Recenze: Potkali se na internetovém fóru. Dnes Wolf Alice zaplní Lucernu

Ta píseň se dá číst oběma způsoby. „Už mě nebaví furt pochybovat, jaká jsem a kým chci být / Nechte mě jenom ležet na gauči / A koukat na reprízy v televizi,“ zpívá Ellie Rowsell ve skladbě The Sofa. Na jednu stranu je to přitakání tomu, že po třicítce člověk některé věci začíná brát s nadhledem. Na druhou stranu varování všem, kdo z toho gauče stále nevstali a nezkusili jít za svým.

Ellie Rowsell tento problém nemá. Kdo v pondělí večer nelenil a šel si poslechnout její kapelu Wolf Alice do velkého sálu pražské Lucerny, byl svědkem vrchovatě naplněných ambicí. Londýnská čtveřice hrající alternativní rock existuje 15 let. Za tu dobu obdržela nominaci na Grammy, převzala ceny Brit Award i Mercury Prize, dvakrát debutovala na špici ostrovní hitparády a momentálně má čtyři miliony posluchačů na platformě Spotify.

Po stovkách tisíc prodaných nahrávek u nezávislého vydavatelství letos Wolf Alice přešli k velkému labelu Columbia Records. V červnu byli hvězdami festivalu Glastonbury, koncem srpna vydali album The Clearing produkované Gregem Kurstinem, spolupracovníkem popové hvězdy Adele či rockerů Foo Fighters. Do Česka se teď vrátili na dosavadním kariérním vrcholu, kdy jsou navíc naživo hodně stylově rozkročení.

Uprostřed pražského koncertu se třeba rozezní sirény, pódium zalijí blikající červená a modrá světla, jako kdyby přijela policie, a Ellie Rowsell s megafonem v ruce začíná nahlas křičet první slova Yuk Foo, vzpurného a tvrdého rockového songu o nárocích kladených na ženy. Také v následujících skladbách Play the Greatest Hits nebo Giant Peach připomínají Wolf Alice kapelu ze žánru grunge nebo jistou teatrálností a bombastičností skoro glam rock.

Přitom začínali jako akustické duo. Absolventka dívčí školy v londýnské čtvrti Camden s průpravou ze sboru, rodinným zázemím v tradiční irské muzice a zálibou v poezii okolo roku 2010 napsala na internetové fórum, že hledá spoluhráče. Ellie Rowsell tam poznala kytaristu Joffa Oddieho. Zprvu vystupovali po kavárnách a hospodách na severu Londýna ve dvou, než se přidali basista Theo Ellis a bubeník Joel Amey.

Čtveřice, kterou také v Praze naživo doplňuje klávesista Ryan Malcolm, zpočátku hrála spíše indie rock s úkroky do měkčí, zasněné hudby označované škatulkami jako shoegaze nebo dream pop. Také několik skladeb tohoto ražení včetně přídavku Don’t Delete the Kisses teď žánrově mnohoznační Wolf Alice uvádějí v Lucerně. Největší část hodinu a půl dlouhého vystoupení nicméně tvoří songy z nového alba The Clearing, kde retro popové melodie doplňuje místy téměř soft rock volně inspirovaný 70. lety minulého století.

Třiatřicetiletá zpěvačka přichází na pódium trochu jako kabaretní hvězda. S modrými očními stíny, oblečená ve žlutém tanečním trikotu se stříbrným páskem, se ve světle reflektoru vyloupne zpoza třpytivé stříbrné opony, osvětlená disko koulí zavěšenou u stropu více než sto let starého paláce. A stejně jako nová deska také pondělní koncert začíná rozmáchlou baladou o sebeprožívání Thorns, které grandiózní nádech dodávají smyčce pouštěné klávesistou Malcolmem z playbacku.

Rockovou polohu svého na emoce bohatého sopránového hlasu Ellie Rowsell uplatní vzápětí v retro singlu Bloom Baby Bloom s klavírním riffem v basovém rejstříku, kde také v Praze několik vteřin ječí skoro jako nějaký mírnější Axl Rose. „Přitom když nad tím zpětně přemýšlím, myslím, že tvrdší hudbu jsme začali dělat hlavně proto, aby byly naše koncerty zábavné pro lidi,“ poznamenala nedávno v rozhlasu zpěvačka.

