Luks: Úplně se změnil hudební provoz. Připomíná to stav po velkém třesku

Když světově uznávaný barokní orchestr Collegium 1704 slavil 15 let existence, vypadalo to na labutí píseň. Na jaře 2020 koronavirus zavřel koncertní sály, publikum poslal do karantény a hudebníkům sebral obživu. „Soubor je prakticky na kapačkách, nevím, v jaké podobě se nám ho podaří vzkřísit,“ shrnul tehdejší situaci zakladatel ansámblu a dirigent Václav Luks.

Příští středu v pražském kulturním prostoru Vzlet zahájí s Collegiem 1704 jubilejní 20. sezonu. Po Evropě sklízejí ceny za nahrávky, hostují na nejprestižnějších přehlídkách, uvádějí operní koprodukce a drží si špičkové renomé. Přesto podle houževnatého uměleckého vedoucího nelze říci, že by svět klasické hudby znovu zalilo slunce. „Hudební provoz se dnes točí v nešťastné spirále,“ dává Václav Luks nahlédnout do zákulisí v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Nevzdává se však naděje, že umění má mimořádnou schopnost měnit věci k lepšímu.

Slavíte právě páté, nebo dvacáté výročí?

Jak to myslíte?

Když jste před pěti roky ztratili možnost koncertovat, neviděl jste mnoho šancí na přežití, protože udržet při životě hudební těleso, lze jen pravidelným hraním, bez kterého v něm vyhasíná klíčový proces tvorby a ztrácí tak smysl.

Nikdy jsem opravdu hluboce nepochyboval, že cestu, jak pokračovat, nakonec najdeme. Jak vidíte, chystáme se právě na další sezonu, takže resuscitace se zdařila. A přiznávám, že zpětně tu situaci už nevidím tak dramaticky jako tehdy, když se nám na celé měsíce zastavoval umělecký život, řada hudebníků začala přemýšlet, čím jiným se bude živit, a nikdo netušil, v jakém rozsahu a jak dlouho to bude všechno trvat, ani kolik se nás v jaké formě bude schopno vrátit ke své profesi. Naštěstí jsme všechny těžkosti překonali a dnes si troufám tvrdit, že naše schopnost tvořit a umělecky se rozvíjet z toho vyšla nepoznamenána.

Obecně se dá říci, a to je skvělá zpráva, že celé to temné období přežila zdejší umělecká scéna v až překvapivě dobré kondici. Smutných příběhů se u nás ani zdaleka neodehrálo tolik jako třeba v Itálii nebo v Německu, kde covid nepřežila celá řada zavedených menších festivalů. A kde dnes dokonce umělecké instituce i jedinci musejí vracet dotace, které jim byly za pandemie bez rozmyslu vyplaceny. Přesto platí, že dnes žijeme zásadně jinak.

V jakém smyslu?

Úplně se změnil hudební provoz. Má naprosto jinou podobu a řekl bych, že to není přechodné, že předcovidové časy se už nikdy nevrátí. Všichni se musíme naučit fungovat ve zcela nových podmínkách, jaké jsme si dříve ani neuměli představit.

V čem přesně se změnily?

Pořadatelé začali koncerty i projekty plánovat radikálně jiným způsobem. A závratně se také prodražilo cestování i ubytovací služby. Náklady na jakoukoli akci významně vzrostly a my se tomu musíme přizpůsobovat. Létání si můžeme dovolit jen v mnohem omezenější míře, přičemž organizátoři, kteří dříve platívali standardně umělcům dva noclehy, před koncertem a po něm, dnes už nabízejí jen jeden. To samozřejmě mění jak způsob přípravy na koncerty, tak i místa, kam je vůbec možné se vydat.

A jakou podobu má to radikálně nové plánování?

Především se dnes pracuje velmi často s výhledem na jednu až dvě sezony. To bylo dříve něco nemyslitelného – kalendáře se plnily i s mnohaletými předstihy. Covid ale celý obor uvrhl do chaosu, z něhož zatím stále nevybředl. Řada projektů se rušila, jiné se posouvaly v čase, kde zase vytlačovaly další, s nimiž se původně počítalo. Takže to, co se mělo odehrát loni, bude letos, co mělo být za dva roky, bude třeba až za čtyři anebo nikdy. Vytváří to mlhu, v níž nikdo pořádně neví, zda a jak se podaří dát dohromady financování toho všeho. Celé to připomíná stav po velkém třesku, který zavedená pravidla, psaná i nepsaná, rozmetal na kusy.

