Princ temnot vystoupí naposledy. Ozzy Osbourne urovnal všechny křivdy

Vstupenky na akci, již má hostit stadion fotbalového klubu Aston Villa, byly vyprodané za šestnáct minut. Z jednoduchého důvodu: svou kariéru tu uzavře šestasedmdesátiletý zpěvák Ozzy Osbourne s Black Sabbath. Kapela, která v průmyslovém anglickém městě položila základy heavy metalu, se v původním složení sejde po dvou dekádách.

U málokterého tak monstrózního vystoupení ale zároveň panuje taková nervozita, jak bude vypadat hlavní bod programu. Může za to zejména Osbournovo podlomené zdraví – nejenže mu lékaři před několika lety diagnostikovali Parkinsonovu nemoc, která člověku znemožňuje pořádně ovládat tělo. V posledních letech frontman také podstoupil několik operací kvůli úrazu páteře.

Kvůli tomu všemu musel Osbourne přerušit rozlučkové turné, do něhož navíc zasáhla pandemie koronaviru. Koncem roku 2020 chtěl znovu zavítat také do Prahy, nakonec však cestu odložil a stejně jako všechny zastávky No More Tours 2 zrušil. „Můj hlas je v pohodě. Nicméně po třech operacích, léčbě kmenovými buňkami a nekonečných rehabilitacích včetně zlomového exoskeletonu moje tělo zůstává slabé,“ zdůvodnil to tehdy.

Z prohlášení byla patrná lítost, že kariéru nekončí zářněji. V nedávném rozhovoru pro britský deník Guardian zpěvák dodal, že trpěl takovými bolestmi, až si přál zemřít ve spánku. Přesto se s dlouholetou manželkou a manažerkou Sharon Osbourne nyní rozhodli uspořádat poslední rozlučkový charitativní večer – do hudebního důchodu jej zde doprovodí 14 světoznámých kapel jako Metallica, Pantera, Slayer nebo Guns N’ Roses. Vystoupí také sestavy zformované pro tuto příležitost například ze členů Faith No More, Korn, Ghost nebo Rage Against the Machine.

Právě jejich kytarista Tom Morello vymyslel program birminghamských oslav, jejichž záznam bude s dvouhodinovým zpožděním dostupný online. Pestrost soupisky z hlediska variant tvrdé kytarové hudby ukazuje dalekosáhlý vliv Ozzyho Osbourna a Black Sabbath na další generace. Sám umělec navíc nezanedbatelně poznamenal scénu i jako promotér, když se v 90. letech minulého století podílel na rodinném podniku – festivalu Ozzfest, kde ve větší známost vešlo několik kapel zejména z tehdy nastupujícího žánru nu metal.

Z posledních desek Ozzyho Osbourna nazvaných Ordinary Man a Patient Number 9, vydaných v letech 2020 a 2022, už čišelo loučení, přemítání o smrti či naopak nesmrtelnosti. Pozoroval na nich svět z pozice jakéhosi starce, kterého jednou přemůže zasloužený sentiment, jindy na vše hledí se zamrzlým šklebem.

Pozvolna plynoucí singl Under the Graveyard v duchu motta memento mori vyhlíží neodkladnou smrt, která je vždy osamocená. Na pár tónech stojící riff jedné z posledních skladeb God Only Knows zase doplňuje Osbournův už přiznaně unavený hlas. Na jednu stranu se trochu ironicky táže, jestli to nakonec není lepší „tam dole“ v pekle, na druhou se upřímně obrací k nebesům. „Bůh se dívá, co jsme způsobili, jak si děti hrají se zbraněmi,“ zpívá tu.

Většina přebalů desek zachycovala zpěváka s expresivním výrazem na tváři. V případě Patient Number 9 si však jen zakrývá ústa a pohledem naopak vyjadřuje snad zděšení, možná únavu či zklamání.

