Mladé hvězdy z konzervatoře vyprodaly Roxy. Zpěváka nahradily tři zpěvačky

„Poslední dobou cítím takový smutek a úzkost, že mi dělá problém dál zpívat a hrát,“ napsal kytarista Isaac Wood začátkem roku 2022. Na ostrovní hudební scéně tím vyvolal malé pozdvižení.

Frontman mladé britské kapely Black Country, New Road, jež byla nedlouho předtím nominovaná na Mercury Prize a právě vydávala druhé album, ze dne na den zřejmě kvůli psychickým potížím skončil. Šestice jeho spoluhráčů se rozhodla pokračovat sice pod stejným názvem, avšak udělali ostrý řez. Nechtěli si přisvojovat frontmanovy osobní texty, takže celý dosavadní repertoár škrtli a vybudovali si jiný, na přeskáčku zpívaný třemi instrumentalistkami. Nové písně vydali letos na třetí desce nazvané Forever Howlong. Tuto středu ji naživo představili ve vyprodané pražské Roxy.

Black Country, New Road tvoří dvacátníci, převážně absolventi uměleckých škol a prestižních konzervatoří jako Guildhall School of Music, kde studovali hned tři členové. Jejich začátky jsou spjaté s klubem Windmill v londýnské čtvrti Brixton, kde se zrodili také dnes již neexistující Black Midi nebo skupina Shame, jež shodou okolností koncertovala v Praze uplynulý víkend.

Mladí Angličani pojmenovaní podle silnice vedoucí regionem West Midlands si vypilovali temný, hlasitý zvuk navazující na estetiku post-punk, netradičně užívající saxofony, flétny či housle, přesto opřený o rockovou rytmiku, výraznou roli elektrické kytary a mužský hlas deklamující na hraně mluveného slova. To všechno je nyní pryč.

Roxy ve středu zažila radikální stylovou proměnu. Na pódiu stanula skupina s mnohem pestřejším záběrem, hrající umělecký, prokomponovaný alternativní pop, instrumentální náročností místy blízký komorní vážné hudbě, celkovým vyzněním vzdušnější než dřív.

Jejich ambiciózní skladby jsou plné nečekaných harmonických posunů, náhlých zastavení a rozjezdů, dramatických crescend, nepředvídatelných změn rytmu, atypických aranžmá i muzikantských fórů. Spíš než písně s běžnými slokami a refrény, které by s nimi zpívalo publikum, to jsou komplexní kompozice o několika částech určené k soustředěnému poslechu.

Naplno také zužitkovávají fakt, že každý z nyní šestičlenné skupiny ovládá minimálně dva nástroje. Uprostřed pódia stojí s baskytarou na krku Tyler Hyde, což je dcera Karla Hydea z taneční dvojice Underworld. V průběhu sedmdesátiminutového koncertu však bere do ruky také klarinet nebo akustickou kytaru, písně Socks a Dancers odzpívá za klávesami a ve skoro osmiminutovém songu Nancy Tries to Take the Night vsedě hraje na baskytaru violoncellovým smyčcem, jako to dělává třeba hvězda jazzové fusion Victor Wooten.

Hráč na dechové nástroje Lewis Evans často v průběhu písně mění altsaxofon za příčnou flétnu nebo basklarinet. Spoustu instrumentálních meziher hraje unisono s vystudovanou houslistkou Georgií Ellery, známou z dua Jockstrap, jež se ale v Roxy tentokrát většinu večera doprovází na mandolínu. Klavíristka s klasickou průpravou May Kershaw v jednu chvíli nasadí akordeon, bubeník Charlie Wayne zase v kompozicích Mary nebo Two Horses bere do ruky banjo.

Poslední zbývající člen Luke Mark střídá elektrickou a akustickou kytaru, na kterou chvíli hraje s takzvaným bottleneckem na prstě, kromě toho má ale na pódiu třeba nástroj s charakteristicky klouzavým zvukem zvaný lap steel kytara. Pro celkové vyznění je klíčové, že se Luke Mark nepokouší nahradit frontmana – hraje čistě doprovodně, leckdy jen přibarvuje.

