Stará škola s novým obsahem. Richard Müller oživil svou kapelu z 80. let

Když Richard Müller zpíval se skupinou Banket, ještě nebyli na světě. Remigius Klačanský a Dominik Kopcsay se narodili až po éře velmi populární slovenské kapely 80. let minulého století. Dnes je jim mírně přes třicet a nová verze původně synthpopového Banketu pro 21. století jde z velké části za nimi. Na nedávno vydané album nazvané Slovenská strela složili na Müllerovy texty deset ze dvanácti skladeb a desku produkovali. Müller v prosinci vystoupí na koncertech v Praze, Hradci Králové a Brně.

Čtyřiašedesátiletý zpěvák si Slovenskou strelou připomíná čtyři desetiletí od vzniku formace, a především vydání prvního ze tří jejích alb, Bioelektrovízie. O zhudebnění textů požádal klávesistu své doprovodné skupiny Klačanského po jednom z koncertů a vyslovil podmínku, že by tam neměly být kytary. Přání nebylo splněno na 100 procent – ostatně hned to první, co se ozvalo z desky Bioelektrovízia, byla kvílivá kytara Andreje Šebana.

Dominik Klačanský chtěl už dlouho spolupracovat s někdejším spolužákem Dominikem Kopcsayem z bratislavské Vysoké školy múzických umění, kde vystudovali skladbu. A teď v případě synthpopového Banketu se to nabízelo, protože Kopcsay má vlastní elektronický projekt Nightlines. A tak se spojili.

Všechny texty na Slovenskou strelu napsal Müller během letu z Las Vegas do Vídně. Takový autorský výkon, na jehož kvalitě rychlost vzniku není patrná, u něho nepředstavuje nic výjimečného. Například s texty pro album Cez okno skladatele a zpěváka Jaroslava Filipa byl před třiceti roky hotov za dvě hodiny, tvrdí. V rozhovoru pro časopis Headliner letos popsal, jak se v nahrávacím studiu zeptal Filipa, kolik má písní. Když mu skladatel odpověděl, že hudbu k jedenácti, ale text pouze k jedné, odešel Müller do vedlejší místnosti a napsal zbylých deset. „Dodnes jsem s nimi spokojený,“ řekl.

Bylo to pár let poté, co Filip složil hudbu pro Müllerovo druhé sólové album 33 nazvané podle jeho tehdejších Kristových let. Jedno ze zpěvákových nejlepších, kterým zahájil sérii desek reagujících na svůj věk – následovaly tituly 44 a 55, za dva roky lze očekávat 66. Tato hra se symboly opticky dělí jeho diskografii na etapy, i když pod jinými názvy by alba nejspíš zněla identicky.

Podobné je to se Slovenskou strelou. Mohla by být další Müllerovou řadovou deskou, protože na novince se původní Banket nevrátil. S ním má Slovenská strela jen stylovou, ne personální shodu ústředních tvůrců – samozřejmě kromě zpěváka. A protože Müllerova hudební kariéra je stylově proměnlivá a prostřídalo se v ní mnoho spolupracovníků, Slovenská strela by s novými autory Klačanským a Kopcsayem mezi tři desítky zpěvákových pobanketovských alb přirozeně zapadla.

Ostatně hit Milovanie v daždi z alba 33 považoval Müller za „remake“ banketovské písně Tlaková níž. A rovněž jeho deska Už z roku 2010 byla tak trochu banketovská, založená především na hře tří klávesistů.

Na podobném zvukovém půdorysu vyrostl někdejší syntezátorový pop Banketu. Trojice statických klávesistů a před nimi hybný zpěvák. „Depešácký“ model z 80. let. „V praxi mě nejvíc stejně ovlivnili ti Depeche Mode,“ potvrdil Richard Müller loni magazínu Reportér.

Naprosto ho prý strhli v létě 1985, kdy je zažil v Budapešti. „Ten koncert mě opravdu zasáhl. Hned jsem si uvědomil, že když se s Banketem necháme lehce inspirovat, mohlo by nám to pomoct,“ vyprávěl.

Budapešť byla navzdory panujícímu komunismu otevřená hvězdám západní pop music. Na rozdíl od Československa, jehož aparátčíci do posledních chvil považovali západní rock a pop za ideologickou diverzi. Proto také poloha Bratislavy ležící nedaleko Budapešti a Vídně, odkud přes zavřené hranice aspoň do slovenské metropole pronikal televizní a rozhlasový signál, pomáhala tamnímu hlavnímu hudebnímu proudu lépe chytat progresivní trendy.

Slovenská populární hudba byla tehdy mnohem lepší než česká. Bratislavská vydavatelská společnost Opus měla nejmodernější nahrávací studio v celé federaci, zásadní slovenská televizní hitparáda Triangel rozhodovala rovněž o popularitě českých hudebníků a Bratislavská lyra si zachovávala pověst nejdůležitější písničkové soutěže v Československu. Na takovém poli rozehrál svou sedmiletou existenci Banket.