Ustavují se nějaká nová?

Rozsáhlé, mnohačetné problémy, které vyvolala ruská válečná agrese uklidnění situace brání a problémy se prohlubují. Navíc se změnilo i chování publika. U nás to tak patrné není, protože lidé tady začali chodit na koncerty ještě více než před pandemií, ale třeba v jedné z největších kulturních mocností Evropy, Německu, se zatím ještě v plné síle do sálů nevrátili. A je otázka, jestli se kdy vrátí. Což samozřejmě reflektují i pořadatelé, takže je stále obtížnější plánovat nějaká turné.

Jak jsem zmiňoval, plánuje se v krátkodobějším horizontu, protože panuje všeobecná nejistota, kolik kde kdo na kulturu dostane peněz – a jestli je státní pokladny nebudou muset využívat úplně jiným způsobem. Když ale nemůžete koncerty s předstihem spojit do nějaké logické šňůry a objet s jedním repertoárem během několika dnů více míst, každé vystoupení to dál prodražuje a roztáčí se tak velmi nešťastná spirála, ze které popravdě nevím, jaká existuje cesta.

Umění vždycky bylo obrazem společnosti, takže naše situace výmluvně ilustruje, v jak turbulentní době žijeme.

Klišé, které omílá, že „krize je také šance“, nechme těm, které to baví opakovat. Protože si ale nová prostředí vždy logicky žádají nějaké inovativní reakce, není od věci se ptát, co se osvědčilo vám.

Moje uvažování hodně poznamenala společenská debata o smyslu a významu kultury, která se za pandemie vedla, když se najednou stala veřejně nedostupným statkem – nebylo možné chodit do divadel, na koncerty, do galerií, do kin, ba ani hromadně zpívat.

Vždycky jsem se hodně zajímal o dění ve společnosti, ale zároveň jsem to odděloval od svého uměleckého života. Bral jsem to jako dva paralelní světy. Až covidová debata mě v tomto ohledu posunula tak, že je už dnes považuji za zcela propojené, bezprostředně související.

Jak se to promítá do vaší každodenní praxe? Jak to poznamená budoucnost Collegia 1704?

Chci, aby se jeho umělecký rozvoj napříště prolínal ještě více s celospolečenským prospěchem. Abychom dokázali reagovat na to, co se děje. Na napětí, které je ve společnosti čím dál patrnější. Na kulturní války, které mají stále emotivnější a destruktivnější podobu. Konkrétně přemýšlím o projektu, který by pomáhal propojovat periferie s centrem a sbližoval lidi s odlišnou životní zkušeností.

Na tu myšlenku mě přivedla slova skvělého cembalisty Iltona Wjuniskiho, který na začátku své zářné kariéry vyhrál klíčovou newyorskou soutěž pro mladé hudebníky Pro Musicis International Award, díky čemuž se stal pak slavným. Součástí ceny, kterou za vítězství obdržel, byla i pozvánka ke koncertům na těch absolutně nejvybranějších adresách. Ale zároveň také ve věznicích nebo dětských domovech. Jednoduše ve vyloučených místech, kde lidé nevěděli, co je to cembalo a kam by se za běžných okolností on nikdy nedostal. Právě o hraní v takovém prostředí ale Ilton Wjuniski nakonec mluvil jako o těch nejsmysluplnějších koncertech, jaké kdy zažil. Vzpomínal třeba na to, jak plakali vrazi, když jim hrál Bacha. A dodával, že umělecky ho snad nikdy nic neobohatilo víc.

Takže byste teď také rád hrál zavřeným?

Vlastně ano. A nejen já, ale i kvantum dalších lidí z orchestru. S trochou nadsázky by se dalo říci, že máme ve svých řadách nemálo hudebníků přesvědčených, že by to Collegiu 1704, obrazně řečeno, „slušelo ve vězení“. Ale samozřejmě nejen tam, obecně zkrátka v místech a v lokalitách, se kterými si nás dnes lidé úplně nespojují. A kde bychom snad mohli zanechat nějaké pozitivní stopy. Velice stojíme o to hrát více v Čechách, především mimo Prahu. Postupně se tak v našich hlavách rodí nový dlouhodobý projekt, na který však bude potřeba najít extra financování, abychom se i pro další české pořadatele stali dostupnými. Věříme, že takový projekt má velký smysl a že se nám pro něj podaří získat i soukromé mecenáše a lidi, kterým stejně jako nám záleží na pozitivním formování naší společnosti.

