Shoegaze byl soundtrack porevoluční extáze. TikTok ho vzkřísil, říká Hroch

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kapely Ecstasy of Saint Theresa, Toyen, Naked Souls, Here nebo Sebastians začátkem 90. let minulého století nakrátko překročily hranice české scény. Pronikly do vysílání britského BBC Radio 1 i evropské MTV nebo na pódium newyorského klubu CBGB. S ohlušujícími kytarovými vrstvami a snovými zpěvy chtěly udělat tečku za minulostí ve východním bloku.

Hudební novinář Miloš Hroch v knize Šeptej nahlas, kterou právě vydalo nakladatelství Paseka, pátrá, čím zdejší podoba žánru zvaného shoegaze oslovila západní média a proč se po rychlém vzestupu náhle vytratila. „Zatímco všichni řešili, jak bude vypadat naše demokratická budoucnost, muzikanti se nad porevoluční horečkou povznášeli, brali ji jako kulisu,“ přibližuje v rozhovoru.

Narodil jste se pár měsíců před sametovou revolucí. Česká shoegazeová vlna raných 90. let vás tedy v dětství minula. Kdy jste ji začal zpětně objevovat?

Relativně pozdě. Shoegaze mě trochu míjel, pokud tedy nepočítám britskou kapelu My Bloody Valentine, která má přesah do všech možných žánrů. Zároveň jsem si ale uvědomoval, že mě ta hudba v dětství nepřímo provázela. Podvědomě jsem ji vnímal, slýchal jsem ji třeba v televizních hitparádách, i když si to nemůžu pamatovat. Při psaní knížky Šeptej nahlas jsem se ji snažil s odstupem pochopit, vysvětlit svému mladšímu já, jak se do Česka shoegaze dostal, a zasadit jej do dobového kontextu.

O český shoegaze jsem se začal pořádně zajímat díky pořadu Špína na Radiu Wave. Kolega Petr Wagner přišel s nápadem, že bychom měli jeden díl věnovat právě českému shoegazeu, a dost mě svým vyprávěním nadchl. Tenkrát se žánrem nikdo moc nezabýval. Poslední dva roky se přitom zase těší nebývalému zájmu. Londýnská rozhlasová stanice NTS dokonce v roce 2020 vydala mixtape Czech Shoegaze. Jeden z jejích hudebních dramaturgů se během pandemie nudil a při brouzdání internetem narazil na youtubové playlisty se skladbami našich polozapomenutých kapel. Tak mě napadlo, že by to mohl být námět na knihu.

Shoegaze se zrodil ve Velké Británii s kapelami jako My Bloody Valentine, Ride nebo Slowdive, které kombinovaly hlučné kytarové plochy se zasněnými vokály. Jak si vysvětlujete, že se žánr začal paralelně rozvíjet právě v postsocialistickém Česku?

Na přelomu 80. a 90. let byl shoegaze poměrně velký. Britské hudební časopisy jako Melody Maker nebo NME měly v porovnání s dneškem nepředstavitelnou autoritu, udávaly, co se v dané době poslouchalo. Jejich dosah pronikal až do střední Evropy, v Praze měla pobočku organizace British Council, kam si hudební fanoušci chodili magazíny přečíst. Shoegaze tak začal pronikat i do Česka a postupně se stal soundtrackem naší porevoluční extáze.

Praha se po pádu železné opony ocitla v podobné pozici, jakou v 80. letech měl Berlín. Žila tu silná komunita expatů ze Spojených států i Velké Británie. Působili tady spisovatelé jako Tom McCarthy, který se mimochodem české shoegazeové scény dotýká v románu Men in Space. Nebo se sem z Londýna přestěhoval producent a zvukař Colin Stuart, který se stal stínovým architektem českého shoegazeu, protože měl jisté technické znalosti. Lidé ze Západu se zájmem sledovali politické změny, všímali si, že je u nás prezidentem dramatik, který se přátelil třeba s členy kapely Velvet Underground. Už to pro ně bylo lákavé.

Zájem o politický vývoj v Československu tak probudil i zvědavost vůči místním kapelám…

Přesně tak, po hudbě z bývalého východního bloku najednou byla poptávka. Shoegaze se zároveň stal asi prvním žánrem, který se u nás rozšířil bez výrazného zpoždění. Čeští hudebníci naskočili na vlnu, která se paralelně rozvíjela v Londýně, a do jisté míry ji spoluutvářeli. Když kapela Ecstasy of Saint Theresa v roce 1993 poprvé hrála v londýnském klubu Bull & Gate, vycházely na její vystoupení v britském tisku nadšené recenze. My Bloody Valentine už místním novinářům tenkrát připadali trochu za zenitem, zatímco Ecstasy jim přišli svěží, tajemnější.

