Recenze: Zámek jako ze sna. V Praze hrají Debussyho jedinou operu

V jádru je to příběh o milostném trojúhelníku. Princ Golaud, zdeptaný smrtí své první ženy, na lovu uprostřed lesa potkává opuštěnou Melisandu. Stane se jejím ochráncem a snaží se záhadnou dívku zabezpečit, byť ve skrytu duše ji chce hlavně vlastnit a držet ve své moci. Melisanda se za něj provdá, studené zdi potemnělého zámku ji ale dusí. Její svět rozzáří jen Golaudův nevlastní bratr, trochu dětinský Pelleas.

Vztahy mezi nimi rozehrává nová inscenace opery Pelleas a Melisanda, kterou minulý týden uvedlo pražské Národní divadlo, na ploše téměř tří hodin. Pomalé dílo francouzského skladatele Clauda Debussyho spěje k nezadržitelně tragickému konci rozvážně, s odbočkami i spoustou náznaků. A německý režisér Christof Loy nedělá nic proto, aby dění zrychlil. Spíš naopak.

Na jevišti jsou rozmístěny klasické kulisy. V prostorném zámeckém pokoji stojí posuvné dveře, velké okno se záclonami i umně potažené kožené sedačky. Béžově bílé stěny pokoje, na několika místech obnažené až k omítce, dávají scéně ráz tlumených barev a zdrženlivých emocí, ze kterých jen tu a tam prosvitne cosi hlubšího, intenzivnějšího.

Přichází Golaud, aristokrat spíše z meziválečného období 20. století než z fantaskního dávnověku jako v předloze. Jeho padnoucí oblek s vysokými loveckými botami je vyveden v podobné zeleno-šedo-hnědé paletě jako scéna. Však oboje navrhl rakouský výtvarník Herbert Murauer, režisérův dlouholetý spolupracovník.

Christof Loy pražskou inscenací vede poetický dialog s dvojicí autorů, dramatikem Mauricem Maeterlinckem a skladatelem Debussym. Předloha plná jinotajů a nedořečených tužeb skvěle zapadá do jeho snového světa podivuhodného zámku, ve kterém se za posuvnými dveřmi objeví občas prostřený jídelní stůl a jindy hluboký les.

Už symbolická předloha říká máloco naplno. Samy postavy často nevědí, co se děje v jejich nitru, což imponovalo Debussymu. „Představuji si jinou dramatickou formu: Hudba v ní začíná tam, kde končí schopnost slova se vyjádřit,“ přemítal skladatel už v roce 1889, více než deset let před premiérou. „Chtěl bych, aby hudba vypadala, jako by vystupovala ze stínu a čas od času se od něj opět vracela. Aby byla vždy diskrétní,“ avizoval Debussy.

Loyova subtilní režie skvěle podtrhává to, co v opeře bublá pod povrchem. Prostředí chátrajícího zámku působí jako z tíživého snu, kde je mnoho věcí povědomých a některé jsou trochu zvláštní, iracionální.

Autoři přitom využívají i doslovné prvky. Když se v libretu mluví o květinách, vidíme květiny, když o západu slunce, za oknem na scéně světelný designér Valerio Tiberi opravdu rozehrává červánky. Všechny postavy nosí dobové kostýmy. Zároveň je tu ale studna zobrazená pomocí několika vyrvaných prken ze zámeckého pokoje. Tmavá díra uprostřed honosné místnosti symbolizuje všechna tajemství, nevraživosti, probouzející se hluboké city i sžíravou žárlivost.

Pomalé tempo pražské inscenace nemusí sedět každému. Tam, kde Debussyho hudba v intermezzech burácí a skladatel patrně počítal s dynamickou změnou scény, se v Národním divadle postavy často jen přesunou z jedné části jeviště na druhou. Na čtvrteční premiéře to někoho zřejmě nudilo, jak naznačilo lehké prořídnutí obecenstva o přestávkách.

Těm, kdo přišli zpomalit a nechat se vtáhnout do houstnoucího psychologického dramatu, však Loy s orchestrem Národního divadla a pěveckými sólisty připravil nádhernou podívanou.

Pro všechny pěvce byla čtvrteční premiéra jejich debutem v těchto rolích, pro několik pak i prvním účinkováním v Národním divadle. To je případ Španěla Davida Ollera, který hlasem i hereckým výkonem skvěle vystihl plachého Pellease, snažícího se vyznat ve vlastních citech a dělat správná rozhodnutí, jimiž nikomu neublíží. Ve vypjatých chvílích Ollerův zvonivý tenor umocnil podmanivé kouzlo barevné partitury.

