Hlavní obsah

Nekrolog: Dva roky hrál na mostě. Odešel jeden z největších saxofonistů

Foto: Barbara Zanon, Getty Images

Sonny Rollins (na fotografii z roku 2012) patřil k hudebníkům, kteří formovali poválečný moderní jazz. Dvakrát vystoupil také v Česku.

Sonny Rollins koncertoval v Bílém domě i na mostě. Po boku Josefa Škvoreckého v USA podpořil pronásledovanou českou Jazzovou sekci a jeden z posledních koncertů odehrál v Praze.

Článek

Je to romantický příběh. Osmadvacetiletý jazzový tenorsaxofonista Sonny Rollins na vrcholu sil všeho nechal. Nespokojený s kvalitou vlastního hraní, odmítající slávu, přestal koncertovat i nahrávat. A místo toho od léta 1959 do podzimu 1961 denně cvičil pod širým nebem na Williamsburgském mostě spojujícím newyorský Manhattan s Brooklynem. „Měl jsem pocit, že mám větší jméno než talent,“ vysvětluje v životopisné knize Aidana Levyho nazvané Saxophone Colossus, proč se stáhl do ústraní.

Málo používaná lávka pro pěší, kde stával se saxofonem, vedla podél mostu. „Neviděl mě tak pořádně nikdo, kdo jel metrem, ani nikdo, kdo jel kolem v autě. Vlastně ani lodě proplouvající pode mnou, protože jsem byl schovaný za opěrami,“ vysvětluje, jak na most chodil ve dne v noci, za příznivého i sychravého počasí. Cvičil tam někdy až 15 hodin denně.

Zároveň je ten příběh někdy až moc romantický. Sonny Rollins měl k radikálnímu kroku i praktické důvody: Například sousedy, které doma nechtěl rušit nepřetržitým cvičením. „Můj saxofon je fakt hlučný. Sousedka byla těhotná. Bylo mi trapné pořád hrát doma,“ přiznává.

Sonny Rollins, jeden z největších jazzových saxofonistů všech dob a držitel dvou cen Grammy, toto pondělí ve věku 95 let zemřel. Úmrtí oznámila jeho agentka. Odešel stylotvorný hráč, autor skladeb St. Thomas, Oleo nebo Doxy, které se staly takzvanými jazzovými standardy, a zároveň poslední velká hvězda bebopové generace.

Koncertoval od konce 40. let minulého století, kdy si rychle vyvinul osobitý drsný tón upomínající na svůj velký vzor Colemana Hawkinse. Zároveň ale Rollins obdivoval lyricismus Lestera Younga či inovativního altsaxofonistu Charlieho Parkera a také vstřebal hudbu klavíristů od Fatse Wallera po nevypočitatelného Thelonia Monka, jehož vliv uplatnil ve vlastních skladbách.

Foto: Getty Images

Sonny Rollins (vpravo) už v mládí hrál po boku slavného trumpetisty Milese Davise. V jeho kvintetu Rollinse později nahradil John Coltrane.

Už jako mladík koncertoval s velikány Budem Powellem nebo Milesem Davisem, který ho angažoval do svého prvního kvintetu a hodně s ním natáčel. „V Harlemu a vůbec všude lidi milovali Sonnyho. Mladší muzikanti k němu vzhlíželi jako k legendě, bohovi,“ napsal ve své autobiografii Davis, podle nějž byl Rollins „agresivní, inovativní hráč, úplný gejzír nápadů“.

Některé své nejznámější skladby jako Oleo do kapely nosil coby chvilkové nápady. Když Davise zaujaly, Rollins je na místě dopsal na kusu papíru. „Přesně takhle dodělal Oleo. Nazval ho podle margarínu, levné náhražky másla, tehdy byla všude. Při natáčení jsem použil dusítko a neřešili jsme basu. Horace Silver se na piano ozve vždycky, když my se Sonnym přestaneme hrát. Tím je ta skladba jedinečná,“ popisuje Davis v autobiografii první nahrávku této hardbopové klasiky z roku 1954.

Jako spousta jazzových muzikantů své generace ale Sonny Rollins také v mládí propadl tvrdým drogám. Když natáčel s Davisem, už měl za sebou žalář. V roce 1950 se s dvojicí muzikantů po půlnoci nechali odvézt taxíkem do newyorské čtvrti Upper East Side, aby provedli ozbrojenou loupež. Všiml si jich ale policista. A při prohlídce našel u Rollinse kromě injekčních stříkaček ilegálně drženou zbraň.

