Posadil televizor do kočárku. Tomáš Ruller vzpomíná na začátky videoartu

Sedíme v přítmí místnosti výzkumného centra pro nová média. Jmenuje se Vašulka Kitchen podle newyorské laboratoře, kde dnes již nežijící brněnský rodák Bohuslav Woody Vašulka se svou islandskou ženou Steinou od 70. let minulého století testoval, jak se dá v umění manipulovat s elektronickým signálem. Videoobraz prolínali s hudbou a performancemi.

Teď tu svítí dva monitory a jedno velké plátno. Ve smyčce se na nich točí různě dlouhá videa od absolventů Ateliéru performance a také ukázky takzvané performativní videotvorby Ateliéru Video-multimedia-performance. Na brněnské Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického ho založil Tomáš Ruller, muž, který pochází z architektonické rodiny a vystudoval v Praze sochu, sám sebe však považuje hlavně za akčního umělce neboli performera.

Dobová estetika videí je znát, úsměv vyvolá například probliknutí pořadu Volejte řediteli někdejšího šéfa TV Nova Vladimíra Železného. Abstraktně laděné video z roku 2000 tu má i Filip Cenek, současný děkan Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Krátce po něm přichází na řadu Světlana Kulíšková a její Belen, poetická tříminutová studie dívky za šicím strojem, doprovázená silnou melodií s jemným zpěvem. „Tohle video by se líbilo Radku Pilařovi,“ podotýká Tomáš Ruller, který s tímto známým výtvarníkem a animátorem na FaVU položili základy videoartu v Brně.

Každý ovšem přišel odjinud. Zatímco o generaci mladší Ruller v 80. letech náležel do undergroundu a původně se věnoval performancím či obecně uměleckým experimentům, autor večerníčku o Rumcajsovi nebo ilustrátor příběhů o Makové panence Pilař byl přes kresby i práci pro televizi napojený na oficiálnější kanály.

Práce Rullera, Pilaře a mnoha dalších východoevropských umělců jsou do 16. srpna k vidění v brněnském Domě umění na výstavě Distorted Image – Kapitoly z počátků videoartu. Rozdílnost jednotlivých přístupů může v divákovi vyvolat otázku, co vlastně videoart je, kde začíná a končí. „V tom s kurátorkou Lenkou Dolanovou trochu polemizujeme. Mluvím-li o videoartu a ne o pohyblivém obrazu, mám na mysli analogovou technologii. To znamená kamery, kazety, klasické obrazovky starých televizorů. Člověk mohl natáčet hodiny v kuse a hned se na výsledný obraz podívat. Film tohle neumožňuje, filmové cívky se nejprve musely vyvolat. I když pak byly filmy pro účely distribuce přetočené na videokazety, pořád to jsou filmy a ne video,“ vysvětluje Tomáš Ruller.

Sedíme ve Vašulka Kitchen. Woody Vašulka se narodil v Brně, většinu života ale strávil v Americe. Na začátku 90. let se vám podařilo získat ho na FaVU jako hostujícího profesora. Jaký byl?

Když sem Vašulkovi začali po revoluci jezdit legálně, podařilo se nám Woodyho do chodu nově vznikajícího ateliéru začlenit, přestože se přímému učení vyhýbal. Naplno se ale věnoval výzkumu. Do Brna tehdy přivezl svůj archiv, kterým dnes disponuje právě brněnské centrum Vašulka Kitchen, a také tvorbu svých přátel. Mohli jsme tedy nahlédnout přímo do historie světového videoartu. Studentské práce nehodnotil, ale občas se k nim vyjádřil, studenti měli možnost se ho na cokoliv zeptat a hlavně ho sledovat při práci. Byla to pro ně velká věc.

V čem byli Woody Vašulka a jeho žena Steina inspirativní pro vás?

