Žádné loučení. Rolling Stones natočili desku plnou radosti ze života

„Napište tam Rollin’ Stones,“ řekl prý zvěčnělý kytarista a někdejší šéf archetypální rockové kapely před šedesáti lety do telefonu pořadateli, který po Brianu Jonesovi chtěl název jeho začínajícího souboru. Jones na chvíli zaváhal, rozhlédl se kolem sebe a spatřil desku chicagského bluesmana Muddyho Waterse s písní Rollin‘ Stone Blues. Po desetiletích úspěšné kariéry (kdy kapela mimo jiné nahradila apostrof ve svém názvu písmenem g a kytarista Keith přestal být Richardem a přestal skrývat rodné s), Stouni tímto kusem uzavřeli dnes vydané řadové album Hackney Diamonds. Podali to blues v duu, jen Richards s akustickou kytarou a Mick Jagger se zpěvem a harmonikou, stroze a nepřikrášleně, v příkrém, ale logickém kontrastu k předcházejícím jedenácti písním mohutného zvuku a hvězdných hostů – bluesově to zavrže jen pár vteřin po vokální exhibici Lady Gagy.

Se svým názvem si Stouni při volbě coververzí zahráli podruhé. Jsou v tomto ohledu docela cudní – opečovávaná nonšalance je ostatně skrytou formulí, díky níž porážejí rockery, kteří to „moc žerou“ a tlačí na pilu – poprvé po písni, „která se jmenuje jako oni“ sáhli až v devadesátých letech, kdy za pilotní singl svého nejlepšího živáku, poloakustického Stripped vybrali Dylanův superhit Like a Rolling Stone.

Novince Hackney Diamonds je souzeno stát se událostí letošní hudební sezóny už z podstaty věci. Rolling Stones vydávají novou řadovku, Mick Jagger se letos dožil osmdesátky a Keitha Richardse to v prosinci čeká, jde o první album po smrti bubeníka Charlieho Wattse, který se „živil koukáním na Mickův zadek“ od roku 1963. Otázka, zda je to naposledy, ale kapelu provází více než polovinu její šedesátileté existence, přinejmenším od dob, kdy se za dříve nemyslitelný milník považovaly čtyři pětiletky rockového provozu.

Pamatujete? „Hrají přes dvacet let…“ Několik příkladů, kterak rockoví průkopníci mudrují, jak dlouho jim to může vydržet, cituji jinde, zde bych jen připomněl, že Mick Jagger kvůli nečekaně vzrůstajícímu úspěchu své kapely na rok přerušil studia ekonomie s tím, že až horečka pomine, na vysokou se zase vrátí. Nebylo mu to souzeno, naopak mu bylo souzeno posunout v populární hudbě hranice možného a vyhnout se nebezpečí skončit jako pouhý nostalgia act, byť to jeho kapele tu a tam hrozilo.

Neustálé opakování otázky „kdy to skončí?“ je rockové hudbě vlastní od samého počátku. Lékem pro hvězdy šedesátých let byl čas a shoda umělce s většinou publika na tom, že staré pardály máme rádi takové, jací jsou, že na trendy jsou tu mladší a že od legend chceme, aby svou neochvějností kontrastovaly s pěnou dní a tím ji, samozřejmě ne v prvním plánu, umělecky glosovaly. Ano, nostalgie. A v devadesátých letech (s jejich díkybohu pominuvší módou zaplňovat celou kapacitu kompaktního disku) k tomu stačilo vydat dvě, tři desky za dekádu. Stounům se ty jejich – Voodoo Lounge a Bridges to Babylon – povedly, zejména druhá jmenovaná je překvapivě pestrá a místy dost experimentální. V novém tisíciletí už si kapela vystačí s řadovkou na dekádu.

Novince Hackney Diamonds ovšem souzeno stát se událostí letošní hudební sezóny především díky jejím hudebním kvalitám i díky tomu, že jde o první album s původním materiálem po téměř dvaceti letech. Sedm let staré Blue & Lonesome přineslo spontánně, s gustem a citem provedené coververze fláků, které kapela hrávala v začátcích, a vzniklo prý proto, že pánové ve studiu zjistili, že zrod a zaznamenání původních písní nenese uspokojivé výsledky. Stones jsou totiž kapelou, která, jak alespoň sami říkají, nahrává, jen když cítí, že je vhodná doba, a písně z velké části tvoří až ve studiích, která se obvykle nalézají na americkém kontinentu.

