Recenze: Netopil převzal orchestr FOK. A připomněl polozapomenutého autora

S novým šéfdirigentem vstoupil do desáté dekády existence Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. Svou již 91. sezonu odstartoval tuto středu inauguračním koncertem Tomáše Netopila.

Čerstvě padesátiletý umělec představil tvorbu Jana Hanuše a Gustava Mahlera. Stejný program zazní v Obecním domě znovu tento čtvrtek 18. září.

Netopil působil deset let jako hudební ředitel Aalto Musiktheater a Philharmonie v německém Essenu, kde si vybudoval mezinárodní renomé. Upozornil na sebe také dirigováním oper v Ženevě, Kolíně nad Rýnem, Tokiu či hostováním u světových orchestrů. Poslední roky se ale přerovský rodák postupně vracel domů. V letech 2018 až 2024 byl hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie, kromě toho založil Letní hudební akademii Kroměříž, což mu umožnilo častěji navštěvovat milované město, kde studoval a ve kterém bydlí s rodinou.

Pracovní návrat do Čech kulminuje tento týden, kdy se Netopil ujímá vedení Pražských symfoniků. Dvojice inauguračních koncertů otevírá novou kapitolu v životě ansámblu i dirigenta. Netopil má smlouvu s FOK zatím na tři roky. Plánuje „akcentovat péči o české skladatele 20. století, kteří budou zastoupeni v nadcházejících dvou sezónách dílem vynikajícího skladatele Jana Hanuše“, avizoval v katalogu.

V mimořádné atmosféře kombinující slavnostní, nadějeplné a snad i trochu nervózní pocity se v Obecním domě rozezněly nejprve tóny Hanušovy suity z baletu Sůl nad zlato. Po přestávce následovala slavná První symfonie česko-rakouského velikána Gustava Mahlera.

Jan Hanuš se narodil roku 1915 v Praze. Sto desáté výročí jeho narození by bez Netopilovy iniciativy patrně přešlo bez větší pozornosti. Skladatel patří mezi polozapomenuté autory vážné hudby. Občas někdo natočí jeho kompozice či alespoň uvede komorní díla, avšak odkaz sedmi Hanušových symfonií a větších orchestrálních děl zůstává skryt.

Ozvěny lze najít v dobovém tisku, jako když roku 1954 v časopisu Hudební rozhledy proklamoval muzikolog Vladimír Štěpánek, že „českost a pravá realističnost většiny jeho děl nás spolu s jeho nesmlouvavou uměleckou poctivostí opravňují k tomu, abychom v něj skládali velké naděje pro budoucnost české hudby“.

Právě v této době vznikal balet Sůl nad zlato na motivy slavné pohádky Boženy Němcové. Slovník 50. let se pochopitelně nevyhnul ani recenzím na olomouckou premiéru z března 1954. „V závěru svého baletu ve vítězném pochodu lidu uplatnil Hanuš krásnou myšlenku: Že je to právě zas jen lid, který může vítězně skoncovat s vládou zla a zajistit šťastný život pro všechny,“ psalo se pateticky.

Pohádkové náměty tehdy představovaly jednu z cest, jak si nezadat s režimem. Hanuš se tak i vyhnul psaní budovatelských písní a kantát. Jak sám po letech vzpomínal, rozhodnutí zkomponovat balet přišlo po uvědomění si toho, jak se v této formě může svobodně „rozletět skladatelova fantasie“. Možná nešlo jen o svobodu hudební, ale také osobní. Coby duchovně založený muž s křesťanskými hodnotami mohl ve světě Boženy Němcové spočinout bez strachování se o vlastní integritu.

Ovšem suita z baletu Sůl nad zlato není jen svědectvím o době, ve které museli tvůrci volit co nejtradičnější hudební jazyk vycházející z Bedřicha Smetany a dalších osobností předchozího století. Je to také podmanivá, okouzlující partitura, která se hemží hudebními nápady a finesami prozrazujícími značný kompoziční talent. Tomáš Netopil se nechal slyšet, že Hanušova „půvabná baletní suita bude pro všechny velmi příjemným překvapením“. Měl pravdu, nevšední dramaturgický krok obecenstvo zaujal. A dle dobrého výkonu orchestru také muzikanty. Jako kdyby skladbu už dobře znali, byť mnozí ji pravděpodobně hráli poprvé.

Snad to plyne z toho, jak hluboce je Hanušova partitura prorostlá odkazem českého repertoáru. Některé momenty pětivěté suity vehementně připomínají Antonína Dvořáka, jiné zase Josefa Suka. Kromě podobností se objevují i nečekané, odvážnější meziválečnou hudební řečí „říznuté“ části, které Hanuš do tradiční partitury pokradmu vnesl takřka mistrovsky. Třeba harmonicky syté pasáže žesťů v oddílu nazvaném Královská slavnost. Pražští symfonikové jej nádherně vynesli do akustického prostoru decentně nasvíceného secesního sálu Obecního domu.