Nešlo jen o oddanost umělecké tvorbě, ovlivnil mě i jejich bezprostřední, nekomerční a přitom radikální přístup k životu. Steina, v Praze vystudovaná houslistka z Islandu, je ikonou tamní hippie generace. Celá enkláva umělců okolo newyorské Kitchen byli lidé, kteří překonávali beatnický životní styl a v rámci takzvaného performativního obratu kladli základy postmoderního umění. Hudebníci tehdy měnili akustické nástroje za elektrické a to samé se dělo v práci s pohyblivým obrazem. Woody, který v Praze vystudoval na FAMU film, začal intenzivně experimentovat s novým elektronickým zobrazováním.

Jak vlastně vypadal v Brně na začátku 90. let ateliér, v němž se pracovalo s novými médii? Co všechno jste měli k dispozici?

Za Radka Pilaře ateliér dostal dva televizory: jeden klasický starý, během semestru pak jeden nový značky Sony. To bylo všechno, a tak kolega asistent Peter Rónai vymyslel, že televizory budou studenti kreslit jako zátiší a místo videoartu vznikla z kreseb klasická kreslená animace. Profesionální vybavení jsme měli sdílet s dabingovou firmou Davay, která získala celé zařízení bývalého audiovizuálního centra do pronájmu. Představa, že se budeme harmonicky dělit o kamery a střižny s komerční firmou, byla lichá. Když jsem nahradil Radka Pilaře, který zemřel na konci prvního semestru, musel jsem část této techniky vydobýt pro školu zase zpět.

Jedním z vašich projektů vystavených na výstavě v Domě umění je i třiačtyřicet let starý videozáznam vašeho každodenního života, promítaný v televizoru usazeném do kočárku. Proč v kočárku?

V té době jsme žili ve čtyřech - dva tvůrčí páry – ve společné domácnosti a o tuto alternativní životní zkušenost jsme se chtěli podělit: natočili jsme obyčejné momenty, oběd, úklid, nebo pletí zahrádky, ale i psaní poezie a hraní hudby. Kočárek, na kterém jsme televizor s videem vozili, byl rekvizitou našeho představení s názvem Mezi tím, které spojovalo různé umělecké formy včetně filmové, laserové a světelné projekce. Kočárek navíc symbolicky odkazuje k dětským letům videoartu. Byl to jeden z mých nejstarších záznamů. Do té doby jsem své akce fotografoval. Od roku 1983, když se naskytly možnosti půjčování videokamer, jsem je začal natáčet.

Na pražské Akademii výtvarných umění jste vystudoval sochařství. Jakou roli hrál tenhle typ vzdělání ve vaší pozdější práci?

I konzervativní výtvarné řemeslo mi umožnilo prohloubit vizuální zkušenost. Ale jako tvůrčí člověk jsem zamlada psal poezii a snažil se dělat hudbu. Hledal jsem, kterými prostředky se dokážu nejlépe vyjadřovat. Zkoušel jsem malířství, ale zjistil, že nemám zrovna buňky pro barvy. Sochařství a architektura se mi dařily, ale dál jsem experimentoval a hledal co nejpřirozenější způsoby projevu. Po škole jsem pracoval jako výtvarník v Divadle na provázku a také tam vystupoval jako herec, ale ani to mi nevyhovovalo. Nakonec jsem se dopracoval k akčnímu umění, které mi prostě nejlépe sedí.

Dokážete vysvětlit v čem?

Umění je tvůrčí čin, proces v čase. Když se soustředíte a redukujete tvorbu až na základ, zjistíte, že k tomu nepotřebujete žádný materiál. Může proběhnout prostě jako kreativní událost. Ve finále se můžete věnovat třeba jen proměnám vědomí nebo změnám nálad a tyto prožitky při tom sdílet.

Jak se má k tomuto minimalistickému pojetí umění práce s videem?

Jedna věc je video jako nástroj k dokumentaci, druhá tvorba videoartu jako uměleckého projevu. Ten by se měl vyznačovat novým, originálním chápáním média. V Domě umění jsou vystavené práce, které s videem pracují neobvyklým způsobem. Jako s tím kočárkem: takřka každý měl televizor doma a běžně s ním nehýbal. Posadit ho do kočárku a vozit ho tam a zpět bylo nečekané. Televizor se stal symbolicky dítětem, kterému se v životě otevírají nové možnosti.

