Hlavní obsah

Sranda musí bejt. Kapela Vltava vrací radost do mrmlavé doby

Petr Ferenc
hudební publicista a muzejník
Foto: Jiří Štarha

Kapela Vltava natočila zatím nejpřesvědčivější desku své comebackové éry.

Reklama

Kapela s nejhravějšími texty v Česku vydala desku, která zní jako útěcha do těžkých dob.

Článek

Sranda musí bejt. Do časů obecně vnímaných coby spíše neveselé – ale které kdy byly vnímány v přímém přenosu jako zlaté? – přináší Robert Nebřenský sedmé album své skupiny Vltava. Název a ústřední slogan Spass muss immer sein zní hned ve třech písních, album je ale prosté všeho bujarého motivačního hejrupáctví. Radost a špás přeci najdeme především sami v sobě.

„Mě už to tady nebaví, v mrmlavým údolí,“ znějí úvodní verše alba doprovázené tím nejříznějším, co v šestnácti písních uslyšíme. „Kdo se vzdálí, ten vyhraje, kdo se vzdálí od toho ráje,“ pokračuje Nebřenský a vzápětí s groteskní nadsázkou specifikuje, že touží „jako motýlek se v louce pást“, jako ovečka dělat béé, jako kozička dělat méé a „jako blbeček se tomu ještě smát.“ Píseň Smutnej pták nad krajem lze zkrátka považovat za záměrně přepálené – jak už manifesty bývají – umělecké krédo. Po ní následuje řada zastavených okamžiků, „momentek“, které jako by zpěvák, textař a skladatel zachytil světlem na citlivou vrstvu své niterné imaginace, sametem polstrované temné komory.

Ano, tohle písňové album jakýmsi způsobem evokuje album fotografií a pocity, jež zažíváme při listování minulostí, jejíž blednoucí barvy nám dokreslují vzpomínky a uchovávané, nikdy zcela sdělitelné pocity. Při této interpretaci je obal se snímkem Lenky Faltejskové možné označit za kongeniální, opakování fotky v celém bookletu – na každé straně doplňuje jiné verše – pak za konceptuální více-než-hříčku v duchu Wernischových Osmi schematických básní, v nichž se osmiveršové zátiší proměňuje jen nadpisem.

Nebřenský, jehož textařský um má jen málo konkurentů, touží oživovat a zprostředkovat pocity hřejivosti, milých vzpomínek, nespoutaného snění. Často se vrací do světa dětské imaginace, nebojí se zabydlet své písně anděly, rusalkami, broučky i květy. Mluví-li surrealista Jan Švankmajer o tom, že dětské strachy, rituály a obsese jsou nakonec to nejcennější, co má umělec k dispozici, lze jeho výrok aplikovat i na Nebřenského písně – s tím rozdílem, že autor veršů jako „chvěje se stříbrné pití jak živá obálka“, „člun zbyl do Měsíce přivázán“ a „kdo chtěl rybám v řece vřít“ nehledá v dětství to znepokojivé a dráždivé, nýbrž to uklidňující, smiřující.

To jsou ale jen povrchní interpretace, sám Nebřenský opakovaně pronesl, že v jeho textech nese řada slov a obrazů větší počet významů, často nesdělitelných a srozumitelných jen jemu. Posluchač je tedy přizván k procházce zahradou obrazů, z nichž některé si musí interpretovat zcela po svém. „Jsou tam popisy dějů z minulosti či budoucnosti, skladby si spolu povídají a předávají si motivy jako míčky. Ve všech případech jde o svědectví destilovaná do hlubinné radosti,“ uvádí Robert Nebřenský v tiskové zprávě k albu.

Zatím nejpřesvědčivější

Vltava vznikla koncem osmdesátých let coby skupina přitakávající poetice sputnikovsko-dubovského rock’n’rollu i salónních šlágrů. Osobité písničkářství výhradního autora Nebřenského výrazně těžilo ze stylových odkazů a hrané naivity, jak ostatně připomíná superhit Prasátko z debutu Mládí i tak velkou lásku bere s humorem (1994). (Od)vážnějších, poeticky svébytných i hudebně experimentálních poloh v další tvorbě přibývalo, alba Šťastnej jako trám (1996), Marx Engels Beatles (1998) a Když bozi zestárnou (2000) byla díly sestavy, jež se dala označit za prog-rockovou, udivovala pódiovou energií, a přitom dokázala stvořit další veselé hity jako Zajíc a koza či opatřit rozsáhlý track plný elektronických zkreslení refrénem „Mámo, já mám hurvínkové nohy.“

Comeback skupiny, zvěčněný kromě novinky na albech Komedianti se vracejí domů (2011) a Čaroděj (2016), se nese v duchu intimnějšího písničkářství a volnějších temp. Robert Nebřenský zmínil, že původně ani nemělo jít o návrat Vltavy, ale zrod nové skupiny Marx Engels Beatles, nakonec si ale zavedenou značku ponechal. A na Spass muss immer sein, zatím nejpřesvědčivějším albu obnovené skupiny, odkáže hudebním aranžmá (Tati, haló) nebo textařskou poetikou (V lese se svítí) několikrát k prvnímu a zejména druhému albu; ukončení alba reprízou a rozvedením veršů dřívější písně Vltava využila už na Marx Engels Beatles. A přestože výhradním autorem písní je Robert Nebřenský, aranžmá vznikala kolektivně a zvolna již od ledna 2018, což se na výsledku podepsalo tím nejlepším způsobem.

Pro animovaný videoklip a lyric-video si skupina vybrala písně V lese se svítí a Do vody dál, na albu ale nalezneme působivější, možná hitovější dílka, zejména chytlavý, průzračný Vítr, mírně trampskou Slunce starej náčelník, „vánoční“ reggae Splnící pero a táhlé Pouto, v němž Nebřenský vyšel z překladu veršů maďarského básníka Jánose Pilinszkého. Z jeho díla čerpal podruhé, opět s brilantním výsledkem – vzpomeňme na jeden z vrcholů alba Šťastnej jako trám, píseň Hrazda a hradba.

Album Spass muss immer sein, jež recenzentovi ani po řadě poslechů neodhalilo všechna svá zákoutí a kouzla, vyšlo díky crowdfundingové kampani a péčí značky 100PROmotion na CD a třech stranách vinylového dvojalba. Pokřtěno bude 25.–27. ledna na trojici koncertů v pražském Jazz Docku.

Album: Vltava – Spass Muss Immer Sein (2022)

Stopáž: 55:47, 16 skladeb

Vydavatelství: 100PROmotion

Reklama

Související témata:
Hudební skupina Vltava

Doporučované