Recenze: Suzanne Vega zpívá o krysách a převléká Dylana za ženu

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nevzdává se ani zkoumání ženského pohledu: a tak zábavně i kousavě převypravuje hit Boba Dylana z pohledu vypravěčky. V necelých šestašedesáti zní americká držitelka Grammy svěže, pořád v trojúhelníku mezi poezií, písničkářstvím a popem. Trendový úspěch, jaký měla koncem 80. let minulého století, jí aktuální album nazvané Flying with Angels vrátí jen těžko. Ale je to vůbec problém?

Novinka se objevila právě čtyřicet let po jejím debutu. Celý euroamerický svět tehdy rychle zíral na písničkářku, která do efektních 80. let vrátila soustředění na hlas a text. Prošla si obdobím popové slávy i jejího značného ústupu: v době menšího počtu závazků srdečně a ráda pěstovala kontakt s Václavem Havlem i českým publikem. Jak vychází z desítky písní na aktuálním albu, první repertoárové novince po jedenácti letech?

Suzanne Vega prožila celou kaskádu různých období, kdy si musela ujasňovat identitu. Kým vlastně je? Spolu s matkou ji vychovával Ed Vega, spisovatel portorikánského původu. Ona se v dětství, tedy v 60. letech, cítila být hrdou součástí jeho rodiny, mluvila s příbuzenstvem španělsky a babička ji krmila španělskými jídly. V devíti letech se dozvěděla, že Vega je otčím: ze dne na den si musela začít připadat jako bílá Američanka. Nebylo to snadné, už tehdy dobře věděla, že to představuje sociální rozdíl. Tehdy napsala první báseň. Byla o samotě, vlastně šlo o první verzi pozdější proslavené Solitude Standing.

Podle této písně pojmenovala druhé album, kterého se roku 1987 prodaly nečekané tři miliony kusů. Přišlo další vyjasňování na téma „kým vlastně jsem“. Její manažer byl rozumný: nekompromisně vyjednal, že po Suzanne Vega nikdo z propagace nebude chtít sexualizovaný obraz.

Charakteristická se pro ni stala silueta s krátkými vlasy a tvář, jež nejeví zájem se příjemně usmívat. Hudebnice říká, že v té době podstupovala týž boj jako Sinéad O’Connor, která se na protest proti požadavkům marketingu ostříhala dohola.

Přesto třenice přetrvávaly. „Moje písně jako Small Blue Thing jsou o tom, že člověk se cítí malý ve velkém světě - a najednou se ode mě čekala křiklavá velká gesta,“ vzpomíná. Když jí vydavatelství A&M tlumočilo zklamání, že třetího alba Days of Open Hand z roku 1990 se prodal „pouhý milion nosičů“, pochopila, že popový byznys bude vždy mluvit jiným jazykem než ona.

Ochranitele našla po sňatku s producentem Mitchellem Froomem: spolu prodchli následující desku 99.9F° – což je horečka vyjádřená stupni ve Fahrenheitech – trochou elektroniky, breakbeatů, temnoty a basů. Přineslo to další potíž: málokdo věřil, že proměnu iniciovala Suzanne Vega a ne její producent, tedy muž. S podobnou klasickou „slepou skvrnou“ se potýkala překvapivá řada autorek, diskuze během posledních dvou dekád se snaží zjednat jim spravedlnost.

Suzanne Vega do písní ukládala realitu: když svému muži zahrála song Caramel o vyhasínající touze, pochopil, že manželství je u konce. Poslední společné album Nine Objects of Desire v roce 1996 de facto ukončilo období jejího velkého popového úspěchu. Počínaje nahrávkou Songs in Red and Grey se zkraje tisíciletí vrátila blíž světům poezie a songwriterství.

Měřeno ekonomicky je to skromnější scéna. Nelze však přehlédnout, že Suzanne Vega se cítí v těchto rozměrech přirozeně. A věhlas, kterého do té doby nabyla, jí pořád velmi silně napomáhá. Zvlášť v Evropě, kde byla vždy trochu populárnější než v USA, stále vystupuje před plnými festivalovými pláněmi a s jejími uměřenými, elegantními emocemi souznějí v publiku lidé o dvě generace mladší.

Téma identity ji nikdy nepřestalo pronásledovat. Průlomovým úspěchem pro ni v roce 1987 byl Luka, píseň zpívaná klukem od sousedů, který během textu vyzradí, že je týrané dítě. Celou znepokojivost nese hudba světlá a kontrastně příjemná: ten paradox vnukl písničkářce Lou Reed svým albem Berlin, kde zpívá o násilí a zneužívání také zásadně v durových tóninách.

Až několik dekád po uvedení Luky prohlásila Suzanne Vega poprvé na veřejnosti: „Ve skutečnosti jsem Luka já.“ Zažívala vlny vzteku a násilí od spisovatelského otčíma, který ji sice inspiroval, ale mnohdy také neovládl svůj hněv. „V písních jsem často pozorovatelkou. Vypěstovala jsem si pozorovatelskou schopnost, protože jsem pořád musela sledovat, jestli se Ed nezačne chovat nepředvídatelně. Dívala jsem se na něj, jako se dívá na letní nebe, jestli se neblíží bouřka,“ vyprávěla.

