Překonat železnou oponu. Mahlerův mládežnický orchestr pomohl i Čechům

Bylo to svého druhu gesto proti studené válce. Slavný dirigent Claudio Abbado se roku 1986 rozhodl dát mladým hudebníkům z tehdejšího východního bloku šanci jezdit po Evropě a zažít intenzivní práci s prvotřídními mentory. Za tímto účelem založil těleso složené z hudebního „dorostu“ Rakouska, Maďarska a tehdejšího Československa. Gustav Mahler Jugendorchester, jak jej nazval, se stal prvním západním mládežnickým ansámblem, kam se mohli hlásit mladí muzikanti z komunistických zemí.

Do začátků vložil vizionářský dirigent také myšlenku, že i studenti mohou úspěšně provést nejnáročnější partitury – jako jsou symfonie skladatele, jehož jméno orchestr nese, nebo jako je Devátá symfonie Antona Brucknera. Tu přiveze Gustav Mahler Jugendorchester na letošní ročník festivalu Dvořákova Praha. Vystoupí 9. září v Rudolfinu, které je spjaté právě s jeho počátky.

„Konkurzy probíhaly v Praze, v Rudolfinu, kam přijela komise,“ vzpomíná účastník druhého ročníku projektu Vojtěch Jouza. Nyní osmapadesátiletý hobojista České filharmonie a dirigent souhlasí, že to tehdy znamenalo obrovskou věc. „Dnes už je kontext odlišný: mladí hudebníci mohou kdykoliv vyjet do zahraničí nebo tam studovat,“ srovnává.

Přesvědčit aparáty socialistických ministerstev, aby studentům umožnily vycestovat na dlouhé týdny do západní Evropy, byl takřka nadlidský výkon. Abbado a jeho tým však byrokratické i logistické překážky postupně odstranili. „Organizace byla skvělá,“ konstatuje Vojtěch Jouza.

Orchestr absolvoval každý rok dvě turné, jarní a letní, kterým předcházela dvou nebo třítýdenní soustředění. „První soustředění se odehrálo v Piešťanech,“ vybavuje si český hobojista. Při tom letním se pak hráči sešli v západní části rozděleného Berlína. Následovaly koncerty na proslulých pódiích amfiteátru Waldbühne, v amsterdamské síni Concertgebouw a švýcarském Interlakenu nebo Bolzanu.

Dodnes se do Gustav Mahler Jugendorchester snaží dostat tisíce talentovaných hudebníků. Konkurzy už však po pádu železné opony probíhají ve všech zemích Evropy, hlásit se mohou lidé do 26 let. Pokud uspějí, pracují ve skupinách, kde je vedou členové předních světových těles.

Umět fungovat v orchestru není stejné, jako když chce člověk být sólistou nebo komorním hráčem. Na konzervatoři se naučí ovládat nástroj, piluje techniku, studuje zejména sólový a komorní repertoár. Orchestrální hra však vyžaduje ještě mnoho dalších dovedností. „Úžasná zkušenost byly dělené zkoušky jednotlivých nástrojových skupin. Tam jsme se teprve dozvěděli, co to znamená hrát v orchestru. Byla to detailní práce, která pak vyústila ve zkoušky celého orchestru, ale to už každý uměl svůj part nazpaměť,“ vzpomíná Vojtěch Jouza. Připouští, že takto se v „normálním“ symfonickém tělesu nepracuje, u mahlerovců si však osvojil spoustu věcí, z nichž čerpá dodnes.

Claudio Abbado, který žil v letech 1933 až 2014 a dlouho působil jako hudební ředitel milánské La Scaly nebo šéfdirigent Berlínských filharmoniků, se u studentů těšil maximální úctě. „Byl to pro nás Bůh,“ konstatuje Jouza.

Italský rodák však od začátku zval také své nejlepší kolegy, aby mládež zažila odlišné dirigentské styly a přístupy. U orchestru se tak vystřídaly hvězdy jako Pierre Boulez, Herbert Blomstedt, sir Colin Davis, Iván Fischer, Bernard Haitink, Mariss Jansons nebo Antonio Pappano.

Vojtěch Jouza vzpomíná jmenovitě na sympatického Jamese Judda a také na Manfreda Honecka, původně Abbadova mladého asistenta. „Tehdy byl violistou u Vídeňských filharmoniků. Když jsme se s ním po letech setkali v České filharmonii, bylo jasně rozpoznatelné, jak jej Abbado ovlivnil,“ poznamenává.

Právě Manfred Honeck, který v novém tisíciletí zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, stane na stupínku při zářijovém pražském vystoupení orchestru.

Návrat po pěti týdnech v západní Evropě, kde jim tleskaly plné koncertní sály, býval pro Vojtěcha Jouzu a jeho kolegy krušný. „Ve Vídni jsme se rozloučili, každý nasedl na své spoje domů a nás vezl český autobus do nevlídné Prahy, kde panovala tma. Bylo to 21. srpna 1988,“ pamatuje si hobojista, který nebyl jediným Čechem u mahlerovců. Patřil k nim například také dnes světově respektovaný dirigent Tomáš Hanus, kolem nějž se zformoval zárodek pozdějšího českého orchestru PKF.

Motivace studentů a jejich zájem stát se členy Gustav Mahler Jugendorchester je evidentní, každý rok organizátoři obdrží 2500 přihlášek. Své si na práci s mladými najdou i zkušení profesionálové. Claudio Abbado přiznával, že se učí od mladých, kteří coby hráči neznají limity, mají nadšení pro společné muzicírování a nejsou ještě „zkažení“ denní orchestrální rutinou.

Pro hudebníky může být působení v tomto ansámblu vstupenkou do světa profesionálních těles. Mnoho z hráčů, kteří náročnou a intenzivní zkušeností prošlo, dnes sedí na „prvních židlích“ světových filharmonií. To je také případ sólisty pražského koncertu Renauda Capuçona. Francouzský houslista, uznávaný sólový i komorní hráč, působil na pozici koncertního mistra Gustav Mahler Jugendorchester tři roky. Na Dvořákově Praze se představí Houslovým koncertem skladatele Ericha Wolfganga Korngolda.

Korngold, narozený roku 1897 v Brně, platil za zázračné dítě. Ve Vídni jako desetiletý stihl okouzlit Gustava Mahlera, rok nato uvedl ve dvorní opeře premiéru svého baletu, později měl úspěch u tehdy se teprve rozmáhajícího filmu. V Hollywoodu pobýval už zkraje 30. let. Těsně před vypuknutím druhé světové války, kterou by kvůli svému židovskému původu pravděpodobně nepřežil, se pak v USA usadil natrvalo. Stal se úspěšným skladatelem hudby k hollywoodským snímkům a získal Oscara. Některá filmová témata vtělil i do partitury houslového koncertu, virtuózního a posluchačsky vděčného díla z pozdní životní etapy.

Vídeňskou či rakousko-uherskou stopu nese také druhé monumentální dílo večera: Symfonie č. 9 Antona Brucknera. Hudba, která společně s Mahlerovými symfoniemi tvoří poslední z výhonků pozdně romantické symfonické tvorby dlouhého 19. století.