Výskyt tolika strunných nástrojů přispívá k tomu, že noví Black Country, New Road mají výrazně měkčí zvuk, místy připomínající britský folk-rock. V písních z nového alba Forever Howlong, které v Roxy přehrají celé, pak především jeden nízko posazený mužský hlas nahradily tři ženské.

Nejpřirozeněji při zpěvu působí basistka Tyler Hyde, která je barvou spíše alt a občas užívá vibrato. V Praze uvádí mimo jiné skladbu Salem Sisters o problémech s navazováním vztahů nebo Socks vyprávějící zřejmě o tom, jaké je ve vztahu zůstat navzdory vědomí všech nedostatků. Song má jako jeden z mála vyloženě chytlavý refrén, který však na více než šestiminutové ploše zazní pouze dvakrát.

Klávesistka May Kershaw se ujímá kompozic The Big Spin nebo For the Cold Country s úžasně průzračným vokálním aranžmá. Georgia Ellery pak svým vysokým, v sopránovém rejstříku ale hodně tenkým hlasem představuje publikem vřele přijatý singl Besties. Píseň s vtipně barokní cembalovou předehrou pojednává o zdánlivě bezstarostném dívčím přátelství, než vypravěčka hořce naznačí, že je do kamarádky zamilovaná.

Hodně temná je v podání Georgie Ellery westernová balada Two Horses o kovbojce, které se v baru zalíbí muž – a vzápětí zavraždí její koně, přeneseně vzato zabije její ambice či ideály.

Instrumentalistky se při zpěvu celý večer střídají, tak jako to dělali členové Beatles nebo kanadské skupiny The Band ze 70. let minulého století. K ní se mladí Angličani v rozhovorech výslovně hlásí možná i proto, že tak jako The Band začal po boku Boba Dylana a poté se osamostatnil, emancipovali se také mladí konzervatoristé od svého frontmana. Vzorů lze ale najít víc, namátkou Fionu Apple nebo Joannu Newsom.

Odezva od českého publika je vstřícná, přestože písně neustále mění strukturu a nevyznačují se ani tanečním rytmem, ani zapamatovatelnými melodiemi. Muzikanti jsou profesionálové, ale ne virtuosové, skladby hrají prakticky stejně jako na desce, prostoru pro improvizaci je minimum a některé kusy občas působí nejen překombinovaně, ale také trochu chladně, strojově podané. Je to daň za vysokou úroveň provedení, při které nezbývá čas dělat show.

O to hlasitěji publikum oceňuje, když se bubeník Charlie Wayne ujímá slova a vzpomíná, jak se spoluhráči byli v Roxy před lety na flámu jako turisti. „Jsem si vědomý, že do Prahy jezdí chlastat už několikátá generace mladých Britů. Mohu se za nás všechny pouze upřímně omluvit,“ rozesmívá publikum.

May Kershaw má přes klávesy celý večer pověšenou palestinskou vlajku a ke konci vybízí dav ke krátkému skandování hesla na podporu lidí v Pásmu Gazy. Sbližování s posluchači pokračuje po koncertě nahoře v kavárně NoD, kde na afterparty pouští desky saxofonista Lewis Evans.

Co si z toho odnést? Black Country, New Road jsou tvůrčí, jednoznačně talentovaní muzikanti. Odrážejí zajímavý posun, který lze v popkultuře posledních let vidět na více úrovních: Od jednoho vůdčího mužského hlasu ke kolektivu s výraznějším ženským zastoupením a více perspektivami, kde žádný nástroj nevyčnívá. Výsledek je pestřejší a soudě podle vyprodané Roxy se kapela těší větší popularitě než dřív.

Jestli to ale skupině neustále měnící styl i repertoár vydrží, těžko říct. Do Česka přijela potřetí s úplně jiným programem a už teď avizuje, že také za touto érou brzy udělá tlustou čáru. Příště může být všechno jinak.