Nové album Taylor Swift je jako soundtrack na cestu domů z povedeného rande

Americká zpěvačka Taylor Swift na svém novém albu The Life of a Showgirl, které vyšlo uplynulý pátek, pracovala loni během ohromného turné The Eras. Koncertní šňůra s tržbami přes dvě miliardy dolarů se stala nejvýdělečnější v dějinách a nastavila nový standard v popu: tříhodinová show přecházející mezi osobní zpovědí a cirkusem do té doby vypadala jako bláznivá vize hudebnice, která se snaží vecpat deset alb do jediného večera.

Dlouhé a výpravné koncerty, jejichž produkci musí převážet desítky kamionů, se ale díky ní opět stávají normou pro velké popové hvězdy. Snaha udělat z živých vystoupení opravdovou událost dává v době streamovacích platforem, které výrazně zasáhly do prodejů desek, smysl. Taylor Swift se tak asi opět podařilo vyhmátnout trend o něco dříve než ostatním.

Její nová deska The Life of a Showgirl nabízí pohled právě do zákulisí gigantických koncertů. „Jsem zkrátka na pódiu a bavím se s 60 tisíci lidmi o svých pocitech,“ popsala zpěvačka magazínu GQ bizarní zážitek, který na turné prožívá každý večer. Po únavě, prázdnotě, osamění nebo melancholii, jaký bychom od „života showgirl“ možná očekávali, ale na albu není ani stopy. Místo toho z něj prýští energie, nadšení z tvorby a mánie čerstvé zamilovanosti.

Držitelka 14 cen Grammy si už nějakou dobu určuje pravidla sama. Může si dovolit ignorovat očekávání hudebního průmyslu, jako když dočasně odstranila svou tvorbu z platformy Spotify, dobyla hitparády s desetiminutovým love songem nebo znovu natočila své staré desky, protože nedisponovala autorskými právy k původním nahrávkám.

Poslední dobou se zase neobtěžuje vydávat singly neboli samostatné skladby, které desce obvykle předcházejí coby ochutnávka. Taylor Swift fanoušky raději překvapuje hotovým dílem. I v tomto se zdá být průkopnicí, podobně to vloni udělala zpěvačka Billie Eilish. A tah vyšel i letos. Za první den Taylor Swift jen v USA prodala 2,7 milionu kopií nové desky. Lepší výsledek od roku 1991 zaznamenala jen Adele s albem 25, které před deseti lety mělo za jediný den odbyt 3,3 milionu kusů.

Nejzábavnější skladba nové desky The Fate of Ophelia odkazuje, stejně jako přebal, ke slavné hrdince Williama Shakespeara. Žádná tragédie se zde ale nekoná. „Kdybys pro mě nepřišel, asi bych se utopila v melancholii,“ zpívá Taylor Swift se svým klasickým sklonem k melodramatu. „Vykopal jsi mě z hrobu, zachránil jsi mě od Oféliina osudu.“ Návyková melodie skvěle popisuje, jaké je se zamilovat.

The Fate of Ophelia funguje jako soundtrack na cestu domů z povedeného rande, je v ní radost i úleva člověka, který konečně potkal někoho, s kým je mu opravdu dobře. „Chtěla jsem napsat melodie tak chytlavé, že vás to bude skoro štvát,“ komentuje svou tvůrčí vizi autorka. V úvodní skladbě se to rozhodně podařilo.

Ze záliby v literárních a historických odkazech, kterých je nahrávka opět plná, si už sama dělá legraci. „Vaše angličtinářka si bere vašeho tělocvikáře,“ glosovala na sociálních sítích nedávné zasnoubení s hráčem amerického fotbalu Travisem Kelcem. Právě v jeho podcastu New Heights vydání alba oznámila.

