Všechno může skončit už zítra. Havlen natočil desku o dospívání v nejistotě

Poslední dekádu svého života popisuje hudebník Tomáš Havlen jednoduše. „Žongluješ s deseti míčky a jen čekáš, kdy tě někdo kopne do rozkroku a všechno ti to spadne,“ říká muž známý jako polovina dua Post-hudba a jeden z nejvyhledávanějších producentů české alternativní scény. Letos na jaře přibral ještě jednu roli. Po více než patnácti letech každodenní práce s hudbou vydal svůj sólový debut. Jmenuje se Minulá noc je jak jinej život. Zní jako zhudebněný příběh o dospívání i nejistotě, která ho provází.

Všechno se mohlo pokazit před několika lety - po koncertě Post-hudby v Plzni. Dlouhý večírek skončil na opuštěné ulici, kde hudebníky napadli dva muži. Tehdy se prý Havlen ocitl nejblíže okamžiku, kdy mu popadají všechny míčky. „Ochutnal jsem nějakou blízkost smrti. Stačila jedna špatná rána a mohlo být po nás,“ vzpomíná na zážitek, který zpracoval i na nové desce.

„Nos se plní krví / chodník, ten chutná stejně jako v dětství,“ zpívá ve skladbě Ortel, jejíž atmosféra se rychle proměňuje z uvolněné na úzkostnou. R&B kytarovou vyhrávku brzy vytlačí zádumčivý zvuk syntezátoru a vůni pódiového mlhostroje, v jehož oparu je hudebníkovi nejlépe, nahrazuje šok po útoku. „Z toho pocitu pomyslné ztráty bezpečí a bezstarostnosti jsem se vzpamatovával několik měsíců,“ přiznává muzikant, který svůj debut koncipoval jako chronologický záznam vlastního života. Mapuje na něm nejen zásadní moment, který ho na dlouhou dobu vykolejil z jistoty, ale také zkušenost rodičovství nebo strach z války, jež se propisuje i do životů jeho dětí.

Dlouho to vypadalo, že se jeho život bude ubírat docela jiným směrem. Z třicátníka narozeného v Liberci mohl být právník. Jenže už brzy při studiích přišel na to, že ho hudba láká mnohem víc. Ani práce manažera multikina, kterou si našel, aby zklamaným rodičům mohl splácet nájem, mu nevydržela dlouho. Společný kamarád ho seznámil s Dominikem Zezulou, s nímž Havlen založil kapelu Post-hudba a kvůli ní se záhy poté odstěhoval do Prahy. „Rodiče byli nas*aný. Zase,“ vzpomíná se smíchem hudebník, který si útěkem od práce přivodil spoustu problémů.

„Bylo to úplně hloupé rozhodnutí. Dostal jsem se do exekucí, byl jsem v háji, neměl jsem žádné peníze. Násilím jsem sám sebe natlačil do pozice, kde není plán B,“ vysvětluje Havlen, kterému těžká situace v něčem paradoxně pomohla. „Protože jsem neměl jinou možnost, vydržel jsem u toho,“ říká muž, který se téměř celé minulé desetiletí živil zvučením v hudebních klubech a mícháním či produkováním desek. Rychle se stal etablovaným producentem, pomáhal na svět albům od muzikantů napříč alternativní scénou - od rapperů jako Labello přes kapelu Dukla po písničkářku Katarzii.

I Post-hudbě se dařilo. Neokoukaná kombinace Havlenových elektronických aranžmá a dřevního písničkářství Dominika Zezuly zněla, jako kdyby folk vyrůstal v hlubinách velkoměsta a nasával do sebe zvuk z doznívajících klubových večírků i mladickou osamělost. Na začátku dekády duo v písních řešilo hlavně komplikované mezilidské vztahy. Na jejím konci už do textů pronikla celospolečenská témata - od klimatické krize až po konflikt mezi Izraelem a Palestinou.

Dnes úspěšně plní kluby. Mohli by zkusit zamířit ještě výš, Zezula a Havlen ale nade vše staví tvůrčí svobodu a svou hudbu neplánují více zpřístupnit. Naopak. Důležitější je najít co nejupřímnější podobu sebe sama. I kdyby to mělo znamenat, že se na chvíli vydají tvořit každý sám.

Když ve skladbě Někde cestou najednou udeří synkopy kytarových akordů, přinášejí nečekanou vlnu euforie. Z textu to ale spíš zní jako výron dlouho potlačované frustrace. „Řekni, co se může stát / Já zevnitř umírám / Nikdo z nás nechce takhle žít / Asi jsem tě ztratil někde cestou,“ zpívá Havlen v písni, která svým expresivním zvukem připomíná tvorbu newyorského R&B zpěváka Autre Ne Veut.

