Recenze: Muži, který stál v cestě, se vyhněte. Dějiny vidí černobíle

František Kriegel se narodil roku 1908. Vyprávění o něm nicméně obvykle začíná o šedesát let později, na vrcholu jeho politické kariéry, kdy jako jediný člen československé delegace odmítl podepsat Moskevský protokol a popřít tak celé pražské jaro. Bližší zkoumání dřívějších událostí, kdy například spoluzakládal Lidové milice a aktivně se podílel na únorovém komunistickém puči, by narušilo hrdinský mýtus.

Ani film Muž, který stál v cestě, který se po výrazně medializovaných výrobních peripetiích dostává do kin, tento obraz nekomplikuje. Krieglova neoblomnost v něm především dává vyniknout morální ohebnosti jeho kolegů, kteří oproti němu procházejí jistým vývojem.

Už od úvodních titulků je patrné, že místo historie bude Nikolaevův film servírovat úderné zkratky. Padesátá léta jsou „temná“, normalizace „hluboká tma“. A pak příběh zarámovaný rozhovorem, který s celoživotním idealistou Kriegelem vede televizní reportérka. Je zřejmé, že vidíme jeho verzi událostí.

Vyprávění, které v rychlých črtách nastiňuje zákulisní politické vyjednávání z let 1968 a 1969, začíná v kině. Kriegel tam s manželkou Rivou sleduje týdeník představující hlavní účastníky dění: Smrkovský, Černík, Dubček… Také zbytek filmu bude mít ráz týdeníkového shrnutí, příliš epizodického a předvídatelného, aby bylo vtahující a napínavé.

Krátce před srpnem jede Kriegel do vojenského výcvikového prostoru Milovice, kde se připravují vojska Varšavské smlouvy. Zástupcům armády důrazně oznamuje, že „cvičení skončilo“. Podobně nekompromisně, ale férově školí personál v Thomayerově nemocnici, kde pracuje jako primář. Jeho práce ale brzy ustupuje do pozadí. Roste totiž sovětský tlak na zastavení demokratizačního procesu, na němž má coby člen ÚV KSČ podstatný podíl.

V Čiernej nad Tisou probíhá diplomatické jednání mezi sovětskou a československou stranou. Jeho absurdní tečku obstarává konspirační setkání jako z béčkového špionážního filmu: českoslovenští kolaboranti na toaletách předávají zástupcům SSSR zvací dopis.

Stejně neohrabaně jsou důležité informace předávány divákům. Když filmaři potřebují flashbackem připomenout, jak byl Gustáv Husák mučen v komunistickém žaláři, volí ten nejpřímočařejší postup a vkládají Krieglovi do úst frapantní dotaz „Jak dlouho jsi vlastně byl v tom kriminále?“. Scéna, která by měla doložit délku a pevnost přátelství obou mužů, má kvůli své nepravděpodobnosti přesně opačný efekt.

V jiné z nechtěně komických scén, které jsou za sebe sázeny bez větší provázanosti, se reformní politici scházejí kdesi ve sklepení ÚV. Vidí ovšem, že do stropu byl navrtán hák, který je zabrán ve velkém detailu s náležitě děsivým hudebním podkresem. Někdo je odposlouchává. S přílišnou sugestivitou není ztvárněna ani invaze. O vpádu cizích vojsk nás krom archivních záběrů a burácení letadel zpravuje akorát jeden tank, který přejede telefonní budku i s volajícím člověkem uvnitř. Vyprávění je dál stejně těkavé.

Československá delegace je odvlečena do Sovětského svazu. Za Krieglem do cely přichází parťák ze španělské občanské války. Dubček se hroutí v koupelně a rozbíjí si čelist o vanu. Svoboda při vyšetřování tlaku vzpomíná, jak byl postaven před popravčí četu a podává na základě toho diagnostiku ruské národní povahy: „jsou tvrdý, neskutečně tvrdý“. Po celou dobu různí prošedivělí muži v oblecích kouří cigarety, přecházejí z místnosti do místnosti a dlouze jednají. Je jedno, jestli v Praze, nebo v Moskvě, ráno, nebo večer. Scény splývají.

Při sledování se nelze ubránit úvahám, zda by výsledek byl kompaktnější a osobitější, kdyby jej režíroval Ivan Fíla, který s tématem strávil několik let, napsal původní námět i scénář. Jeho bestsellerová beletrizace se četla jako svižný politický thriller. Po neshodách s producentem Miloslavem Šmídmajerem, které možná ještě budou mít soudní dohru, byl ale z režisérského postu sesazen. Navzdory původnímu slibu a skutečnosti, že Státní fond kinematografie i další subjekty finančně podpořily jeho autorskou vizi. Z Fílova scénáře prý zůstal jen pahýl, což je patrné z anekdotičnosti mnoha scén i vachrlaté výstavby dramatu.