Staří pardálové na třičtvrtěhodinové Hackney Diamonds, která se natáčela v New Yorku, Los Angeles, Londýně a na Bahamách, dělají to, co od počátku sedmdesátých let, a dělají to opět trochu jinak a opět poutavě. Do (spolu)producentského křesla posadili osvědčeného Dona Wase a Andrewa Watta, dnešním dnem třiatřicátníka, který už spoluvytvořil aktuální studiový zvuk Iggymu Popovi, Pearl Jam, Miley Cyrus i Justinu Bieberovi a kterému Jagger s Richardsem připsali spoluautorství úvodních tří písní alba.

Jednou z nich je pilotní singl Angry, vypalovačka, jíž Stones tak rádi zahajují svá alba. V září posloužila jako vějička při reklamní kampani k albu. V novinách londýnské čtvrti Hackney se v půli srpna objevil inzerát na místní sklenářství Hackney Diamonds (to slovní spojení označuje prasklé přední sklo automobilu nebo koberec rozbitých lahví a půllitrů po prokalené páteční noci) s nepřehlédnutelným náznakem, že brýle vám tam neopraví. 2. září se na internetu objevil úryvek písně Angry, posluchači ale naráželi na bariéru nekonečného načítání a padání webu.

Vzhledem ke sloganu písně („Nečil se na mě“) se vyrojily spekulace, že web nefunguje schválně. O dva dny později byl ohlášen živý video přenos z londýnského Hackney Theatre, během nějž měla kapela představit nové album. Po krátkém rozhovoru, který vedl Jimmy Fallon, bylo oznámeno datum vydání alba a premiérován klip Angry, zdařilá, ale nepříliš překvapivá vypalovačka s další z řady obrazových variací na téma „krasavice, auťák, Los Angeles“ (sociolog Ivan Gabal ve sloupku pro Respekt v dílku spatřuje dobré znamení, že hédonické radosti západní civilizace ještě nekončí). Nejzajímavější asi bylo sledovat, jak albu s každou větou, kterou Jagger a spol. ve vysílání pronesli, v reálném čase bobtná heslo na Wikipedii.

Před třemi týdny skupina uvedla druhý singl, vypjatou sedmiminutovku Sweet Sound of Heaven se zpěvem Lady Gaga a klávesami Stevieho Wondera, jasně narýsovaný emocionální vrchol alba, které se, mimochodem, obejde bez balad.

Konečně jsme se dočkali celé desky a ironie předchozích řádků může díkybohu stranou. Album je sevřené, písně nedlouhé a bezvadně znějící. Radostí pro uši je zejména souhra kytar Keitha Richardse a Ronnieho Wooda. Od chvíle, kdy „Woodyho“ v roce 1975 rekrutovali, Stones nadobro vzdali dělení na sólovou a doprovodnou kytaru – oba hráči jsou si výrazem velmi podobní a „doříkávají za sebe“ riffy i krátká sóla; na těch kapela beztak nikdy nestavěla. Zvuk kytar se přelévá z jednoho kanálu do druhého podle toho, kdo zrovna „méně nehraje“, a působí jako těkavá, proměnlivá masa. Rytmika, dnes již výhradně černošská, přitvrdila a obejde se bez někdejší bíle swingující ležérnosti. Jagger je ve vynikající zpěvácké formě a vyniknout dává zejména svým agresivnějším, rockovějším polohám. Keith Richards si zazpívá jednou, dechy přijdou ke slovu méně než obvykle.

Jistě, slyšíme další variaci na LP It’s Only Rock’n’Roll, ta je ale zdařilá a šťavnatá. Je zvykem, že to nejzajímavější se na deskách a koncertech Rolling Stones od devadesátých letech děje uprostřed, a výjimkou není ani novinka. První tři písně – ty, jejichž spoluautorem je producent Watt – navzdory všem kvalitám překvapí nejméně, později jsme ale odměněni pestrou mozaikou rychle se střídajících kusů v duchu country-rocku, diska (jako z Jaggerových sólovek, včetně falzetových extempore) i, nečekaně, křížence post-punku s brit-popem.

Nejvýraznější z řádky slavných hostí je díky svému zpěvu Lady Gaga. To, že u kláves vedle Wondera zaskočí Elton John, na baskytaru si zahraje Paul McCartney, ve dvou písních bubnuje zvěčnělý Charlie Watts a jednou jej do „klasické pětice“ doplní i sedmaosmdesátiletý baskytarista Billy Wyman (členem Stones byl v letech 1962-1993), je při poslechu Hackney Diamonds docela jedno. Konzistence celku neustupuje cameům, která jsou většinou beztak dobrá leda tak pro sociálněsíťovou „publicistiku“, ani přehnané nostalgii po Rolling Stones, jací už nikdy nebudou. Hackney Diamonds ukazuje Stouny, kteří jsou rádi na světě a rozlučky a konce nechtějí ani naznačovat.

Připomeňte si kariéru Micka Jaggera, který letos v létě oslavil 80. narozeniny: