Točil o pedofilovi. Není mi cizí nic, co je lidské, říká filmař Seidl

Co všechno neukazujeme sousedům, kolegům, kamarádům? Rakušana Ulricha Seidla vždy fascinoval dvojí život. V roce 2014 měl premiéru jeho dokument Ve sklepě, volně inspirovaný kauzou Josefa Fritzla, který v podzemí svého domu přes dvacet let týral vlastní dceru.

Ve filmu Sparta režisér vypráví příběh pedofila, jenž uteče na rumunský venkov, aby tam mohl žít v co největší blízkosti dětí. Trilogie Ráj s podtituly Láska, Víra a Naděje zase prozkoumává touhy stárnoucích žen, které dokáže kompenzovat pouze sexuální turistika nebo náboženský fanatismus. Slavný tvůrce, jenž své snímky představil tento týden na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, ale diváky nikdy nenabádá k jasnému morálnímu verdiktu. Místo toho nastavuje zrcadlo.

„V naší společnosti se vyvinula jistá tolerance, ale je pokrytecká a falešná. Tvrdíme, že nás nic nenaštve. Říkáme ‚ať si každý dělá, co chce‘, ale je to jen zamaskovaná lhostejnost,“ myslí si Seidl. V rozhovoru vysvětluje své neortodoxní tvůrčí metody i kauzu, kterou kvůli filmu Sparta vyvolal týdeník Der Spiegel.

Jste autorem dokumentů i dramat. U obou mám ale pocit, že žánrové hranice se mezi nimi rozplývají. Proč?

Je to stylem mé práce. Na začátku kariéry jsem dlouho tvrdil, že mezi dokumentem a hraným filmem žádné rozdíly nejsou. Dnes si myslím, že existují. Mé hrané snímky působí autenticky, protože hodně pracuji s neherci, s amatéry. Divák má pak pocit, že vidí sám sebe, že poznává sousedy, kamarády. Působí to emocionálně mnohem silněji.

Když jste natáčel dokument Ve sklepě, který byl inspirován kauzou Josefa Fritzla a zkoumal, co se odehrává v suterénech rakouských domácností, respondenty jste hodně stylizoval. Byla to skoro choreografická práce. Kdy se v dokumentu může pracovat s takovými režijními pokyny?

Každý dokument je inscenovaný. V žádném takovém filmu není nic náhoda. Jakmile pustíte kameru a rozhodnete se, jaké otázky si budete pokládat, už nejde o pravdivé zobrazení reality. Je to něco, co vychází z vašeho filmařského rozhodnutí.

Nenatáčím skutečnost. Realita je pro mě východiskem pro tvůrčí proces. Nesnažím se komunikovat pouze jazykem a zvukem, ale i obrazem. Proto je pro mě důležité inscenování.

Vlastně pracujete opačně, než je běžné. V hraných filmech hercům často nedáváte instrukce, ne vždy se řídíte scénářem, lidé před kamerou navzájem nevědí, co čekat od scény, ve které se spolu objeví.

Je pravda, že scénáře se úplně nedržím a nemám v něm žádné dialogy. Hercům zadávám pouze rámec, říkám jim, co dělat nemají, a pak je nechávám improvizovat. Když jich mám v některé scéně víc, dávám jim instrukce zvlášť. Navzájem nevědí, s čím před kameru vstupují. Jedině tak totiž jejich improvizace může fungovat.

Těmito neortodoxními metodami ale přicházíte k čemu? Větší pravdivosti?

Ano. Jde o to, aby diváci v mých filmech rozpoznávali sami sebe. Musí čelit emocionální výzvě. Odcházejí z kina jiní, než jak do něj přišli. Nechci jim dávat pouze iluzi.

Vrátím se ještě k filmu Ve sklepě. Vznikl pár let poté, co byla nalezena Elisabeth Fritzlová, kterou desítky let věznil její otec. Jak jste se cítil, když jste zprávu o jejím zajetí zaregistroval?