V ostřejších skladbách vedoucích ke katarzi a euforickým prožitkům se v Lucerně doprovází na elektrickou kytaru, nejzajímavěji bere do ruky červený Gretsch Super Chet, zvláštní typ vyráběný v 70. letech. Joff Oddie střídá několik kytar včetně modelu Fender Jaguar s nalepenou palestinskou vlajkou, na který v hlučnějších skladbách jako Giant Peach hraje se zapnutými efekty overdrive nebo fuzz.

Večer rychle ubíhá, několikaminutové skladby nenatahují virtuózní sóla ani dlouhé proslovy. Na pódiu neustále dochází k drobným změnám. Někdy zpěvačka stojí před zapnutým větrákem, takže jí dramaticky vlají vlasy. Při klavírní baladě o tlacích spojených s mateřstvím Play It Out si naopak sedá na vysokou barovou stoličku.

Nový song s popovým refrénem White Horses zčásti pěje od bicích Joel Amey. Píseň je o něm: Adoptovaný muzikant až po třicítce zjistil, že jeho skuteční předci pocházejí z tropického ostrova Svatá Helena.

Vícekrát za večer s vokály pomáhají spoluhráči. Ve skladbě Safe From Heartbreak odkládají nástroje, přicházejí dopředu a doprovázeni pouze Oddiem na akustickou kytaru zpívají vestoje skoro jako nějací folk rockeři ze 60. let. Úplně jinou náladu má zase taneční song o dívčím přátelství Just Two Girls, při němž parket v Lucerně zalije oranžové světlo a klávesista využívá měkký zvuk nástroje mellotron.

Žánrově je to naprostý mišmaš, ale uvěřitelný, precizní, nabitý energií, s chutí zahraný. Písně z nového alba volně spojují témata související s životem po třicítce: trvanlivost vážnějších vztahů, první známky stárnutí, péče o rodiče, nebo naopak vlastní děti. Ellie Rowsell zpívá v Play It Out o tom, že možná žádné nechce a že to není důvod se cítit méněcenná. Jinou zkušenost má kytarista Oddie, který se na pódia čerstvě vrátil poté, co se mu potomek narodil.

Wolf Alice vystoupili v Česku popáté. Z menších sálů, jako je Palác Akropolis, postupně pronikli na velká pódia královéhradeckého festivalu Rock for People nebo pražské O2 areny, kde předskakovali Harrymu Stylesovi. Ve velkém sále Lucerny s kapacitou 2500 diváků v pondělí neměli zcela vyprodáno, jednoznačně ale chtějí pokračovat do velkých sportovních hal.

„Když jsme předskakovali Harrymu Stylesovi, bylo hrozně zajímavé hrát pro tolik mladých lidí. Máme leccos za sebou, ale tohle byl nový zážitek,“ přiznala v kanadském rozhlasu Ellie Rowsell, jak je tato zkušenost nasměrovala.

V časopisu Music Week zase mluvila o tom, kterak je na ploše tříminutového hitu těžké říct něco smysluplného. „Dělat pop music dobře je fakt náročné, mnohem víc, než jsem si myslela,“ uvedla. Zjevně teď myslí na velkou slávu.

Na své kořeny však nezapomínají. Kytarista Oddie letos v britském parlamentu argumentoval zákonodárcům, proč mají po pandemii koronaviru podpořit skomírající malé kluby. Mimo jiné vzpomínal, jak Wolf Alice na cestách po Británii přespávali u známých na podlaze nebo v hotelu všichni na jednom pokoji.

„Na naše první turné padla moje studentská půjčka. Většina lidí s námi pracovala zadarmo a doufala, že jednou vyděláme dost peněz, abychom je mohli najmout jako manažery, agenty nebo zvukaře. Už před těmi 12 lety to měli těžké. Teď už to číselně nevychází skoro vůbec,“ varoval.

I proto Wolf Alice jednu libru z každé vstupenky prodané na své koncerty ve Velké Británii posílají na podporu tamním malým klubům. Sympatická cesta na vrchol.