Netopilova snaha oprášit odkaz Jana Hanuše možná signalizuje něco většího – znovuobjevení celé „ztracené“ generace českých skladatelů, kteří podstatnou část života museli složitě a často úkorně vyjednávat s režimem, aby pak v 90. letech, pokud se jich tedy vůbec dožili, pocítili po krátké euforii nezájem o svou tvorbu. Mladá porevoluční společnost měla jiné preference. A tak Hanuš, Svatopluk Havelka, Ilja Hurník, Jan Kapr, Jan Novák, Klement Slavický i mnozí další zůstali v jakémsi mezaninu: příliš tradiční pro iniciativy zaměřené na soudobou vážnou a experimentální hudbu, příliš pozdě narození pro trvalé zasazení do klasického repertoáru po bok slavnějších kolegů. Tomáš Netopil ukazuje, že to tak nemusí zůstat. Publikum je připravené a Hanušova hudba též.

Po pauze zazněla Symfonie D dur od Gustava Mahlera. Byť je skladba přezdívaná Titán první z jeho celkových devíti symfonií, nejde o žádnou juvenilii či nesmělý výkop. V Kališti u Humpolce narozený komponista byl již ve 24 letech, kdy na díle začal pracovat, sebevědomým umělcem s velkolepými cíli a ideály, které také směle realizoval. V jeho případě se ale vědomí vlastní výjimečnosti potkávalo s nekonečnými pochybami.

Mahler své práce často opakovaně redigoval, stále hledal nejlepší řešení. Právě na genezi první symfonie to lze dobře sledovat. Pět let čekalo dílo na premiéru a dalších sedm let trvalo, než dospělo ke konečné verzi.

Dalším atributem první symfonie je hledání vlastní identity v terénu polarizované symfonické hudby druhé poloviny 19. století – mezi programní a absolutní hudbou. Nejprve se mladý Mahler přikláněl na stranu hudby, která vypráví mimohudební příběhy, a první verzi označil za symfonickou báseň. Také z těchto důvodů stále přežívá označení Titán podle stejnojmenného románu Jeana Paula. Později od konkrétních výkladů Mahler opustil, aniž by se stal dogmatickým praktikantem jednoho či druhého proudu.

Posluchač může v hudbě sledovat příběh o peripetiích lidského života se všemi jeho vrcholy a pády, anebo se pouze soustředit na rozvíjení hudebních myšlenek, které v rozmáchlých gestech putují v Mahlerových velkolepých symfonických plátnech dlouhé minuty.

První symfonie říká také něco o místě vzniku a osobnosti tvůrce. Ve druhé větě se rozezní německý lidový tanec Ländler, v pomalé třetí kromě citace dětské písničky Frère Jacques i kus židovského klezmeru. Lidové názvuky, vídeňský šmrnc i univerzálnější symfonický jazyk krajních dramatických vět: to všechno si dnešní posluchač může spojit s Rakouskem-Uherskem.

Cosi z domnělé nostalgie vystihlo i středeční provedení Pražských symfoniků. Zvláště taneční větu vzali pěkně „od podlahy“, Netopil je spíše typem dirigenta-architekta, který se soustředí na celkovou výstavbu, v některých místech však orchestr strhl do nenadálých prudkých záchvěvů tempa a intenzity. V případě věty s židovskými názvuky byl však až překvapivě zdrženlivý. Připravil tak klid před dramatickým nástupem finále, ve kterém se emoce a napětí přelévá překotným tempem.

Rozjet šéfování jakoukoliv Mahlerovou symfonií značí sebevědomí a důvěru v těleso, se kterým se Tomáš Netopil přitom dosud neměl možnost tak často setkávat. Výsledkem bylo provedení plné krásných a překvapivých míst, ve kterých se často z přediva orchestrální hmoty zjevil jakýsi skrytý protihlas, který obyčejně zůstane v pozadí. Takové momenty bohužel vyvážily i okamžiky slabší a méně přesvědčivé. Tam, kde se dařilo žestím, občas kulhala smyčcová sekce. Některé kulminace a dramatické gradace dopadly mírně rozkolísaně a nepřinesly kýženou euforii.

Co by to ale bylo za šéfování, kdyby Tomáš Netopil neměl na čem s orchestrem v blízké budoucnosti pracovat. Vidět Pražské symfoniky a jejich sympatického nového šéfdirigenta lze opět tento čtvrtek. Další vystoupení pod jeho taktovkou je na programu 8. a 9. října, kde vedle Symfonie E dur skladatele Josefa Suka a Slovanské rapsodie č. 3 As dur od Antonína Dvořáka zazní Houslový koncert č. 1 g moll od Maxe Brucha. Jako sólista se představí jihoafrický rodák Daniel Hope.