Bylo to neuvěřitelné. Člověk se s tím vnitřně nedokázal smířit, že si někdo z vlastní dcery dělal otrokyni. Je to nejextrémnější verze toho, jak lze vést dvojí život. Fritzl žil nahoře s manželkou a ve sklepě vytvořil vězení pro vlastní dceru. V době po objevení případu se na mě obracela zahraniční média a chtěla po mně nějaké vyjádření, ale já je odmítal. Bylo to na mě příliš. Zároveň pro mě ale kauza Fritzl sloužila jako impulz, abych rozpracoval jednu svou starší myšlenku.

Proč se na vás obracela média?

To upřímně nemám ponětí.

Možná je zajímalo, co jste do té doby zkoumal. Ve svých filmech často tematizujete onen dvojí život. Sklep jako tajemství člověka.

Mé filmy se sklepy nic společného neměly. Je ale pravda, že se obecně zajímám o něco, čemu říkám propasti člověka. Sklep je možná také symbolem nějaké propasti.

Ukazujete, jak se lidé chovají, když touží po štěstí. Objevujete skryté touhy člověka. Často jsou pro společnost nepřijatelné.

Touha ale nemůže být neakceptovatelná. Možná se ji nedaří naplnit. To je to, co nejčastěji zobrazuji ve svých filmech. Mí hrdinové hledají naplnění lásky, něžnosti, lidské blízkosti. A nenacházejí ho. Nemusí to ale nutně být jejich vina.

Narážím na filmy jako Sparta, jehož protagonista touží po lásce mladých chlapců. Je to morálně akceptovatelné?

Nemůže za to. Je pedofil. Není to léčitelné. Může se pouze snažit se neprovinit. Je to jeho vnitřní boj. A mně jde o to, abychom takového člověka hned neodsoudili. V dnešní společnosti jakmile lidé zavětří nějaké podezření, tak automaticky odsuzují. Máme sklon lynčovat druhé. Šlo mi o to, abychom ukázali člověka, který je ve strašné situaci. Má nějaké sexuální potřeby, ale nesmí je naplnit.

Ten film se před pár lety inspiroval případem Němce, který odjel do ciziny vyučovat děti sport. Pracoval v domě, kam nebylo vidět, docházely za ním děti a on se s nimi fotil. Na obrázcích byli jeho žáci opravdu obnažení a ten muž s nimi obchodoval na internetu. Dopadla ho policie a on skončil ve vězení.

Jakou diváckou reakci hledáte u snímků jako Sparta?

Ten film není ničím jiným než zrcadlem. A my se do zrcadla nedíváme úplně rádi. Jen někteří diváci jsou za takovou možnost reflexe vděční. Ostatní to odmítají a vzbuzuje to v nich agresi.

Publiku morální návod nedáváte. Co je neakceptovatelné pro vás?

Není mi cizí nic, co je lidské. Pracuji i s lidmi, jejichž názory nesdílím, ať už to jsou kriminálníci nebo násilníci. Samozřejmě jejich činy neschvaluji, ani nepodporuji, ale nemohu s nimi nic dělat. Když jsem pro film Sparta dělal rešerše v Rumunsku, poznával jsem rodiny, z nichž pocházeli chlapci, se kterými jsem natáčel. Od matek jsem slyšel, jak to v rodinách funguje. V podstatě všude nějak figurovalo násilí. Bylo strašné tohle slyšet. V rámci své práce se dostávám velmi blízko tragickým osudům. Nemohu s tím nic dělat. Ale mohu to nějak ve svých filmech zpracovat.

Mluvíme o morálce. Máte pocit, že za dobu, kdy točíte filmy, se nějak zásadně posouvají hranice toho, co se smí, nebo nesmí, co je akceptovatelné, a co nikoli?

V naší společnosti se vyvinula jistá tolerance, ale pokrytecká a falešná. Tvrdíme, že nás nic nenaštve. Říkáme „ať si každý dělá, co chce“, ale je to jen zamaskovaná lhostejnost. Ničeho si nevážíme. Navíc se stále více uzavíráme v bublinách, v rámci nich si mezi sebou nerozumíme, naopak tím posilujeme vzájemnou agresivitu.