Arnheiður Eiríksdóttir v roli Melisandy potvrdila, že patří mezi nejlepší sólistky první scény. Islandská mezzosopranistka těžkou roli záhadné křehké dívky vystihla ve všech aspektech. Melisanda je v libretu často myšlenkami vzdálená, někdy až odtažitá. Jindy propadne hravé rozpustilosti. Eiríksdóttir dokáže svým obratným hlasem i jeho intenzitou všechny tyto nuance předat.

Oba výkony lze označit za triumf, přesto nejvíce vyzdvihnout zaslouží Pavol Kubáň, který se pro roli Golauda snad narodil. Nešťastného a zároveň výhružně dominantního muže, jehož celý život se otřásá v záchvatech majetnické žárlivosti, ztvárnil slovenský sólista prostě skvěle. Silným, krásně zabarveným barytonem dokáže vzbudit silné a někdy i protichůdné emoce.

Když opilý bloumá zámkem ve čtvrtém dějství, jde z něj strach. V jedné z nejnádhernějších pasáží opery, kdy svého malého syna Yniolda nutí špehovat Melisandu s Pelleasem, vzbuzuje odpor a snad i lítost. O mnoho dříve, když dá Melisandě šanci říct mu, že ho chce opustit, umí být chvíli i čestný, upřímný. Už Maurice Maeterlinck ve své hře vytvořil z Golauda složitou trojrozměrnou postavu, nicméně Kubáň ji posouvá ještě o stupeň výš.

I ostatní členové komorního pěveckého obsazení ve čtvrtek podali dobré výkony. Škoda jen, že Anders Lorentzson v roli Arkela, dědečka obou soků v lásce, občas intonačně kolísal, jinak patriarchu ušlechtilého rodu zosobnil s patřičným respektem a důstojností.

Eva Kroon jako Jenovéfa má v předloze pohříchu málo prostoru, režisér ji alespoň zapojil v dalších aktech herecky jako trochu rezignovanou ženu, která rodinné drama zpovzdálí pozoruje s mlčenlivou starostí.

Z epizodních rolí nejvíce zazářil Joshua Alvarez jako malý Yniold, jenž ve vypjatých scénách se svým otcem Golaudem nezůstával pozadu v rozehrávání vlastních emocí, neméně složitých a protichůdných. Režie v takových okamžicích naznačuje, že Yniold až příliš dobře zná agresivní a nevyrovnanou povahu otce, kterého má zároveň hluboce rád.

Pěvecké výkony by nemohly vyniknout bez orchestru Národního divadla a dirigenta Patricka Fournilliera. Ten dostál svému slovu a dokázal udržet „rovnováhu mezi tím být přítomen a umět ustoupit“, jak uvádí v programu. Intimní a průzračnou Debussyho partituru, která bez čísel a árií plyne v jednom kontinuálním proudu, hudebníci pod jeho vedením udržují v neustálém proměnlivém napětí.

„Vy nevíte, co je to duše,“ vyčítá jemně, skoro mimochodem, jindy smířlivý Arkel svému vnukovi v závěru. Golaudovi už tou dobou zbývají jen oči pro pláč. Zahanbený běduje nad svým osudem a povahou, neboť Pelleas a Melisanda především kvůli němu nejsou mezi živými.

Pražská inscenace rozhodně duši má. Spojuje až staromilské činoherní postupy s intimním a nuancovaným charakterem předlohy.

Byť se postavy vyjadřují symbolickými metaforami o světle, moři či hlubinách, zůstávají na jevišti Národního divadla především lidmi, kteří s obtížemi zvládají náročné vztahy i nevyřčené emoce. Stromy místo kuchyně a temná díra v podlaze ovšem celkové vyznění příběhu zakotvují tam, kam patří, tedy do světa nejasných snů a náznaků, do hlubin nevědomí, kam lze nahlédnout jenom zpola.

Pelleas a Melisanda v Národním divadle není pro každého. Diváky vybízí k dramatickému zpomalení a spočinutí v lyrickém bezčasí Debussyho jedinečného a také jediného operního díla. Skladatel ostatně jeho povahu vystihl možná nejlépe ze všech. „Mělo by to být celé to tajemství noci, kdy uprostřed tak velkého ticha stéblo trávy vyrušené ze spánku vydá naprosto znepokojivý zvuk. Pak je tu nedaleké moře, které měsíci vypráví o svých útrapách, a Pelleas s Melisandou, kteří jako by se uprostřed tolika tajemství báli promluvit,“ řekl.