Britští publicisté si samozřejmě do českého shoegazeu vkládali řadu stereotypů. Vnímali Prahu jako tajuplný kafkovský svět, město zamrzlé v čase, které po sametové revoluci začalo roztávat. Kapely, které odsud přicházely, jim zněly na jednu stranu povědomě, ale zároveň se jim líbilo, že do shoegazeové vlny přidávají něco vlastního. Tom McCarthy například vyzdvihoval, že české skupiny Ecstasy of Saint Theresa, Here nebo Naked Souls nesly oproti britskému shoegazeu na ramenou tíhu historie. Politický kontext jim dodával další rozměr.

Západní novináři se českých shoegazeových kapel na politiku často ptali. Hudebníci se však od ní oproti představitelům předrevolučního undergroundu spíš distancovali. Byli mladí muzikanti po pádu totality z politiky unavení?

Myslím, že ano. Mě přitom jako novináře většinou zajímá hudba, která na politiku reaguje. Ze své pozice bych tedy českým shoegazeovým kapelám mohl vyčítat, že politiku ve své tvorbě neřešily. Když jsem se nicméně do dobového kontextu víc ponořil, pochopil jsem, proč se od ní snažily distancovat. Před rokem 1989 byly zpolitizované snad všechny oblasti společnosti, včetně kultury. Proto chtěli muzikanti za minulostí udělat tlustou čáru, vytvořit kulturu roku nula a užívat si hudbu jen jako estetickou záležitost. Toužili se zhulit a utápět se v oceánech zvuku.

Byla to ale vlastně reakce na společenské dění a komunistickou minulost. Zároveň se chtěli odlišit od undergroundových kapel jako Plastic People of the Universe, pro něž byla politika naprosto definující. Když novinář Ivan Hartman dělal pro časopis Rock & Pop první rozhovor s členy Ecstasy of Saint Theresa, ptal se jich třeba na demonstraci na podporu Kurdů, kde vystupovali. Politické problémy tedy hudebníci nepřehlíželi, jen nebyly důležité pro jejich tvorbu.

Zmiňoval jste, že shoegaze přinesl soundtrack porevoluční extáze. Jeho zvuk přitom není zrovna hédonistický, často sklouzává k melancholii. Žánr je navíc proslulý introvertními hudebníky, kteří při koncertech zasmušile zírají do země, kde mají vyskládané kytarové efekty, a na hecování davu je moc neužije. Není to paradoxní?

Jasně, o devadesátkách se často mluví jako o nekonečné párty. Shoegaze je oproti tomu závažnější, transcendentálnější, přesahovější. Vyjadřuje těžko popsatelnou extázi. Vyvinul se ze žánru dream pop, proto je pro něj příznačná zasněnost. Právě sny myslím definovaly porevoluční dobu – ať už jsme snili o tom, kam se jako společnost můžeme posunout, nebo kam až se v novém nastavení mohou dostat české kapely.

Hudba Ecstasy, Naked Souls nebo Toyen byla trochu eskapistická. Zatímco všichni řešili, jak bude vypadat naše demokratická budoucnost, muzikanti se nad porevoluční horečkou povznášeli, brali ji jako kulisu. Utíkali před přítomným okamžikem jinam – do studia a svých sonických světů. V očích společenského středu to museli být mimoni, kteří si poletovali ve svých zvukových texturách, vymýšleli, jak můžou zkombinovat kytarové efekty, aby je dostali na další úroveň. Chtěli si plnit svoje sny a tehdy se ještě zdálo, že to půjde.

Devadesátky bývají spojované s neomezenými možnostmi a svobodou, což je obraz, k němuž jsem už dost skeptický. Uvědomuji si totiž, že se ve stejné době začaly projevovat společenské nerovnosti, s nimiž se potýkáme dodnes. Kdybych byl shoegazer v první třetině 90. let, dokázal bych té utopii přesto věřit.

V knize Šeptej nahlas přinášíte příběhy kapel Ecstasy of Saint Theresa, Toyen, Naked Souls, Sebastians a Here. Vedle jejich někdejších členů jste mluvil také s novináři, kteří scénu mapovali. Jak těžké bylo kořeny polozapomenutého porevolučního shoegazeu vystopovat?

Staré nahrávky zmiňovaných kapel většinou nejsou dostupné na žádných streamovacích službách, najdete je jen na youtubových kanálech jako Eastern European Shoegaze, které se to snaží archivovat. Se vzrůstajícím zájmem o shoegaze se přitom situace začíná trochu měnit. Kapela Naked Souls se teď například dočkala vinylové reedice svojí desky u malého amerického labelu Painted Air.