„Byla to od nás úplná blbost. A já byl ten blbec, co měl držet zbraň. Nic jsem o zbraních nevěděl, ze žádné jsem nikdy nevystřelil,“ zpytuje v životopisné knize svědomí saxofonista, jenž skončil ve vazbě. Tam ho kvůli abstinenčním příznakům museli spoutat do svěrací kazajky.

Soud mu nakonec vyměřil deset měsíců ve vězení na newyorském ostrově Rikers Island, kde spal v několikametrové cele s kovovou postelí, sklápěcím stolem a toaletou. „Nejhorší bylo přijít o svobodu. Ale přežil jsem a myslím, že mě ten zážitek posílil,“ rekapituluje v životopisu.

Když jej u Davise nahradila vycházející hvězda John Coltrane, výrazně na sebe Rollins znovu upozornil jako člen hardbopového kvinteta trumpetisty Clifforda Browna a bubeníka Maxe Roache. Především ale začal vydávat desky pod vlastním jménem: Jen v letech 1956 až 1958 zveřejnil neuvěřitelný tucet nahrávek.

Patřil mezi ně slavný Saxophone Colossus se skladbou St. Thomas, přejímající motiv ze žánru calypso a nazvanou podle karibského ostrova, na němž se narodila Rollinsova matka. Brzy následovaly desky Way Out West a Freedom Suite, obě natočené jen v triu, čímž Rollins posunul možnosti nástroje.

Nebyl prvním saxofonistou, který zkusil hrát jen s kontrabasem a bicími, tedy bez harmonického nástroje jako kytary či klavíru, tuto náročnou konstelaci ale zpopularizoval a ukázal, o kolik svobodomyslněji se saxofon může projevit na tak velké ploše. „Pianista z podstaty věci určuje směr hráčům na dechové nástroje. Já chtěl víc svobody. Nelíbilo se mi, když mi někdo diktuje,“ okomentoval Rollins rozhodnutí, kterým prošlapal cestu budoucím saxofonovým triím od Joea Hendersona po současné muzikanty jako Joshuu Redmana.

Hraní v triu podněcovalo jeho imaginaci. „Když sóluji, nemyslím na nic. Mám v hlavě naprosto prázdno,“ popisuje v životopisu, do jakých se dostává stavů. „Při improvizaci musíte sestoupit do svého podvědomí. A abyste se tam dostali, musíte se vyhnout všemu, co by vás rušilo,“ dodává muzikant, který mimořádnou spontaneitu v hraní vždy doplňoval silným rytmickým cítěním, originálním frázováním a schopností propojovat bebopovou techniku s postupy pozdější avantgardy. Vždy ale dokázal tradici a pokrok vyvážit, tak jako rychlé skladby hrané drsnějším tónem střídal baladami, při nichž nasazoval měkčí výraz.

Foto: Profimedia.cz

Sonnymu Rollinsovi se přezdívalo saxofonový kolos podle názvu jeho slavného alba Saxophone Colossus z roku 1956.

Životopisná kniha Aidana Levyho na téměř 800 stranách detailně popisuje také okolnosti jeho slavného odchodu na most.

Vedla k němu i spousta vedlejších motivací, například čerstvý vztah s pozdější manželkou Lucille, s níž si v bytě nechávali zamilované vzkazy, nebo zděšení z toho, jak v srpnu 1959 policisté před klubem Birdland zbili Milese Davise. Bílí strážci zákona tvrdili, že jednali v sebeobraně, krví potřísněná byla ale jen jejich černošská oběť. „Tenhle naprosto zjevný případ policejní brutality také přispěl k Sonnyho rozhodnutí úplně se stáhnout ze scény,“ píše Levy.

V neposlední řadě to byla i věc konkurence. „Nastoupili mladí, nadupaní kluci Ornette Coleman a John Coltrane. Hodně mi záleželo na tom, abych byl dál vnímán jako jednička. Říkal jsem si: Sonny, musíš jít do sebe, protože tihle hoši se nezakecají,“ říká v knize Rollins.

Po návratu z mostu završeném albem se symbolickým názvem The Bridge následovalo plodných několik let hraní, během nichž mimo jiné složil soundtrack k britskému filmu Alfie s Michaelem Cainem v hlavní roli. A po další eskapádě se závislostí na drogách i alkoholu přišel druhý útěk, tentokrát delší. Část let 1966 až 1972 saxofonista strávil duchovními cestami po Japonsku nebo Indii.