Kdybychom se teď na chvíli pokusili ignorovat přelom, který do vašeho života přinesl covid, jak byste popsal těch dvacet let s orchestrem?

Samozřejmě se nabízí rozdělení na první a druhou dekádu jeho existence. Ta startovní byla určitě dynamičtější. Když něco vzniká a hledá si to svoje místo pod sluncem, je to přirozeně bouřlivější. A v jistém smyslu to přináší i víc uspokojení. Zrovna jsem se vrátil z dovolené v Alpách, takže mě napadá horská metafora, na které se to dá barvitě popsat. Je to v něčem jako alpinistická túra: nástup nahoru bývá často dramatický, za tmy hledáte cestu, překonáváte trhliny v ledovci, ocitáte se před lezeckými výzvami, každý krok vás posouvá výrazně vzhůru, je to nesmírně motivující, dobrodružné a zajímavé.

Jakmile se ale dostanete na vrchol, vaše situace se zásadně změní. Není o nic méně náročná, ale má zcela jiné parametry. Pořád si musíte dávat pozor na každý krok, může se změnit počasí, přidá se únava a udržet si motivaci a nezklamat očekávání, která jste dokázali vzbudit, bývá enormně náročné. Stojí to podobné množství energie a vytrvalosti, už ale nikam nestoupáte, balancujete. Ovšem nikdy nesmíte ztratit směr, vizi, vůli jít dál a dívat se dopředu. A to platí v umění dvojnásob, protože na té cestě nejste jen sám za sebe, ale v našem případě i spolu s dalšími umělci.

Jakou konkrétní podobu má v hudebním světě to balancování?

Obvykle si lidé takový obraz spojují s nějakým pletichařením, mocenským přetahováním a podobnými věcmi. Tady jde ale spíš o nejrůznější pokušení. Pokud si jako dirigent získáte nějaké renomé, začínají přicházet nabídky k hostování u různých prestižních orchestrů. To je samozřejmě velmi lákavé. Je velmi důležité, aby si člověk ujasnil, co přesně chce. Aby náhle nezjistil, že ho vítr úspěchu zavál někam jinam, než kam původně chtěl.

Hrozilo vám to?

Řekněme, že jsem si včas uvědomil svou odpovědnost za Collegium 1704. Za to, aby neupadlo do rutiny, která zabíjí. A také za to, abych se sám nestal létajícím dirigentem, který vždycky s nějakým orchestrem stráví čtyři dny, nazkouší jeden koncert a pak zase letí přes půl světa dál a tak pořád dokola. To by mě umělecky zabilo. Nemít žádné dlouhodobé projekty, nerozvíjet se společně s hudebníky, nepodstupovat diskuze o muzice s kolegy, kterých si vážím. Tohle jsem nechtěl dopustit. Kvůli Collegiu 1704 i kvůli sobě.

Považujete hostování za destruktivní praxi?

Záleží samozřejmě na míře. Jako zpestření je určitě žádoucí a přináší mnoho pozitivního. Orchestru pomůže, když si občas vyzkouší spolupráci s někým jiným, když se setká s odlišným viděním. A pomůže to i vám, když narazíte na jinou praxi, která vnímá totožný repertoár v jiných odstínech než vy.

Co konkrétně to přineslo vám?

Naučilo mě to efektivitě. Práci s Collegiem 1704 jsem si vždycky byl zvyklý strukturovat tak, jak to vyhovovalo mně. Měli jsme tolik zkoušek, kolik jsem pokaždé uznal za vhodné. Když ale hostujete, musíte se vejít do plánu, který vám někdo předloží, takže vás to nutí odlišně zacházet s časem a naučit se dosahovat cílů i ve ztížených podmínkách. Taky vás to učí vnímavosti. Špičkové orchestry bývají plné silných individualit. A pokud chcete dosáhnout slušného výsledku, musíte s nimi umět komunikovat. Vnímat jejich vidění, být srozumitelný a vytvářet situace, díky nimž se ze souboru mimořádných osobností stává společenství.