Dlouhá léta se snažila pochopit, co dělala špatně ona a co druzí. Z domova si nesla ještě další trauma: když nebudeš geniální a brilantní autorka, zklameš nás. O této části své minulosti začala Suzanne Vega otevřeně mluvit až po pětadvaceti letech terapie a otčímově smrti.

Schopnost reflektovat svůj život je u ní stejně obdivuhodná jako písňové dílo. Mimochodem český rozhovor s Davidem Hrbkem, publikovaný roku 2019 v knize Slovo, obraz, rokenrol, patří mezi intenzivní a solidní zdroje poznání, jak o sobě autorka uvažuje.

„Každá píseň na albu se odehrává v atmosféře boje. Boje o přežití, vlastní hlas, o dominanci, vítězství, o útěk, pomoc druhému, prostě boje o život,“ říká o aktuální desce Flying with Angels.

Než začátkem května vyšla, dost výrazně na ni upozornil singl Chambermaid, tedy Pokojská. Suzanne Vega v ní vytvořila potměšilou a záměrně drzou variaci na proslavený song Boba Dylana I Want You, což je nepřeslechnutelné už hudební citací. Příběh obrací do ženské perspektivy a vypráví očima pokojské „velkého muže“, která se v původním textu jen mihne: tentokrát „sbírá drobky z jeho psacího stroje“ a vyslovuje se k údajnému mužskému géniu s klidným sarkasmem. Nakonec jí však snění beztak vtiskne pero do ruky, aby svůj příběh napsala sama. Zdaru téhle variace pomáhá hebký, elastický hlas, který se s přehledem proplétá kupou narážek na Dylanovy texty.

V minulé dekádě vydala Suzanne Vega tematická alba – jedno symbolistně tarotové, druhé o krátkém kontroverzním životě spisovatelky Carson McCullers. Tentokrát prostě otevřela vějíř současných témat: o to víc je s publikem „teď a tady“. Úvodní píseň Speakers’ Corner, což znamená Řečnický koutek, krčí rameny nad rozporuplností svobody slova: otravuje lidi množstvím manipulátorů, nicméně „využijme ji, dokud to jde“, vzkazuje umělkyně posluchačům v současné atmosféře po nástupu Donalda Trumpa. Je to přímočařejší psaní než dřív, svědčící o postoji k „permanentní pohotovosti“, kterou dnes hudebnice vyhlašuje za svůj styl.

Naštěstí si povoluje i obraznější psaní. Skladba Rats nejen připomíná hlodavčí společnost pod velkoměstem, hlavně vykresluje obraz menšin na předměstích, občas dehumanizovaných jako krysy. Suzanne Vega se tak vlastně vrací do vřelého dětství v portorikánských ulicích newyorské čtvrti Harlem. Recenzní ohlasy podtrhují, že tenhle song má překvapivě tvrdý sound, málem punkový. Je to tak, ale představuje čistě vnějškové vypůjčení kabátu od subkultury, se kterou má pětašedesátiletá hudebnice stejně málo společného jako kdykoli dřív. Jistě, mezikulturně je možné všechno, tohle však doprovází příchuť apropriace, to jest přivlastňování prvků kultury menšin.

Naštěstí je tu šňůra dalších inspirativních písní: třeba Witch o závanu strachu ze silné ženy nebo titulní vyslovení naděje z času covidové pandemie Flying with Angels: Suzanne Vega umí psát ze specifického úhlu, a přece nerozdělit posluchače různých názorů.

Last Train from Mariupol není ani tak příběh jako spíš mantra, lament, ale také uklidňující vlna melodie, v níž se spojila s hudebnicí její dcera Ruby Froom. Číst pod skladbou na YouTube stovky vzkazů z Ukrajiny znamená uvědomit si, že song, napsaný hned v roce 2022, opravdu vyrůstá z reality.

Závěrečná Galway má irský motiv. Z Irska je i Gerry Leonard: spolehlivý a věrný souputník zpěvačky už řadu let. Živě ji doprovází na elektrickou kytaru, skládá hudbu nebo je jejím spoluautorem, album produkoval. Přináší v první řadě spolehlivost: Suzanne Vega sice několikrát výrazně tne do témat doby, hudba však zní konzervativně, drží se ve stylech minulosti a sdělení spíš koloruje než podtrhne.

Přesto je příjemné a užitečné, že máme Suzanne Vega zpět. Své komentáře zpívá hrdě, se vztyčenou hlavou a pohledem, který neuhýbá. O své pozici na scéně řekla, že se cítí „víc nalevo než Joni Mitchell a víc napravo než Patti Smith“. Přitom neobsadila neutrální střed: naopak, její nová deska pevně vyrůstá z hodnot, kterým zpěvačka věří odedávna. Trvat na svém: to v současné Americe, cloumané Trumpovou demontáží demokracie, neznamená málo, máte-li privilegium populárního hlasu.

Dnes se podivuhodně hodí, že nejen Suzanne Vega, ale celá silná tradice songwriterské scény je prosycená přirozeným lpěním na „ideálech humanitních“, i když Lou Reed by to řekl jinak než Tomáš Garrigue Masaryk. A jak dokládá i Flying with Angels, neděje se to nějakým vznosným a čítankovým způsobem, ale skrze vlastní zkušenost ze subkultur, národnostních menšin či zón přeslechnutých hlasů. Album vysílá osobní Suzanninou dikcí message, která souzní s dávným sloganem rockových The Who: Don’t Get Fooled Again – nenech se zas oblbnout!