Zatímco jeho někdejší spoluhráč Davis se úspěšně vydal cestou jazzrocku, Rollins po návratu trochu sešel z očí. Jeho nahrávky ze 70. a 80. let, na nichž znějí i baskytary nebo klávesy, bývají obecně považovány za slabší. Uznání se nicméně těšil dál – roku 1981 například hostoval ve třech skladbách desky Tattoo You britských The Rolling Stones, přestože jinak se s rockovou hudbou Rollins celý život míjel.

Ve stejné době vystoupil v Bílém domě na pozvání prezidenta Jimmyho Cartera. A na podzim 1982 poprvé přijel do Prahy, kde ve velkém sále Lucerny koncertoval pod hlavičkou Mezinárodního jazzového festivalu. Získal tak základní povědomí o komunismu i pronásledovaných umělcích. Díky tomu pět let nato na washingtonské Duke Ellington School of the Arts zaštítil koncert na podporu Jazzové sekce, jejíž členové v Československu vydávali bulletiny, knihy či časopisy, pořádali koncerty nebo půjčovali gramodesky a obratně při tom balancovali na hranici legality. Komunistické úřady s nimi zinscenovaly politický proces, který slovy spisovatele Josefa Škvoreckého „jako by z oka vypadl justici let padesátých“.

Právě po boku exulanta Škvoreckého, stejně jako literátů Kurta Vonneguta nebo E. L. Doctorowa, Rollins na koncertě přečetl některé projevy. Akci za železnou oponu živě přenášelo rádio Hlas Ameriky.

Poslední velké drama v Rollinsově životě přinesly teroristické útoky z 11. září 2001. Saxofonista bydlel v centru New Yorku jen několik bloků od věží Světového obchodního centra, do nichž narazila letadla unesená teroristy.

„Když mi v baráku vypadla elektřina, popadl jsem saxofon a začal jsem hrát. Druhý den přišli lidé z vlády a donutili mě se vystěhovat. Musel jsem všechno vyhodit. Všechno bylo plné jedovatých částic z výbuchu,“ popsal Rollins, jak ho s chirurgickou rouškou přes obličej vedli příslušníci Národní gardy „pěšky 40 pater dolů a pak mě málem nepustili do evakuačního autobusu“ se starým saxofonem značky Selmer, na nějž hrál desítky let.

Odnesl si z toho další cennou lekci. „Že na hmotných věcech nakonec tolik nezáleží,“ konstatoval muž, který už se do New Yorku nevrátil a od té doby až do smrti žil ve Woodstocku.

V novém tisíciletí založil vlastní label Doxy Records, nazvaný podle své skladby. Převzal medaili od prezidenta Baracka Obamy, který mu uspořádal další koncert v Bílém domě, a nakonec se ještě jednou vrátil do Prahy.

Na pozvání festivalu Struny podzimu vystoupil roku 2012 znovu ve velkém sále Lucerny. S bílým plnovousem v červené pletené čepici, doprovázen pětičlennou kapelou, zahrál v takřka permanentním předklonu procítěné verze standardu St. Thomas, vlastní úpravu další karibské lidové písně Don’t Stop the Carnival nebo jen jako duet s kytaristou Saulem Rubinem baladu Mixed Emotions. Její záznam z Lucerny později zařadil na desku Holding The Stage.

Bylo to jedno z jeho posledních vystoupení. Několik měsíců nato kvůli onemocnění dýchacích cest musel zrušit zbytek turné a nakonec musel přestat hrát na saxofon i doma. „Hudba není plně srovnatelná s tím, když se snažíte pochopit život. Na tomhle světě strávíme každý nějakých 80 let. Jeden život nestačí na to, abychom to celé pobrali. Vrátím se v jiném těle,“ řekl v jednom z posledních interview, které roku 2020 poskytl deníku The New York Times.

V londýnském klubu Ronnie Scott’s se tradovala historka z jeho koncertu v 60. letech. Sonny Rollins měl zahrát poslední skladbu na dobrou noc, tak si vybavil všechny staré šlágry, které měly v názvu „good night“, a bez doprovodu na ně nepřetržitě improvizoval celou hodinu. Takhle dlouho a intenzivně se teď se Sonnym Rollinsem loučíme i my.

Související témata:

Doporučované