Jak moc se za těch dvacet let změnilo obsazení Collegia 1704? Kolik v něm zbylo zakladatelů?

Co se týká orchestru, tam těch změn není zase tolik, původních kamenů zůstalo v jeho stavbě hodně. Jiný případ je vokální ansámbl Collegium Vocale 1704, který průběžně prochází výraznou obměnou. Je to dané tím, že lidský hlas představuje mimořádně specifický hudební nástroj a jeho projev se v průběhu času opravdu hodně vyvíjí. Neříkám, že třeba houslisté hrají stále stejně, ale zpěv je zkrátka ještě jiná kategorie. Individualita barvy a spektra lidského hlasu je zcela jedinečná. A pokud s námi třeba někteří zpěváci začínali ještě během svých studentských let, je logické, že časem dozráli i do rolí a poloh, které jim umožnily odejít na sólové dráhy nebo se posunout k jinému typu repertoáru.

Sbor tedy prochází v zásadě kontinuální proměnou. Je to náročná disciplína. Když odejde někdo, kdo má velmi specifickou barvu a klíčovým způsobem určuje výraz celé hlasové skupiny, bývá složité jej nahradit a je třeba pak k takovému vedoucímu hlasu postupně nabalovat další odpovídající, které se s ním dobře pojí.

Ve vašem případě od počátku platilo, že chcete-li vystupovat doma, musíte si na to vydělat v zahraničí. Že ani vyprodané Rudolfinum a úspěšně získané granty nepřinesou dost peněz na to, aby se zaplatily náklady na koncerty, takže jste domácí produkce museli dotovat. Přetrvává něco tak absurdního i na počátku třetího desetiletí vaší existence?

Ano, i ne. Především už pár let neplatí, že se v zahraničí dají vydělat nějaké velké peníze. Velmi často tam končíváme na nule, nebo hledáme dokonce i dodatečné financování, aby se mohl projekt uskutečnit. A to z důvodů, které jsem zmiňoval. Podařilo se nám ale naštěstí rozvinout a vybudovat pevné vztahy s mecenáši, díky jejichž podpoře můžeme dál pravidelně vystupovat i před českým publikem. A samozřejmě je pro nás i nadále zcela zásadní podpora od Ministerstva kultury, pražského magistrátu, Česko-německého fondu budoucnosti a dalších institucí. Klíčem k úspěchu přesto i nadále zůstává naše kontinuální koncertní i operní činnost, díky které si můžeme dovolit pořádat finančně náročné a umělecky ambiciózní projekty. Třeba „znovuzpřístupňování“ děl Jana Dismase Zelenky nebo Josefa Myslivečka světu, což jejich mimořádným dílům jako Češi stále dlužíme.

Když vám nepomůže ani vyprodaný sál, není kořenem těch finančních složitostí jednoduše špatně nastavené vstupné?

Záleží nám na tom, abychom zůstali dostupným orchestrem. Aby si lístky na nás mohlo dovolit široké spektrum lidí a aby s námi mohlo zůstat publikum, které nás podporuje od samých začátků. Kořen problému ale leží jinde.

Collegium 1704 stále nemůže počítat s tím, co je v zahraničí i po covidu u zavedených nezávislých orchestrů ještě pořád naprosto běžné: totiž stabilní víceletá podpora ze strany státu, regionu nebo města. Dosáhneme samozřejmě na nejrůznější granty, a jsme za to opravdu velmi vděčni, ty jsou ale vždy spojené s konkrétními jednotlivými projekty. Nemůžeme se ovšem opřít o neúčelový víceletý polštář, který by pomáhal průběžně pokrývat část nákladů. Což nás dostává do situace, kdy jsme ve srovnání s ostatními světovými orchestry, s nimiž hrajeme takříkajíc stejnou ligu, výrazně dražší.

Když předkládáme pořadatelům rozpočet, musíme do něj zahrnout úplně všechno, zatímco naše konkurence to díky stabilním příspěvkům dělat nemusí, a je proto citelně levnější. Ale absolutně nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji. To ani v nejmenším. Zájem o projekty Collegia 1704 je stále vysoký, máme skvělé publikum i mecenáše a stále nás nesmírně baví tvořit. Žijeme svůj sen.