Závislost, manželství i rozvody. Lucia Berlin psala o životech na okraji

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

První sex. První manželství. První rozvod. A pak další manželství. Další rozvody. Děti. Víc dětí. Nevěry. Alkohol. Drogy. A láska. Hodně lásky, která byla navěky, aby po chvíli vyprchala a zhořkla. Soubor povídek Večer v ráji dnes již nežijící americké spisovatelky Lucii Berlin je téměř nemožné shrnout do jednoduché zkratky.

Něco společného však příběhy z knihy, kterou v překladu Martiny Knápkové nedávno vydalo nakladatelství Argo, přece jen mají. Fascinaci okamžiky, kdy se věci mohou vymknout, vykloubit, vyvrátit. Kdy lze realitu vymazat jedním pohledem, dotekem, jedním panákem. Kdy se člověk naplno vyjeví, anebo vytratí. Kdy se svět zkrátka trochu vychýlí – a už nikdy nevrátí zpátky.

Lucia Berlin, žena mnoha profesí, žila v letech 1936 až 2004. Přestože publikovala v menších nakladatelstvích a získala několik literárních ocenění, mezinárodní renomé získala až 11 let po smrti. Tehdy se stala literární senzací díky sbírce povídek Manuál pro uklízečky, který nyní doplňuje Večer v ráji.

Rodačku z Aljašky řadí kritici po bok nejlepších světových povídkářů. Přesto se její hlas nepodobá nikomu jinému. Přímý, syrový, často nečekaně něžný. Bez sentimentu i ironie, ale s hlubokým porozuměním pro lidskou křehkost. Zachycuje to, co dobře znala – závislosti, život na okraji, osudy žen, které se plahočí ubíjející každodenností a stejně vynikají obdivuhodnou schopností přežít.

Osudy jejích hrdinek se často podobají tomu jejímu. Měla čtyři syny a jeden z nich poznamenal, že matka psala příběhy vycházející ze skutečnosti – ne vždy přímo autobiografické, avšak natolik osobní, aby v nich bylo možné zaslechnout ozvěnu vlastního života.

Zjišťovat, nakolik autorčina tvorba lícuje s její zkušeností, nicméně bývá vždy ošemetné. A především to nepřináší nic podstatného pro samotnou četbu.

V textech Lucii Berlin nezáleží na tom, co je skutečné a co dotvořené; její postavy, jejich zápasy či selhání působí pravdivě – svými emocemi, gesty, chováním. Jsou živoucí tím, co skrývají, i tím, co nedokážou říct nahlas.

„Jako dítě jsem se snažila zachytit onen okamžik, kdy člověk přejde ze stavu bdělosti do spánku. Ležela jsem bez hnutí a čekala, ale pak bylo najednou ráno. Během dospívání jsem to čas od času zkoušela zas. Občas se lidí ptám, jestli je to taky někdy nenapadlo zkusit, ale nikdy nechápou, co mám na mysli,“ říká vypravěčka povídky Ztracená v Louvru. Právě tenhle nepostihnutelný moment mezi bdělostí a spánkem, vědomím i zapomněním, směšností a vážností, láskou a krutostí prostupuje celou tvorbou Lucii Berlin.


Její postavy se často obracejí do minulosti – k velkým okamžikům, které zpočátku nevypadaly výjimečně, ale později se ukázaly jako zásadní. Anebo k událostem už tehdy působícím důležitě, avšak na okraji skrývajícím něco ještě bouřlivějšího, sotva postřehnutelného.

Tak jako v povídce Andado. Gotické romanci, jejíž hrdinka vzpomíná na sexuální manipulaci, kterou zažila od výrazně staršího muže. Dlouho se zdá, že právě to je středobodem příběhu. Až úplně na konci, když se protagonistka vrací domů, proběhne nenápadný rozhovor s otcem, který dá všemu předcházejícímu nečekaný a zneklidňující rámec. Na její otázku, co je s mámou, otec odpoví: „Jen se jí dostaly do rukou nějaké prášky na spaní, to je všechno. Bude v pořádku. Prostě jen chtěla pozornost.“

Poznámka, pronesená jako mimochodem, otevírá nové, temnější vrstvy příběhu i ústředních aktérů. Ukazuje se, že hrdinka nebyla zmatená či nejistá náhodou, je to součást rodinného vzorce – ticha, zamlčování, umenšování.

O tomto pokusu spáchat sebevraždu Lucia Berlin dál nepíše. Nic nevysvětluje, nerozvádí – jen na chvíli odhrne slova jako závěs, nechá člověka zahlédnout vyhřezlou paměť, a pak ji zase zakryje.
Její povídky nestojí na dramatických zvratech, ale postupném, opatrném odkrývání. A když už to vypadá, že by mohlo dojít k prozření – že se postavy blíží něčemu, co jim poskytne odpověď nebo úlevu –, autorka náhle ustoupí, ztichne. Zhasne. Scéna zůstává ještě chvíli otevřená, opona visí zdvižená, ale nikdo už nemluví. A právě tehdy přichází moment, který je stejně frustrující jako obohacující. Okamžik, kdy pochopíme, že skutečný význam zůstává skrytý. Teď. A možná navždy.

Lucia Berlin nepracovala s klasickou katarzí – ale právě tím mohla katarzi paradoxně vyvolat. 



Její povídky jsou lákavé také pro filmaře a filmařky. Před pěti lety vyšla zpráva, že Manuál pro uklízečky chce režírovat Pedro Almodóvar, ten však z projektu nakonec odstoupil.

Zájem o autorčinu prózu je ale pochopitelný. Lucia Berlin vytvářela nejednoznačné, vrstevnaté postavy a zároveň dokázala vystihnout atmosféru tak přesně, že člověk cítí vedro, kašle z prachu, vidí teplé letní barvy nebo slyší lomoz ulice. Ta smyslovost přímo volá po zfilmování – a zároveň ho činí náročnějším.

V českém prostředí se komplexitu její práce podařilo skvěle zachytit díky překladu Martiny Knápkové. Střídá jazykové rejstříky, pracuje s hovorovou češtinou a pečlivě hledá výrazy, které odpovídají době i situaci. Jazyk zároveň nepůsobí stylizovaně ani přepjatě, ale přirozeně, plynule.

Lucia Berlin byla nepochybně literární talent. Život jí však psaní příliš neusnadňoval – měla nejrůznější zaměstnání od recepční v nemocnici přes uklízečku až po asistentku lékaře. Starala se o děti a později umírající sestru, často se stěhovala. Tvořila ve volných chvílích a je vlastně zázrak, že toho za sebou nechala tolik. Jenže zároveň se nabízí otázka, kolik napsat nestihla.

Podobných autorek bylo – a je – víc. Žen, které mají co říct, ale jejich čas se rozpadá mezi prací, péčí o druhé, vyčerpáním, nemocí, stěhováním, přežíváním. K literatuře se dostanou jen někdy. Anebo vůbec.

Je štěstí, že povídky Lucii Berlin byly znovuobjeveny a dostalo se jim potřebné péče. Ne všechny příběhy končí podobně. Mnohé texty zůstávají v šuplících, nebo mizí docela. Ne proto, že by nebyly dost dobré – ale protože na ně nebyl čas a nedostaly kýžené podmínky či pozornost, jakou by zasloužily.

Možná jsme o spoustu takových hlasů už přišli. A možná o ně dál přicházíme, jen si toho nevšímáme.