Jde o jednu z prvních skladeb, která českému producentovi konečně ukázala cestu k nalezení vlastního hlasu. Sólovou hudbu přitom vydával už v minulé dekádě, nejdřív pod přezdívkou Murder Bear Doug, později jako Spomenik. V obou případech ale jeho instrumentální - pěvecké linky nakonec vždycky skončily rozkouskované v nerozpoznatelných samplech. Zbyly po nich neartikulovatelné zvuky připomínající hlasy duchů.

Možná i proto Havlen připomíná Jamese Blakea, britského multiinstrumentalistu, producenta a zpěváka, který se roky ostýchal používat vlastní hlas. Kulturní teoretik Mark Fisher o něm napsal, že je jako duch, který postupně nabírá fyzickou podobu.

To samé zažívá i tuzemský producent, který se s debutovým albem definitivně přerodil v písničkáře. A introvertní zvuk jeho dřívějších elektronických koláží nahradily nečekaně upřímné zpovědi o vztahových krizích, chaosu dospívání i o otcovství.

„Můj mělkej spánek / mi otevírá / dveře do jinejch bytů / Všechno, na co teď mám / jsou tyhle přízraky míst / co vkrádaj se mi do snů,“ zpívá Havlen v úvodní skladbě desky, zatímco pod jeho hlasem duní beaty. V narážce na překotné první roky v Praze přiznává: „Můžu bejt rád, že mám kde spát.“

O pár písní dál řeší lásku k budoucí matce svých dětí i pocit, že se mu vztah rozpadá pod rukama. Do alba koncipovaného jako intimní deník se ale propisují také problémy vnějšího světa. Domů je nosí i dcery.

„Říkaly děti ve školce, že táta jel za babičkou / že je tam válka / že musí ji chránit,“ vypráví Havlen ve skladbě Montevideo. Starosti z mládí jsou tytam. Když v refrénu zpívá o plánu utéct s rodinou na druhý konec světa, zní to jako zoufalá snaha vyřešit problém, na který jednotlivec nestačí. Něco se ale udělat musí, jako by říkal Havlen, na jehož albu se neustále prolíná motiv křehkosti s vůlí konat navzdory nejistým výsledkům.

Do hudby se před lety vrhl bezhlavě, k tvorbě samotné však přistupuje s až obsesivní péčí o detail. Při práci se chová trochu jako architekt: jako by potřeboval nejdřív dlouho stát před výkresovým stolem, studovat sekundární literaturu či hudební zdroje, rámovat svou hudbu do důmyslných systémů a konceptů. Chronologie životních událostí na albu se tak propisuje i do zvuku jednotlivých skladeb, ovlivněném styly nejvýznamnějších ikon žánru R&B posledních dvou dekád. Zatímco úvodní písně připomínají Timbalanda či D’Angela, druhá polovina alba rozvíjí estetiku, se kterou v polovině minulé dekády přišli umělci jako Frank Ocean a How to Dress Well.

Havlenovo album ale nakonec stojí na mnohem jednodušším konceptu. „Když pro mě bylo nepříjemné o něčem psát, věděl jsem, že to napsat musím,“ vysvětluje písničkář, který svou citlivostí a otevřeností v textech připomíná třeba Jakuba Königa, dříve vystupujícího pod jménem Kittchen.

Jako host se na desce objevuje programový ředitel Radia 1 a autor stylově blízké hudby Zdeněk Lichnovský. Jejich společná skladba Noise Cancelling, vyprávějící o informačním přehlcení digitální doby, patří svou nervózní energií a v kontrastu stojící něžnou melodickou linkou k vrcholům alba.

LP Minulá noc je jak jinej život přirozeně graduje s tím, jak se Havlen ve svém vyprávění blíží přítomnosti. „Myslíš, že můžem dál růst vedle sebe?“ ptá se ve skladbě To jediný, v níž hostuje pražská sestava Teige, letos nominovaná na cenu Vinyla. Odpověď zní jasně. „Jsi to jediný, co znám, jsi to nejlepší, co znám,“ zpívá sebevědomě hudebník, jehož hlas nebyl na scéně patnáct let k zaslechnutí, přesto zní překvapivě silně.

Nejistota a křehkost v závěru alba nemizí, naopak. „Budoucnost klouže mimo čas / kde budeš, až se vrátím? / Nejsme nikde, jsme tu napořád,“ zní mezi tóny hypnotické kytary a piana. Bezstarostnost, o kterou Tomáš Havlen poprvé přišel nad ránem v opuštěné plzeňské ulici, se už nevrátí. A v sázce je teď mnohem víc než dřív. Přesto v posledních vteřinách Havlenovy desky slyšíme smíření. Plán je jasný - a počítá se v něm s tvrdohlavostí, s níž kdysi dávno utekl do Prahy: žonglovat ve stavu beztíže. Nepřestat, ať už přijde cokoli.