Recenze: Poslední stupeň před nanebevzetím. Britský klavírista oslnil Prahu

Setkání s ním bývají neobyčejná. Na pódiu třiapadesátiletý klavírista Paul Lewis vyzařuje opak extroverze a showmanství, je soustředěný a ponořený do vlastního světa, kam posluchače zve, ale nevnucuje se. Autorský záměr pro něj představuje klíč, působí jako prostředník mezi skladatelem a publikem, nikoli jako ten nejdůležitější z přítomných.

Na programu středečního koncertu, který v Rudolfinu uspořádal festival Dvořákova Praha, byla uvedená skladba Wolfganga Amadea Mozarta. K úžasu publika i pořadatelů však interpret místo toho začal Sonátou č. 5 c moll Ludwiga van Beethovena. Ranějším opusem, v němž mladý tvůrce a tehdy hlavně klavírní virtuos popustil uzdu dravé energii. Skladba charakterem předjímá pozdější díla ve stejné tónině: sonátu „patetickou“ či symfonii zvanou Osudová.

Výbušná témata, typický beethovenovský proud, nenechající posluchače vydechnout, tak pojal Lewis i svou interpretaci. Nervní, věrnou obrazu skladatele jako netrpělivého cholerika. Ve strhujícím tempu a tenzi krajních vět nebyl čas na nuance v artikulaci, ty ustoupily většímu celku.

Je možné, že pianista spoléhal na obeznámenost posluchačů s touto sonátou, protože v rychlosti a také akustice sálu nebylo možné uchem zaznamenat všechny noty. U studenta by to asi neprošlo, avšak zkušený interpret, který se Beethovenem dlouhodobě zabývá – Lewis natočil veškeré jeho klavírní koncerty i všech 32 sonát –, má na takové pojetí samozřejmě právo.

Následovalo dílo Thomase Larchera, jednašedesátiletého rakouského skladatele, jehož hudbu označil britský deník The Times za „jeden z divů tohoto století“. Jako pianista zná klavír dokonale a ve své rozměrné, půlhodinové sonátě provádí posluchače udivujícím spektrem možností nástroje. Jsou tu momenty tonálně ukotveného zpěvného chorálu, virtuózní skoky napříč klaviaturou, lyrika i rytmický nepokoj upomínající na Sergeje Prokofjeva.

Hledání nové zvukové barvy autora občas vede k použití strun nástroje, vždy však jde o integrální a přirozenou volbu, nikoli o efekt. Lewis nedávno hrál světovou premiéru této kompozice a zjevně ji vnitřně natolik přijal za svou, že jeho středeční podání bylo koncentrované a přesvědčivé.

Zajímavou okolnost vzniku Larcherovy sonáty se posluchači dozvěděli na besedě po koncertě: Skladbu objednal jistý kalifornský producent vína pro svůj festival a jako poctu zesnulé manželce.

Po pauze zazněla trojice Intermezz op. 117 Johannese Brahmse. Nedlouhé skladby zkomponoval skladatel ve věku, který v oné době platil za kmetský. Představují jakési poznámky pod čarou, zřejmě ani nebyly určeny pro koncertní pódia, jsou to intimní, introspektivní meditace. „Ukolébavky mého smutku,“ nazval je sám autor. Taková poloha Lewisovu naturelu neobyčejně svědčí, sál při pianissimech ani nedýchal.

Na závěr si klavírista nechal Beethovenovu poslední sonátu. Zcela hluchý autor v ní opouští tradiční formu, aby se nechal vést pouze představivostí a fantazií. Nezajímá jej ohlas obecenstva ani to, zda jsou partitury hratelné. Tvůrčí duch ho vede do oblastí, které současníci považovali v lepším případě za ezoterické, v horším za projev duševní slabosti.

Dnes tato poslední Beethovenova díla chápeme jako vizionářská, ukazují cestu do končin, kdy se sama barva tónu stává strukturou. Když se interpretace podaří a propojí s ochotou publika nechat se unést, je pomalá závěrečná věta sonáty jakýmsi posledním stupněm před nanebevzetím.

Paul Lewis navzdory mocnému potlesku nezařadil přídavek – jakýkoli dodatek k řečenému by zrušil kouzlo. Při sledování jeho hry měl člověk dojem, že se hudbě zcela poddává a zároveň odosobňuje. V době, kdy na nás ze všech stran společnosti křičí samá ega, je to vlastnost vzácná, rys těch nejlepších interpretů.