Rocková hvězda Osbourne se ani v pozdním věku zcela neodstřihl od společenského dění. Před třemi lety se z Los Angeles, kde žil, vrátil do rodné Anglie. Podle svých slov už měl USA po krk. „Je to tam směšné. Mám dost toho, jak se lidé každý den zabíjí. Bůhví, kolik jich umřelo při střelbách ve školách. Taky se střílelo na koncertu v Las Vegas, je to naprosto šílené. A nechci umřít v Americe,“ uvedl.

Neochotu přivírat oči nad problémy možná ovlivnil už Osbournův dělnický původ, který sdílel se spoluhráči z Black Sabbath: matka měla noční směny v automobilce, otec vyráběl nástroje v továrně General Electric Company.

Jejich syn i poté, co ovládl stadiony, vždy působil lidsky a určitým způsobem dosažitelně. Jedny z jeho největších hitů jsou koneckonců pomalé, v lecčem stále jednoduše dojemné skladby jako nedávná Ordinary Man („Rozplakal jsem mámu, nevím, proč jsem pořád naživu“), Dreamer („Lepší místo pro ty, co přijdou po nás“) nebo Mama, I’m Coming Home. Všechny vyjadřují snadno ztotožnitelné myšlenky a povědomé pocity.

Osbournova hudba i životní příběh zahrnují nezdolnost, zarputilost, ale také mnoho propadů či tápání v dobách, kdy byl zdánlivě na vrcholu sil.

Prakticky celou kariéru se na koncertech pohybuje charakteristickým, ale značně netypickým způsobem. Drobnými kroky a zvláštně měkkou chůzí sem tam korzuje na pódiu, jinak se často drží stojanu mikrofonu. Jako by jím zmítaly nabuzené riffy a masivně znějící souhra bicích s baskytarou, jako by sám byl ve vleku okolností.

Vzhledem k četným drogovým eskapádám a slabosti pro alkohol jej doprovázel obraz bezmocného, vykořeněného člověka vyhlížejícího a nenacházejícího pevný bod. Dokonce i na komerčním vrcholu v 80. letech vypadá na záznamech trochu zmateně, roztěkaně, jako by pořád něco hledal. To ovšem nijak neubírá jeho působivosti a nepopiratelné moci nad publikem.

Outsiderství zprostředkovaně přineslo do metalu už jeho dětství v Birminghamu – vyrůstal v chudé rodině, kvůli tomu byl šikanován ve škole, což zahrnovalo i sexuální obtěžování. Ještě mu nebylo osmnáct, když skončil ve vězení za krádež oblečení. Strávil tam šest týdnů, protože otec nezaplatil kauci, což mělo teenagerovi dát výchovnou lekci.

Osbourne dospíval v 60. letech, kdy popkultura nabídla lidem představu a následně i příležitost uniknout z nuzných podmínek monotónní práce, jakou dělali jejich rodiče. Zájem o hudbu v mladíkovi zažehli Beatles, jejichž oddaným posluchačem už zůstal – koncem tisíciletí se začal pravidelně objevovat v kulatých brýlích po vzoru Johna Lennona.

Z rodinného zázemí utekl nejprve symbolicky, když si nechal narůst dlouhé vlasy a potetoval se. „Stačila dostatečně velká kapka inkoustu na konci jehly a potom jste bodli dostatečně hluboko, aby to bylo trvalé,“ vzpomíná v také česky vydané knižní biografii Jmenuju se Ozzy z roku 2010, jak hned druhé tetování – svou přezdívku – otiskl sám sobě na klouby levé ruky. Nebylo cesty zpět.

Pár let poté zakládá s basistou Geezerem Butlerem, kytaristou Tonym Iommim a bubeníkem Billem Wardem skupinu Black Sabbath, pojmenovanou podle italského filmu s hercem Borisem Karloffem. „Chtěli jsme vytvořit podobnou atmosféru jako v hororech,“ řekl později Iommi.