Dost se na tom podepisuje i kultura sociálních sítí a voyerismu. Všichni se navzájem sledujeme, čímž také omezujeme vlastní svobodu. Zároveň ztrácíme konsenzus ohledně skutečnosti. Už se nedokážeme shodnout, co je pravda. I v případech, kdy máme něco vědecky nebo fakticky podloženo.

Sám jste se ocitl ve středu konfliktu, za nímž stálo nedorozumění. Týdeník Der Spiegel vás obvinil, že jste rodiče dětských herců při natáčení filmu Sparta dost neupozornil na to, co snímek tematizuje, tedy pedofilii.

To nebylo žádné nedorozumění. Byl to naprosto vědomý záměr Der Spiegelu vyvolat skandál, jejich postup byl zcela neobjektivní a neodpovídal zásadám novinářské integrity. Nechtěli zjistit, co se stalo, jak probíhalo natáčení. Chtěli kauzu.

S dětmi jsme natáčeli více než rok, předtím ještě probíhala dlouhá příprava. A než jsme vůbec do filmu kohokoliv obsadili, tak jsme jednotlivé rodiny poznali, chtěli jsme vědět, v jakých poměrech žijí, jak vypadá jejich život. Z ničeho jsme nedělali tajemství. Otevřeně jsme jim říkali, o čem film je. Kdyby se během natáčení objevila jakákoli věc, se kterou by rodiče nesouhlasili, kdyby se někomu něco nezdálo, tak by z toho nepochybně vznikl konflikt mnohem dřív. Nic takového nenastalo.

Tři roky po natáčení ale Der Spiegel přišel s tím, že měsíce zjišťoval, co se stalo či nestalo. To ale vůbec neodpovídá realitě. Chodili prostě za jednotlivými rodinami a naháněli jim strach, říkali, že jejich děti možná někdo nevhodně nafotil, že ty fotografie kolují na internetu. Ale tak to vůbec nebylo.

Tohle se v naší společnosti děje poměrně často. Je to prostě nedemokratický postup. Když máte podezření, tak má proběhnout vyšetřování, na základě toho soud a případně rozsudek. V tomto případě ale přišlo podezření a rovnou po něm odsouzení. To se na internetu děje běžně, že jsou lidé postaveni na pranýř, kritizováni, odsuzováni - ale jen na základě domněnek.

Ten případ prošetřilo rakouské ministerstvo kultury a zveřejnilo zprávu, že při natáčení Sparty k ničemu závadnému nedošlo. Nedostal jsem ale žádnou omluvu. Napadnou vás, vy se očistíte, nicméně i tak musíte žít s poškozenou pověstí. A to je něco, co vám zůstane na dlouho.

Co budete točit dál? Zabýváte se teď prý takzvaným dark turismem, tedy cestováním na místa katastrof a tragických událostí - od Černobylu až po Hirošimu.

Ano. Film o něm měl být původně dokument, ale nakonec půjde o hraný snímek. Měl by se jmenovat Distance, což víceméně odráží téma, které jsme probírali: to, jak ztrácíme lidskou blízkost a jak se i ve vzájemné komunikaci příliš spoléháme na technologie. Dark turismus by měl zosobňovat člověk, který se zajímá o neštěstí druhých. Jezdí na místa, kde se odehrály katastrofy, zločiny, genocidy a podobně. V tom spočívá podstata toho pojmu.

Už jsme spolu mluvili o touhách člověka. Jak je to tedy s dark turismem? Budete i v téhle zálibě jistě hledat nějaké pochopení.

Samozřejmě, že se ptám, proč mé hrdiny zajímá neštěstí ostatních. Možná jde o nějakou osudovost. Člověk koneckonců nemůže určit, kde se narodí, do jakých poměrů a tak dále. Možná s tím pak souvisí i další, obecnější otázka: proč lidé ubližují ostatním? Předpokládám, že nakonec k nějaké empatii dojdu. Pokud se to nepodaří, nesplnil jsem svůj cíl.

Čím si udržujete pozitivitu?

Myslím, že člověk má vždycky nějakou naději. Kdybych ji neměl, už mám nakročeno pryč z tohoto světa. Nesmíme se vzdávat, vždycky je potřeba bojovat. I když věřit v člověka je tak složité.