Recenze: Frankfurtští dostáli své pověsti. I když jejich Dvořák zněl jinak

Zahajovací večer festivalu klasické hudby Dvořákova Praha má po léta daný program: Violoncellový koncert h moll a Symfonii č. 9 Novosvětskou. Vždy je to příležitost pozvat do metropole prvotřídní violoncellisty i zahraniční orchestry a sledovat, co nového vloží do interpretace vrcholných i populárních skladeb Antonína Dvořáka.

V minulosti už se úkolu zhostil orchestr milánské La Scaly nebo loni Bamberští symfonici pod vedením Jakuba Hrůši. Tento pátek 18. ročník akce v přímém televizním přenosu odstartovalo vystoupení Frankfurtského rozhlasového symfonického orchestru. Těleso v německojazyčném světě známé pod názvem hr-Sinfonieorchester má téměř stoletou tradici, pověst jednoho z nejlepších evropských ansámblů a na kontě spoustu výtečných nahrávek. Do Prahy s ním přijel šéfdirigent Alain Altinoglu, Francouz s albánskými kořeny. Sólistou večera byl jeho krajan Gautier Capuçon, čtyřiačtyřicetiletá hvězda své generace – na festivalu se letos představí i jeho bratr, houslista Renaud.

Text v programu sliboval „propojení německé preciznosti a francouzského šarmu“. Ačkoli to zní jako nejotřepanější klišé, ty dva faktory se v Rudolfinu opravdu potkaly.

Orchestr má ohromující zvuk, to bylo jasné od rázné předehry. A zřejmě svou intenzitu i vyvážení skupin nastavuje podle jiných měřítek, než jsou dimenze Dvořákovy síně. Slyšet tak byly hlavně žestě, které jsou chloubou tělesa. Problém nastal jen v některých místech koncertu, kdy orchestr „přikryl“ sólistu nebo kde si bylo možné představit tišší dynamiku.

Dvořákův koncert právem patří ke světovému repertoáru, a tak bývá vystaven nejrůznějším pojetím. To Capuçonovo bylo osobité, rozevláté, elegantní, se samozřejmou technickou perfekcí. Jeho nástroj – hraje na cello z roku 1701 – má bohatý rejstřík barev a evidentně umí splnit jakýkoli rozmar majitele. Na pódiu jako by se z hráče a instrumentu stala jedna bytost.

Koncert h moll je bezesporu virtuózní záležitostí, sólista se v něm může dostatečně „předvést“, ale nebyl by to Dvořák, kdyby jen to bylo cílem. Autor do skladby vetkl několik přímo antivirtuózních momentů – lyrických, až intimních míst, komorních ztišení a v závěru, místo aby hudba gradovala do bombastického finále, citaci své milostné písně. Kompozice tak končí ve velmi pomalém tempu.

Tato místa interpreti zahajovacího večera festivalu tolik nenasvítili, spíše vynikla jadrnost a ráznost finální věty.

Ve druhé polovině, už bez sólisty, jako by se orchestr uvolnil a s velkým gustem se chopil Novosvětské symfonie. A zase po roce posluchač žasl nad hudební představivostí skladatele: Někdejší člen kapely, která hrávala po zábavách, později globální hudební celebrita Antonín Dvořák jako by komponoval s vidinou velkolepých symfonických orchestrů současnosti, jejichž zvuk posluchači rezonuje až v útrobách.

Frankfurtští dostáli pověsti špičkových hudebníků, kteří umějí být týmem i sólisty. Dvořákův vrcholný diptych pak uzavřeli přídavkem, Furiantem ze Slovanských tanců.

Orchestr hostuje na festivalu ještě v sobotu večer, kdy zahraje skladby Dmitrije Šostakoviče a Jeana Sibelia s houslistou Julianem Rachlinem.