K osobnostem, které byly pro českou shoegazeovou scénu zásadní, jsem se dostával celkem snadno přes lidi jako Jana P. Muchowa z Ecstasy nebo Jiřího Šimečka z Toyen. Na základě výstřižků článků, které o kapelách kdysi vyšly v Melody Makeru nebo NME, jsem si pak skládal mapu relevantních zdrojů z řad britských novinářů. Sám píšu docela dost textů v angličtině, spolupracuji s hudebními časopisy v Londýně, takže pro mě nebylo zas tak těžké získat kontakt třeba na Simona Price, který psal v roce 1993 o Ecstasy, nebo se spojit se Simonem Reynoldsem. Hudební publicistika je v Británii jen o trochu větší branží než v Česku, lidé se tam mezi sebou znají.

Hlas zahraničních novinářů mi každopádně při psaní knihy připadal klíčový. Nikde jsem se totiž nedočetl, proč jim hudba ze střední Evropy vůbec připadala zajímavá. Vědělo se například, že Ecstasy of Saint Theresa, Naked Souls nebo Here přijali pozvání do pořadu Johna Peela na rozhlasové stanici BBC Radio 1, ale už nebylo zmapované, jak je slavný anglický DJ vůbec objevil. Samotného Johna Peela jsem se bohužel zeptat nemohl, protože v roce 2004 zemřel.

Přesto jste o jeho cestě k českým kapelám leccos vypátral.

Ano, zjistil jsem třeba, že v roce 1992 obdržel kazetu s deskou Susurrate od Ecstasy of Saint Theresa, na zadní straně našel adresu jejich labelu, a tak se vydal do Prahy, aby členy kapely kontaktoval. Chtěl jsem si zrekonstruovat, kudy tenkrát chodil, jestli se ve městě potkával s některými zahraničními zpravodaji a korespondenty, nebo jestli odsud neposlal pohled rodině. Proto jsem oslovil jeho syna Toma Ravenscrofta, který je hlasatelem stanice BBC Radio 6. Rodina o cestě Johna Peela ale bohužel žádné záznamy neměla, protože prý tenkrát létal všude možně. Práce na knize místy připomínala detektivní pátrání. Snažil jsem se zrekonstruovat momenty, na které měli po letech různí lidé různé vzpomínky.

Nakolik se ke vzpomínkám na rané devadesátky chtěli vracet samotní muzikanti?

Jak kdo. Pro někoho byly rané devadesátky nejlepší roky života. Ukázkovým příkladem je Jiří Šimeček, který si jako bubeník kapely Toyen zahrál i ve slavném newyorském klubu CBGB a zároveň byl manažerem v nově vznikajících nahrávacích společnostech, novinářem a jednatelem pražského klubu Rock Café. Jan P. Muchow z Ecstasy nebo Jan Čechtický ze Sebastians se zase v minulosti tolik nevyžívají, neustále se někam posouvají a spolupracují také s o generaci mladšími hudebníky. Když už ale na vzpomínání došlo, řekli mi spoustu historek, které byly pro knihu důležité.

Našli se i lidé, kteří se se mnou vůbec bavit nechtěli – například druhá polovina z původní sestavy Ecstasy of Saint Theresa. V roce 1994 měla kapela podepsanou smlouvu s londýnským vydavatelstvím Go! Discs na několik desek, uspořádala poměrně velkolepý koncert v holešovickém planetáriu, na který přiletěli zahraniční novináři, ale zároveň už se chystala oznámit rozpad. Lze si tedy představit, že ten náhlý konec nemají tehdejší členové dodnes zcela vykomunikovaný, a proto se k němu někteří nechtěli ani vracet.

Většina kapel, o nichž píšete, měla nakročeno do zahraničí. Zkraje 90. let dokonce přijela do Prahy natáčet evropská MTV, a skupiny se tak objevily také v pořadu 120 Minutes moderátora Paula Kinga. Byl český shoegaze po hudební stránce skutečně tak jedinečný, anebo jen západním médiím vzhledem k dobovému politickému kontextu připadal exotický?

To je samozřejmě dobrá otázka. Desky Ecstasy of Saint Theresa – a především jejich EP Fluidtrance Centauri natočené v rámci The Peel Session – podle mě shoegaze skutečně posunuly do tajemnější, psychedeličtější podoby, než bylo zvykem. Už kolem roku 1993 přestával být dobrodružný, držel se ustálených formulí. Ecstasy se svým zvukem i vystupováním zajetým vzorcům vymykali, což potvrdili na albu Free D z roku 1994, kde se jako jedna z prvních shoegazeových kapel nechali inspirovat ambientem a elektronikou a vydali se směrem k post-rocku. Zatímco britští Slowdive už se tehdy podle zahraničních publicistů motali v kruhu, Ecstasy byli považováni za novátory.