V polovině 80. let jste stál u vzniku mezinárodní performační skupiny Black Market. V čem byla její největší síla?

Rozhodli jsme se ignorovat železnou oponu a pokusili se mít v hnutí ideálně umělce z každé evropské země. Tehdy si většina publika myslela, že performeři jsou exhibicionisté a individualisté. My tomu vědomě vzdorovali, a tak jsme se prezentovali nenápadně a kolektivně, i bez uvádění autorství. Při takové práci se musíte vzdát vlastního ega. Když performance probíhá, není to snadné, protože většina z nás si přináší svá „zavazadla“ ověřených postupů a zvyklostí. K prolomení rutiny jsme v Black Marketu užívali metodu dlouhého trvání. Naše performance netrvaly dvacet třicet minut, jak bylo běžné, ale dvě, šest, osm nebo i dvanáct hodin. Zkusil jsem i performanci trvající tři dny. Diváci mohli volně přicházet a odcházet.

Spal jste během těch tří dnů trochu?

Když v klubu nikdo nebyl, na chvíli jsem i usnul. Vtip je ale v tom, a možná proto to také všechno dělám, že člověk se při takové performanci dostává do jiného stavu vědomí. Soustředit se plně na daný okamžik znamená vypnout kalkulující přemýšlení a zastavit emoce. Funguje to jako tradiční, nabíjející meditační techniky. Přítomnost najednou prožíváte jako zázrak. A citliví diváci to také vnímají.

Dokážete popsat téma, kterým jste se během performancí věnovali?

To není otázka tématu. Jde prostě o prožívání bytí s radostí. Skutečnost se může uskutečňovat sama a my se na tom dění můžeme spolupodílet. Jediné, co jsme si mezi sebou domlouvali, bylo místo a čas setkání. Jako rande. Velmi svobodně: když se někdo necítil fit, přijít nemusel, anebo se mohl kdykoliv odpojit. Na veřejných místech o našich akcích část publika věděla, protože dostali pozvánky. Ale kolemjdoucí mnohdy nic netušili. Na rozdíl od lidí, kteří jsou „doma“ v nádražní hale. Ti zaregistrovali změnu okamžitě. Investice pozornosti je základní předpoklad pro performující i pro publikum.

Dá se takovýto typ performování naučit?

Věřím, že ano, proto jsem léta i učil. Každý má v sobě potenciál kreativity, někdo rozvinutější, někdo skrytý nebo i zablokovaný. Jde tedy hlavně o to, pomáhat rozvíjet vlastní schopnosti nebo odbourávat nežádoucí bloky. S úspěchem jsem pořádal i workshopy pro lidi, kteří neměli s akčním uměním žádnou předchozí zkušenost. Pro začátek se osvědčil zenový úkol: každý musí předstoupit před ostatní a nedělat vůbec nic, jen tu být. To je hodně těžké, velký problém s tím mívají i zkušení herci.

Proč je to tak těžké?

Sice víme, že když tomu nepřipravíme čas a místo, nemůže nic nového vzniknout. Jenže náš život je naprosto organizovaný, zaměřený na výkon a zaplněný úkoly. Nejsme ochotni vzdát se žádné z našich rolí. Máme fobii z nicnedělání a utvrzujeme se v iluzi, že vůbec na nic nemáme čas. Zbavit se těchto předpojatostí a chovat se svobodně není vůbec jednoduché.

Co se stane, když člověk vydrží nedělat nic?

Je to velké dobrodružství a radost. Události se začnou dít samy, a můžete si s nimi spontánně hrát. I ve dvojici nebo skupině se to dá dobře rozvíjet, reagovat na sebe i ostatní. Potřebujete jen být si vědomi sebe sama a zůstat stejně pozorný k ostatním.