Přirovnání k učitelce sedí: odkazy v jejích písňových textech nikdy nepřesáhnou učivo střední školy. Roli šprtky a intelektuálky si oblíbila už jako teenagerka, když v klipu ke skladbě You Belong With Me nasadila brýle s tlustými obroučkami a stěžovala si, že její vysněný kluk chce radši hloupou roztleskávačku.

Co se na poslední desce naopak výrazně proměnilo, je zvuk. Slyšíme zde více skutečných nástrojů, méně syntetizátorů, výbušné refrény často nesou tóny klavíru a pryč jsou i zastřené efekty nebo nostalgické ladění do popu 80. let minulého století, jaké místy hyzdilo album Midnights z roku 2022. V nové skladbě Wood například text plný dvojsmyslů doprovází rytmus blízký funku.

Melodiím a textům Taylor Swift tahle proměna rozhodně sluší: není výjimkou, že nehotové demonahrávky, které občas zveřejní, znějí daleko lépe než výsledná vydaná skladba. Také na jejím turné některé nejsilnější momenty nespočívaly v maximalistických aranžmá, ale okamžicích, kdy usedla za klavír nebo vzala do ruky kytaru a pustila se do vyprávění. Zkušená showgirl dobře ví, že pořádný spektákl stojí na kontrastu – světla a tmy, ticha a hluku, přirozeného a umělého.

Určitě ne náhodou Taylor Swift tentokrát neoslovila svého obvyklého tvůrčího partnera, producenta Jacka Antonoffa, který se podílel na jejích posledních deskách. Místo něj si vybrala švédské hudebníky Shellbacka a Maxe Martina. S druhým jmenovaným už spolupracovala na velkých hitech Shake it Off nebo I Knew You Were Trouble, které znamenaly v její kariéře zásadní průlom. Dává proto smysl, že když teď chtěla vytvořit desku plnou energických hitů, zvolila si opět Maxe Martina. Ten patří mezi producenty nejvýrazněji utvářející pop-music posledních dvacet let: na jeho skladbách složených pro Arianu Grande, Britney Spears nebo Backstreet Boys je vidět, jak velký má cit pro trendy.

Na novince Taylor Swift se přesto objevuje i několik naprosto nenápaditých momentů, které produkce zachránit nedovede. Ve skladbě Wish List, autorčině údajně nejoblíbenější z celého alba, se text i hudba předhánějí v tom, co je nudnější. Jakýkoliv zajímavý nápad schází.

The Life of a Showgirl působí se stopáží 41 minut na poměry Taylor Swift celkem krátce. Je to ale úleva, obzvláště oproti předchozímu albu The Tortured Poets Department, kde se více než třicet skladeb plných textů na hranici smysluplnosti postupně skládalo spíš v pomatené blábolení než zamýšlenou poezii. Tentokrát měla autorka zjevně daleko pevnější představu o tom, co se snaží vytvořit.

Jeden z hudebně nejzajímavějších a zároveň dost překvapivých momentů desky představuje skladba Actually Romantic. Jednoduchá kytarová melodie a navrstvené vokály přinášejí zvuk, jaký jsme od zpěvačky ještě neslyšeli. A stejně tak jsme dosud nezažili, aby se důsledná feministka Taylor Swift takhle drsně obula do jiné ženy.

„Slyšela jsem, že když ti koks dodal odvahu, říkala jsi o mně, jak jsem jenom nudná barbie / Pak jsi mi napsala písničku o tom, jak je ti jenom při pohledu na můj obličej špatně,“ začíná drsně konfrontační skladbu, zjevně adresovanou britské zpěvačce Charli XCX. Ta se loni na desce Brat vyzpovídala ve skladbě Sympathy is a Knife z pocitů úzkosti a nejistoty, které v ní vzbuzuje jiná žena.

