pointa spočívá v tom, že Macdonald právě „unesl“ spousty minut pozornosti diváků a hlavně cenného televizního času, který se jinak počítá na vteřiny.

Norm Macdonald s vážnou tváří vymýšlel neuvěřitelné příběhy, včetně toho svého. Popisoval ho pokaždé trochu jinak, ale vždy se soustředěným a přesvědčivým výrazem. Podobně v roce 2016 vydal životopisnou knihu nazvanou Podle skutečných událostí: toto není životopis. Larrymu Kingovi svou metodu při jiné příležitosti vysvětlil větou „co předkládám, nejsou fakta, ale je to pravda“.

Tím se odlišoval od většiny kolegů. Spousta slavných komiků dnes ve stand-upu „prodává“ svá traumata tak, aby se tomu lidé smáli. A protože ti mají svá vlastní, často podobná traumata, je to pro ně jistým způsobem uklidňující. Jinými slovy, pro vystupující i diváky se takový stand-up stává něčím na způsob terapie, samozřejmě vždy s danou mírou nadsázky, která je však snadno dešifrovatelná.

U Macdonalda nikoli. Tam vůbec netušíte, co je pravda a co výmysl, který autora právě napadl. Kde leží hranice mezi skutečností a fikcí. Traumata nepoznáte. Což dokazuje i to, že když Macdonald v roce 2021 nečekaně zemřel, až na dva nebo tři lidi nikdo netušil, že měl rakovinu. Léčil se s ní devět let.

Možná by bylo fajn nechat s pětiletým odstupem promluvit všechny ty, kteří ho znali, měli rádi a obdivovali. Bylo by to zajímavé a jistě by v dokumentu účinkovat chtěli. Judd Apatow se ale jako tvůrce rozhodl jinak, a recenze na film jsou proto spíše smíšené. Nebo rovnou negativní, viz „glorifikovaná dvouhodinová kompilace z YouTube“.

Přesto film doporučuji a nebudete litovat. Jsou to dvě hodiny čisté zábavy a dobrý „rychlokurz“, pokud Macdonalda neznáte. Bavit se ale budete i v případě, že některé klipy uvidíte jako já po dvacáté. Protože znovu budete přemýšlet o tom, jaká je vlastně pointa a proč se tomu vy i lidi v publiku smějí.

A zároveň už nic podobného nejspíš nikdy nezažijete, protože styl Norma Macdonalda prostě nejde napodobit. Po amerických klubech jezdí stovky „rádoby“ komiků napodobujících třeba Louise C.K. nebo Billa Burra. Ale ani jeden „rádoby“ Macdonald. Protože když chcete být vtipný a dobrý jako on, tak prostě musíte být Macdonald. Přesto, nebo možná právě proto, americký stand-up tak moc ovlivnil.

A proč i po zhlédnutí filmu budete mít chuť ještě sednout k počítači a znovu jeho klipy vidět, v mém případě po jednadvacáté? Ze stejného důvodu jako ta můra. Protože tam svítí světlo.