Podle Müllerovy původní koncepce měl hrát „normální písničky“ aranžované pro tři syntezátory a živého bubeníka. S trojími klávesovými nástroji postavenými na vysokých nohou publikum zažilo Banket hned při prvním veřejném vystoupení. Roku 1984 na Bratislavské lyře zahráli píseň Nespoznaný, aniž by kdy dříve koncertovali.

„Já jsem v podstatě debutoval na pódiu právě na Lyře. Bylo to dost paradoxní. Poprvé v životě před kamerami, poprvé v životě na pódiu před diváky a hned na Lyře,“ vzpomínal Müller v televizním seriálu mapujícím historii bratislavské soutěže, která zásadně ovlivňovala popularitu účastníků.

V následujících dvou letech Banket absolvoval na dvě stovky koncertů. Bylo to zrychlení z nuly na 200 během tříminutové písně předvedené v přímém televizním přenosu.

Skladba Nespoznaný v soutěži Bratislavské lyry neuspěla. Banket zvítězil až roku 1989 se songem Aj ty. Nespoznaný ovšem krátce po festivalu vyhrál televizní hitparádu Triangel, což byl další stupeň k nebývalé popularitě. Ta skladba ale především ukázala, jak Banket syntezátorový půdorys sofistikovaně překračuje.

Spoluzakladatel skupiny a jeden z klávesistů Martin Karvaš v Nespoznaném hraje sólo na hoboj, který vystudoval na bratislavské Vysoké škole múzických umění, když předtím absolvoval skladbu na konzervatoři. Karvaš strávil v Banketu pouze rok, ale aranžérsky tuto velmi intenzivní etapu kapely zformoval, byť po ní nezůstalo ucelené album – pouze nahrávky jednotlivých písní. Tehdejší textař skupiny Daniel Mikletič dokonce Bioelektrovízii označil za druhé album Banketu následující po tom, které nevzniklo.

Především ale Karvaš díky svému hudebnímu vzdělání stojí na počátku řady, kterou nyní završují Klačanský s Kopcsayem. Rovněž oni jsou absolventy bratislavské školy, kde studovali skladbu a dnes píší pro komorní soubory i velké orchestry. Mezi Karvašem a jimi formovali Banket také třeba Andrej Šeban a Henrich Leško. První sice studoval hru na nástroje i komponování soukromě, zatímco druhý na konzervatoři, oba nicméně absolvovali hudební vědu.

Šeban, autor třetiny skladeb z těch na druhém a třetím albu Banketu, napsal diplomovou práci na téma dodekafonie ve slovenské hudbě. Toto vědomí hudebních souvislostí Karvaše, Šebana, Leška a Klačanského s Kopcsayem muselo výjimečnost Banketu posílit. Přispět k tomu, že v obyčejných písních Banketu je cosi neobyčejného. Kdybychom je jako korále navlékli na šňůru, každý by hrál jinými barvami. Nebyl by to fádní šperk.

Sama Slovenská strela je synonymem rozmanitosti. Elektru raného Banketu se nejvíc blíží tři úvodní temnější dusající skladby, vyjmuté z nějaké imaginární posmutnělé diskotéky, jejíž vrcholnou „dupárnu“ představuje nebanální píseň s banálním názvem Bla bla bla – chladný vypínač emocí, zasahující především rytmické pudy člověka.

Retro skladba Cha cha cha chameleon je zase produktem čisté muzikantské radosti ze hry díky dechové sekci toho nejlepšího bluesrockového ražení. Stará škola s novým obsahem.

Kompozice nazvaná Psycho s důkladně vystavěnou atmosférou se pomalu převaluje jako mlha při zemi, aby vyústila do mohutného zvuku i lehkého patosu. S ním pak ve vypjatější poloze pracuje Müllerův duet s dcerou Emou Mezi nebom a ženou, jehož autorem je Peter Graus – píseň „velkého typu“, jež trhá srdce z těla, ale ještě si uhlídá hranici kýče. A také Müllerovo vyznání vlastní ženě Zub času (který „neubral tvoju krásu“). Obě jsou vzdáleny úvodnímu synthpopu desky přes půl zeměkoule, první nesená cituplným klavírem, osudovost druhé zdůrazňuje violoncello ve spodním proudu.

Ještě je tu Müllerův duet s obdivuhodně zpívající Darou Rolins nazvaný 24/7 či třeba až kabaretně pojatý „šanson“ Chcem, který si v textu pohrává se slavnými jmény: „Chcem mať svaly / ako mal Muhammad Ali / vypijeme džús / s Penélope Cruz“.

V naprostém kontrastu se vším pak zůstává závěrečná kompozice nazvaná Daniel Mikletič (1959-1924) věnovaná loni zesnulému textaři někdejšího Banketu. Jakési alternativní rekviem, zkomponované Henrichem Leškem. Drobná skladba s velkým dosahem. Slovenská strela je opulentní Banket.