Ačkoli film zpočátku věnuje větší pozornost Krieglovi, během srpnových dnů se z něj stává pouze jeden z mnoha hráčů. Podobně jako v Českém století od Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka, kteří tehdejší události zdramatizovali s větší vnímavostí. V Muži, který stál v cestě domnělý protagonista několikrát na delší dobu mizí ze scény. Tvůrci přesto měli potřebu dovyprávět do konce právě jeho, ne třeba Husákův osud. Protahovaný, nevkusně patetický epilog patří k životopisnému dramatu, kterým film není.

Navzdory tomu se z Kriegla nestává plnokrevný hrdina, jehož jednání by bylo krom příběhového schématu řízeno i zřetelnými vnitřními motivacemi. Oživit jej nedokáže ani Tomáš Töpfer. Brání mu v tom maska na obličeji a frázovité dialogy. Vyjadřuje se prakticky jen vzletnými zvoláními typu „Prohráli jsme všechno, všechno jsme prohráli!“. Každé jeho gesto je nabité osudovostí, jako kdyby svůj život nežil, ale rovnou o něm hrál divadlo.

Není přitom podstatné, zda jsou některé z použitých výroků autentické. Pokud veškerá slova a činy postavy podřídíte jedinému referenčnímu bodu, rozhodnutí nepodepsat, nevyhnutelně ji tím zploštíte na pouhý symbol morální pevnosti.

Také u ostatních aktérů si tvůrci vystačí s několika povrchními detaily. Alexandr Dubček je nervózní, poddajný, Ludvík Svoboda popudlivý. Riva recituje Rilkeho a za všech okolností stojí při svém muži. Žádná psychologická hloubka a ambivalence. Karikaturně působí také zástupci opačného tábora. Indra, Biľak, Kolder, agenti StB, kteří bijí náhodné svědky a teatrálně vyhazují lejstra z okna, i Brežněv. Nejvyšší představitel SSSR sedí zásadně v zatemněné kanceláři a hovory zakončuje dramatickým prásknutím telefonem.

Scény, které na sebe film kronikářským způsobem, bez ústřední postavy, dramatického oblouku a citu pro rytmus vrší, jsou málokdy přesvědčivé. Ne ale kvůli tomu, že se možná neodehrály, to nechť posoudí historici, ale pro svou inscenační topornost a umělost. Prakticky bez ustání k nim hraje generická hudba. Obstarává veškeré emoce. Stejně jako v případě Lidic, Nikolaeova předchozího didaktického velkofilmu pro školní představení.

Samotné obrazy jsou tak strohé, že by bez soundtracku jakoukoli atmosféru postrádaly. Utkví nanejvýš jeden dva výjevy, které jsou dost výmluvné i bez toho, aby nám někdo slovem či hudbou návodně sděloval, co si máme myslet nebo cítit. Třeba urna s popelem chladnokrevně postavená před dveře bytu. Jinak samé tváře mluvících herců v blízkých záběrech.

Při vší úctě k práci kameramana, architekta nebo návrhářky kostýmů, Muž, který stál v cestě patří do televize nebo na streamovací platformy. Není podívanou pro velké plátno. Na něm naopak vyniká kašírovanost a lacinost nemnoha exteriérových scén, s hrstkou komparsistů ve vyžehlených šatech a dobovými automobily, které se vždy lesknou, jako kdyby vyjely z Mototechny.

Řadové Čechy a Slováky ve filmu zastupuje pouze hromada děkovných dopisů. Kriegel je dostává poté, co je na poslední chvíli – jak jinak – zachráněn před transportem na Sibiř a vrací se do vlasti. Lidé mu za jeho statečnost nabízejí pánský oblek nebo pobyt v Tatrách. Kýčovitá scéna, která nám umožňuje ztotožnit se s masou anonymních dopisovatelů a dojmout se nad sebou samými, protože nám přece záleží na stejných hodnotách, vystihuje podstatu filmu.

Prostřednictvím Kriegla, potažmo jeho idealizovaného portrétu, se dnes stejně jako před pětapadesáti lety můžeme ujišťovat o odvaze českého národa čelícího ruskému vydírání a zastrašování. Zatímco jiné tuzemské filmy a seriály z nedávné doby jako Arvéd, Okupace nebo Volha pohodlné výklady historie problematizují, Nikolaev jim svými bezduchými ilustracemi přitakává. Velké dějiny zobecňuje na schematický zápas dobra se zlem.

Z tohoto úhlu pohledu by nás ani nemuselo trápit, že jde o dvouhodinovou přehlídku plochých postav a dějových i vizuálních klišé. Pokud budeme hlavní hodnotu snímku hledat nikoliv v jeho provedení, ale v záměru povzbudit sebevědomí národa a utvrdit jej v černobílých příbězích, které si o sobě pro klid ducha vypráví, jde o čistou mýtotvornou práci.