Osbournův projev se na této transformaci děsu z obrazu do zvuku značnou měrou podílel. Mečivě rozechvělým hlasem dokázal vyjádřit nejistotu, strach, čirou hrůzu i znepokojení, stejně jako se třeba jen zlověstně zasmát. „Nehledě na to, kolik písní zpívá, Ozzy vždycky zní, jako by ho zrovna popadli na ulici a postavili před mikrofon,“ vystihl to hudebník a spisovatel John Darnielle v románu postaveném na klasickém sabbathovském albu Master of Reality.

I když debutová nahrávka kapely z roku 1970 dodnes zůstává zásadní inspirací pro mnoho metalových podžánrů, Black Sabbath a následně i Osbourne se od původních evokací hrůzy posunuli dál.

O devět let později kytarista Iommi zpěváka ze skupiny vyhodil. „Všichni jsme jeli v drogách, spoustě kokainu i lecčem dalším, a Ozzy strašně chlastal. Měli jsme třeba zkoušet, ale nic z toho nebylo,“ popisoval později. V dalších týdnech Osbourne neměl nejlepší vyhlídky. Podle svých slov počítal, že jeho kariéra skončila, i když už měl uzavřenou smlouvu na sólovou nahrávku Blizzard of Ozz.

Z několikaměsíčního alkoholového a kokainového rauše ho nakonec vytrhla teprve budoucí manželka Sharon. Kromě ní a elánu kytaristy Randyho Rhoadse, jehož smrt v roce 1982 pak zpěváka uvrhla do další depresivní spirály, Osbournův profesionální život výrazně ovlivnila také televize MTV. Ta v 80. letech do rotace pravidelně nasazovala jeho videoklipy, čímž mu upevnila pozici rockové hvězdy.

Druhý, v lecčem naprosto opačný, ale stejně zásadní okamžik přišel roku 2002, kdy hudební televize odvysílala první díl Osbournových, reality show zachycující každodenní život rodiny. Přestože k seriálu ztělesňujícím odklon MTV od hudby se asi vrací málokdo, některé scény se zmateným Osbournem patří dodnes k populárním internetovým vtipům. V duchu memové kultury se používají dál k zachycení každodenních absurdních situací.

Je zvláštní cítit se na podobné vlně jako stárnoucí metalový zpěvák, který údajně kouřil až sto cigaret denně a jemuž na první pohled v materiální rovině nic neschází. Třeba právě Osbournovi ale konstantní přítomností kamer předznamenali smazávání hranic mezi osobním a veřejným životem. Dnes už na sebe mobilní telefony běžně míříme vzájemně a uživatelé sociálních sítí dobře vědí, jak umí být mediální obraz nelítostný.

V Osbournově případě pod image konstantně zdrogované celebrity pořád zůstává vcelku citlivý pozorovatel světa. Na konci 70. let například prohlásil pro časopis Sound, že „se systémem musí být něco špatně, když se tolik lidí sjíždí“. Už do písně Revelation (Mother Earth) z debutu zase promítl obavy o stav životního prostředí.

Jedna z jeho posledních skladeb s řezavým zvukem foukací harmoniky Degradation Rules pro změnu pojednává o masturbaci, přeneseně o určité pasti konstantního potěšení, které nabízí dnešní svět a konzum.

Ozzy Osbourne je už několik let střízlivý, přesto kvůli zdravotním komplikacím musel zase začít brát prášky proti bolesti. Těžko si představit, jak zvláštní rozpor kvůli tomu asi pociťoval.

„Neexistují nenapravitelné křivdy,“ zpíval ve skladbě I Just Want You. Dokázal to urovnáním vztahů se spoluhráči i manželkou poté, co ji před lety pod vlivem fyzicky napadl.

Že si po požití tolika drog a alkoholu zachoval základní lidskou empatii, není málo. Sobotní poslední paráda ve městě, kde to všechno začalo, snad definitivě ukáže, jak důstojně odejít a zestárnout, i když vám říkají Princ temnoty.