Že šlo právě o Taylor Swift, výslovně neřekla. Zdálo se to ale dost pravděpodobné i vzhledem k tomu, že Američanka krátce chodila s hudebníkem Mattem Healym, blízkým přítelem a spolupracovníkem Charli XCX i jejího manžela. Taylor Swift naproti tomu nenechává moc pochyb, koho se její tvrdá odpověď týká: i samotný název s nejvyšší pravděpodobností odkazuje ke skladbě Everything is Romantic z alba Brat.

Obě hvězdy jsou v popovém pantheonu spíš protipóly. Charli XCX jako cool klubová diva balancuje na hraně pop-music a undergroundu, zatímco komerčně daleko úspěšnější Taylor Swift přešla k popu z country s kytarou okolo krku a srdcem na dlani.

Její odpověď teď působí obzvlášť nepoměrně. „Kolikrát se tě tvůj kluk musel zeptat, proč se zase bavíme o ní? / Žádný muž mě nemiloval tak jako ty,“ vysmívá se ironicky sokyni, obviňuje ji z obsese a vzápětí ji přirovnává k mrňavé štěkající čivavě.

Zdálo by se, že nejúspěšnější zpěvačka na světě a člověk roku 2023 podle časopisu Time by nemusel mít potřebu řešit, kdo ji pomlouval na party. Taylor Swift už je ale taková. V textech zásadně prožívá všechny emoce na maximum: zamilovanost, radost i ty pocity, za které se lidé obvyklé trochu stydí – žárlivost, ublíženost, křivdu.

Když ji v roce 2009 během předávání hudebních cen MTV Video Music Awards vzal rapper Kanye West mikrofon z ruky, aby řekl, že podle něj měla vyhrát Beyoncé, byl to pro ni podobně určující moment kariéry jako později turné Eras. K tomu okamžiku se vracela ještě několik let.

Mezi příslušníky generace Z poslední dobou vešlo v oblibu slovo nonšalance. Být nonšalantní je základ: hlavně zůstat v klidu, nedat na sobě nic znát, nepůsobit, že vám na něčem příliš záleží. Taylor Swift je přímým opakem tohoto trendu: reprezentuje všechny ženy, jež neumí jen tak něco nechat být a přenést se přes to. Řeší všechno, všechno si pamatuje, ležérní není ani trochu. Někdy tyto její sklony nabírají intenzivní podobu hluboké romantiky, jindy to ale nebývá pěkná podívaná.

Až bolestivě trapný moment nové desky představuje balada Eldest Daughter. „Na internetu se všichni chovají, jako že jsou děsně punk, každý vtip je jenom trollení a memes,“ zpívá tu. Za zvuků pomalé klavírní melodie a ve smrtelně vážném tónu to vyznívá spíš směšně. Zpěvačka zde opět připomíná učitelku, jež tentokrát vede vážný proslov ke třídě poté, co se dozvěděla, co znamená slovo trollit, a mrzí ji, jak jsou na sebe lidé zlí.

Podobně to bohužel skončí skoro pokaždé, když se Taylor Swift pokusí nabídnout nějaký společenský komentář – výsledek bývá k smíchu.

Pohled do zákulisí největšího světového turné na desce The Life of a Showgirl ukazuje trochu přecitlivělou, obyčejnou mladou ženu, kterou její fanoušci velmi dobře znají, a ona se je nesnaží ničím překvapit. Nabízí jim mírnou zvukovou inovaci, celkovou kompozici a zprávu, že je konečně šťastná.

Taylor Swift vydala desku, jež slušně obstojí a bezpochyby vydělá hromadu peněz. Zároveň ale vyvolává otázku nadprodukce: není někdy lepší nechat vlastní tvorbu trochu uzrát? K čemu vydávat každý rok nové album se třemi silnými skladbami a spoustou vaty okolo?

Nezbývá než doufat, že i proti tomuto požadavku popového byznysu se Taylor Swift jednou vzbouří. A že se snad znovu dočkáme nahrávek, jako byl za pandemie karanténní, pomaleji vznikající projekt Folklore, kde žádnou skladbu není potřeba přeskakovat.