Stejně odvážní byli třeba i vyškovští Here. Jejich deska Swirl byla sice skvělá, ale pořád spíš odvozená od zahraničních vzorů. Na EP Sikusaq, které podobně jako Ecstasy nahráli během The Peel Session, už se ovšem pouštějí do zvukového hledání. Přidávají se housle i klavír, harfa i flétna. Desku Entre Deux Soleils, kterou už natočili s francouzskou zpěvačkou Valerií Chauvey pod producentským vedením Muchowa, považuji za jednu z nejzajímavějších domácích nahrávek 90. let. Here tam kombinují hřmotnou intenzitu kytar s ambientními, nebo pasážemi postavenými na tradičních nástrojích, které zní jako imaginární folklorní hudba.

Většina českých shoegazeových kapel se ještě na vrcholu slávy rozpadla. Natočily jednu dvě desky, ale pak na ně už nedokázaly navázat. Mohlo za rychlý konec mládí jejich členů, nebo se rozpitý kytarový zvuk se zastřenými hlasy zkrátka po čase vyčerpal?

Trendy se rychle posouvaly, hudebníci toho chtěli vyzkoušet co nejvíc, a tak jim myslím shoegazeový zvuk začal po čase připadat příliš úzký. Sebastians měli například vždycky blízko k taneční scéně, a když se rozpadli, založili si bývalí členové Jan Čechtický a Dušan Lipert logicky elektronickou formaci Ohm Square. Shoegaze spojuje protichůdné emoce, noiseovou intenzitu s něžností. Vystihuje tak zejména pocity dospívajících, ze kterých člověk časem vyroste. Hudebníci si nicméně ze shoegazeu ponechávali zvědavost a touhu experimentovat, kterou pak přenášeli do svých dalších projektů.

Ve Velké Británii se žánr také rychle rozpadl. V roce 1995 už všechny shoegazeové kapely cítily, že se buď musí rozejít, nebo vykročit jinam. Některé se vydaly cestou folku, jiné se posunuly k ambientu. Svůj podíl na tom měl bezpochyby i britský tisk, který se k shoegazeu postupně otočil zády. Najednou bylo zajímavější psát o britpopových kapelách jako Pulp, Blur a Oasis, nebo o politicky angažovaných Manic Street Preachers. Ani muzikanti nechtěli stát na místě, chtěli se rozvíjet, zkoušet něco nového, tak šli dál.

V závěrečné kapitole knihy upozorňujete, že shoegaze v posledních letech zažívá po celém světě renesanci. Hudba devadesátkových kapel jako Slowdive proniká na sociální síť TikTok, kde ji objevuje generace Z. Máte pro nečekaný trend nějaké vysvětlení?

Jak jsem říkal, shoegaze je hudba dospívání, zachycuje rozporuplné emoce a ty nikdy nevymizí. Vždycky přijde mladší generace, která se v tom může zase najít. K současnému vzkříšení shoegazeu ale nepochybně přispěl právě TikTok, který dokáže zapomenuté žánry znovu vytáhnout na světlo a dát jim nový život. Jeho algoritmy doporučují spíš takový amalgám alternativních kytarových žánrů z raných devadesátek, v jednom balíčku nabízí dream pop, shoegaze i slowcore. V módě se tak opět ocitají kapely jako Duster nebo právě Slowdive, kteří se v roce 2014 po dvou dekádách vrátili na scénu. Zpěvačka Rachel Goswell se přitom sama diví, jak jejich fanoušci omládli, a říká, že si připadá trochu jako jejich máma.

Nemůže generaci Z na shoegazeu přitahovat už zmiňovaný eskapismus? Dávalo by smysl, kdyby se mladí lidé v době všemožných společenských otřesů snažili před nejistotou unikat.

Určitě. Sám jsem díky TikToku narazil na českou kapelu Favorite Obsession, která podle svých slov hraje „dream-gaze“. Její členové pocházejí z Mostu a jsou hodně politicky aktivní. Podílejí se na organizaci akce Most Pride a zasazují se o práva LGBTQ+ lidí. Zpěvák a kytarista Karel Nodes mi popisoval, že hlučné pasáže shoegazeu podle něj ztělesňují informační šum, ve kterém jeho generace čelí všem současným krizím. Povznášející nebeské melodie pro něj naopak znamenají jistou naději.

Když jsem v roce 2023 na literární rezidenci v Krakově dokončoval rukopis knihy, myslel jsem si, že píšu o uzavřené historické kapitole. Pak ale hudební server Pitchfork vyhlásil rok shoegazeu a žánr byl najednou všude. Poslechovost shoegazeových kapel na streamovacích službách meziročně vzrostla o 50 procent. Začátkem roku 2024 jsem šel na pražský koncert Slowdive a čekal jsem, že v obecenstvu uvidím hlavně padesátníky. K mému překvapení ale na vystoupení dorazilo i publikum, jaké bych čekal na Billie Eilish. Tehdy mi došlo, že shoegazeová estetika a prožívání může spojovat generace a přispívat k jejich vzájemnému porozumění.