Známého muže dostihne nařčení mladé ženy. V románu se učí odpovědnosti

„Ženskost je věznice, v níž si odpykáváme doživotí,“ říká Zoé Katana, jedna z hlavních postav románu Čau debile francouzské spisovatelky Virginie Despentes. Mladá žena, která je na začátku příběhu internetovou feministickou influencerkou, se ve svých příspěvcích vrací k tomu, jak ji v minulosti stalkoval a obtěžoval Oscar – známý literát vydávaný nakladatelstvím, kde tehdy pracovala.

Oscar si však celou situaci pamatuje jinak: Zoé se mu líbila, to ano, ale že by ji obtěžoval? To určitě ne. Přišla mu spíš průměrně hezká a nijak zvlášť zajímavá – a právě proto nabyl pocit, že by u ní měl mít šanci. Jenže ji neměl. Zoé jeho desítky zpráv, výhrůžek i neustálý nátlak nakonec zcela vyčerpaly a rozvrátily jí život.

Próza, kterou v českém překladu Petry Zikmundové nedávno vydalo nakladatelství Vyšehrad, nevypráví události z perspektivy pouze Zoé. Ústřední je tu mailová konverzace mezi Oscarem a herečkou Rebeccou. Tato padesátnice znávala Oscarovu starší sestru – a on ji jako kluk z dálky obdivoval.

Oba se teď ocitají v bodě, kdy jsou nuceni zpochybnit a přehodnotit své životní volby. Rebecca se snaží skončit s drogami, Oscar s alkoholem.

Ona, celý život spoléhající na svou krásu, hledá cestu, jak se předefinovat. A on si pomalu začíná uvědomovat, že se vůči Zoé nechoval romanticky, ale manipulativně a děsivě.

Román se odehrává před pandemií covidu, kdy hnutí #MeToo také ve Francii zásadně proměnilo společenské vnímání pojmu sexuální obtěžování. Tři hlavní postavy ztělesňují tři různé přístupy k tématu.

Zoé skrze analýzu mocenských vztahů hledá odpovědi na to, co se jí vlastně stalo. Oscar se brání a tvrdí, že k ničemu vážnému nedošlo. A Rebecca je schopná mluvit s oběma stranami – přičemž mezi nimi postupně vytváří prostor pro porozumění.

„Říkám si, kam až to se mnou zajde. Už je ze mě feministka. Pak jsem cítila sounáležitost s plebsem, co musel během lockdownu makat. A teď poslouchám lidi, co si vyprávějí, jak zvládají nefetovat. Tímhle tempem si do půl roku koupím tenisky a začnu běhat,“ píše Oscarovi v jednom e-mailu Rebecca.

Právě ona je klíčovou postavou, která čtenáře vtahuje do příběhu. Její reflexe drogové minulosti, přímost i schopnost analyzovat mezilidské vztahy z ní dělají nejkomplexnější figuru knihy. I v expresivních pasážích dokáže reprezentovat široké spektrum postojů, čímž se stává nejsnáze napojitelnou figurou.

Čau debile vypráví o selhání jednorázovém, selhávání neustálém, zneužití moci a nedostatečnosti rolí, které nám společnost přisuzuje. Zároveň nahlíží na stárnutí a na to, co zbyde, pokud člověk přijde o výhodu, na niž dlouho spoléhal.


„To, že na vlastní dceru žárlím, úzkostlivě skrývám,“ píše Oscar. „Radši tvrdím, že ji lituju, nebo si dělám starosti, protože je hloupá a ve škole jí to moc nejde. Tvrdím, že je to hrůza, tahle mládež, která se pořád sklání nad displejem, až je z toho předčasně hrbatá. Ale tenhle měsíc sjíždím tik-tok a docela prostince si říkám: často žárlím na její mládí. A na to, jak ho prožívá.“

V případě Rebeccy přibývající roky postupně narušují její dosavadní jistotu založenou na vědomí vlastní krásy. U Oscara čas obrušuje auru mladého, zajímavého autora z neprivilegovaného prostředí. Zoé naopak čelí otázce, jaké nástroje jí čas poskytuje, aby mohla uchopit a zpracovat trauma z minulosti. Jestli týdny, měsíce, roky přinášejí úlevu či schopnost věřit svému hlasu – ať už v nestabilní realitě, nebo v ještě nepředvídatelnějším online prostředí.

S tématem stárnutí souvisí také otázka začátků a konců – nebo přesněji: zda je vůbec možné, byť pozdě a bolestivě, přehodnotit svou životní pozici, naučit se naslouchat druhým a přijmout odpovědnost za vlastní činy.


Každá ze tří postav se dlouho snaží především nerozklížit, nerozpadnout. Udržet se pohromadě ve světě měnícím se rychleji, než člověk dokáže pojmout. Skrze hnutí #MeToo román zkoumá obecnější otázku – jak osobní zkušenosti a paměť narážejí na měnící se společenské normy. A co nastane, když se tím člověk rozhodne nakonec prorazit nejen hranice svého pohodlí, ale i hranice toho, za koho se dosud pokládal.

Důležitý úběžník zde představují feminismus a emancipace. Rebecca si z feministické analýzy bere jen něco, pro Oscara je to koule u nohy. Zoé hledá přijetí pro svou zkušenost – aby ji později semlel mlýnek online dohadů a urážek.

Virginie Despentes, které už v českém překladu vyšla trilogie Život Vernona Subutexe a manifest nazvaný Teorie King Konga, ukazuje, že emancipace není bez rizika. Není to proces, který by člověka ochránil před novými ohnisky bolesti. Naopak se často mohou rozhořet nová.


Přesto má smysl o emancipaci usilovat – pro její křehkost, nehotovost, proměnlivost. Nezaručuje nic, ale nabízí pootevření tam, kde bylo dosud všechno tuhé, neprostupné. Takřka mrtvé.

Také protagonisté Čau debile nejsou nikdy „hotoví“ – ani na konci nemají pevné, spokojené identity. Spíš procházejí sérií zkoušek, v nichž si neustále ověřují, kým jsou zrovna teď a kým by v budoucnu být mohli.

Emancipovat totiž může znamenat právě tohle: nezarůst do jedné verze sebe sama. Nechat se proměňovat, lámat. Zkušenostmi, vědomostmi, ale také pochybnostmi nebo selháními.