Z kultovní detektivky je horor. Temný případ se vrací v nejlepší formě

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Oceňovaná kriminální antologie od Nica Pizzolatta měla premiéru před deseti lety. Matthew McConaughey a Woody Harrelson v ní hráli louisianské detektivy, kteří během vyšetřování rituálních vražd přemítají, zda je čas plochý kruh a jestli se vůbec má smysl snažit. Procedurální krimi s nádechem lovecraftovského hororu oslnilo diváky i kritiky a přispělo k boomu prestižních televizních seriálů s hvězdami před kamerou i za ní (viz také Domek z karet od Davida Finchera nebo Na jezeře od Jane Campion).

Druhá a třetí série si též získaly své fanoušky, ale srovnatelnou senzaci nevzbudily. Aktuální čtvrtá řada s podtitulem Noční krajina by mohla. Od zbytku antologie přitom navenek nemůže být odlišnější. Původně také mělo jít o samostatnou sérii, ze které se až během vývoje stal další Temný případ. Neodehrává se na rozpáleném americkém jihu, ale na Aljašce v období nekonečných nocí. Duchovní krizí neprocházejí muži se sklony k nihilismu a sebemrskačství, ale nepoddajné ženy, kterým je vlastní spíš černý humor než strnulá vážnost.

Také showrunnerkou, scenáristkou, režisérkou a producentkou byla tentokrát žena, mexická filmařka Issa López. Noční krajina díky její kontrole nad jednotlivými fázemi výroby nepůsobí rozklíženě. Naopak je zhmotněním ucelené tvůrčí vize. K sevřenosti přispívá i menší počet epizod – šest místo osmi – a přímočařejší vyprávění. Zatímco v první a třetí řadě se střídali vypravěči a časové roviny, ta čtvrtá se vyjma pár flashbacků odvíjí v přítomnosti. Méně ambiciózní měřítko ovšem vynahrazují hluboké kořeny zla, které stojí v centru dění.

López sice námět zasadila do současnosti, ale při jeho vymýšlení se inspirovala dvojicí dosud nevysvětlených záhad z dávné minulosti: zmizením posádky americké lodi Mary Celeste v roce 1872 a zánikem Ďatlovovy expedice o necelých 90 let později. Na začátku Noční krajiny se obdobně slehne zem po osmi mužích. Pracovali na arktické výzkumné stanici na okraji fiktivního aljašského města Ennis (natáčení probíhalo na Islandu). Navzdory stálé přítomnosti sněhu a možnosti spatřit občas polární záři nejde zrovna o pohádkovou lokalitu.

Spíš než na Santovy skřítky zde narazíte na ztroskotance, kteří svůj žal ředí tvrdým alkoholem, animálním sexem a násilím. K pocitu zmaru přispívají konflikty mezi původními obyvateli a těžební společností, která nebere ohledy na lidi ani přírodu. Nic dobrého od života neočekává ani šéfka místní policie Liz Danvers (Jodie Foster). Žena, jež málokdy opustí místnost bez toho, aby urazila půlku osob, které v ní byli přítomné, se ujímá vyšetřování.

Zmizelí výzkumníci jsou nalezeni poměrně brzy. Jejich zmrzlá nahá těla s agonickými výrazy někdo poskládal do ledového sousoší. Děsivý nález připomínající výjev z Boschova obrazu dává tušit, že nepůjde o všední zločin. Důkazů je minimum – podivný spirálovitý symbol, vyříznutý jazyk –, některé z nich ale naznačují souvislost s vraždou domorodé dívky. Tu se Danvers snažila před lety neúspěšně vyřešit s bývalou parťačkou Evangeline Navarro (Kali Reis). Obě policistky, připomínající rozhádaný manželský pár, neochotně sjednocují síly.

Každá z nich s sebou vláčí nálož nezpracovaných traumat, která se pomalu derou ven. Pro Liz je obranným mechanismem odstup a hostilita. Ostatní si svým sarkasmem drží od těla, aby se vyhnula dalšímu citovému zranění. Jodie Foster se v roli vyšetřovatelky stejně drsné jako mráz za okny výborně doplňuje s horkokrevnější Kali Reis. Bývalé boxerce sice pár epizod trvá, než se herecky uvolní, ale ke konci je to právě její empatická, vznětlivá, ztrátou sžíraná policajtka, která vyprávění činí tajuplným a vtahujícím a dodává mu spirituální přesah.

Tajemství obou žen jsou odhalována současně s okolnostmi bizarního zločinu, detektivka se přirozeně prolíná s psychologickým dramatem a obojí je srovnatelně napínavé. Ačkoliv López nemohla všechny postavy prokreslit tolik jako dřív její mužští kolegové, za přispění Reis a Foster se jí alespoň v hlavních rolích podařilo vytvořit uvěřitelné, nejednoznačné hrdinky. Jejich dynamika dodává zádumčivému seriálu plnému tíživých témat jistý nadhled.

Režisérka, která dřív natáčela horory i komedie, tak využívá toho, co umí nejlíp. Její autorský otisk se projevuje také specifickým přístupem k motivu smrtelnosti, v něčem připomínajícím tvorbu jejího krajana Guillerma del Tora. Oslava a přijetí smrti jsou integrální součástí mexické kultury a v Noční krajině od první epizody dochází k prolínání světa mrtvých a živých, snů a reality. Ennis působí jako město duchů existující nezávisle na čase a jiných fyzikálních veličinách, kde se podobně jako v Twin Peaks občas dějí divné věci.

Ledový vítr krom sněhu roznáší i šepot zesnulých, jejichž hlasy byly předčasně umlčeny. Kontakt se záhrobím nicméně nebudí jen hrůzu, která je díky umnému využívání hororových konvencí místy velmi intenzivní. Zároveň propojuje minulost s přítomností a dává vykořeněným postavám nějaký pevný bod. Pokud bychom hledali společný motiv všech sérií Temného případu, bylo by to právě vyprávění, které postavám pomáhá nejen řešit neobjasněné zločiny, ale také strukturovat okolní svět.

V Noční krajině ve výsledku nehraje roli, co z předávaných příběhů jsou jen indiánské mýty a co fakta, co se opravdu stalo a co si někdo vyhalucinoval v drogovém rauši. Důležitý je výsledný efekt – zasazení izolovaných prožitků do pevnějšího rámce, vytvoření bezpečného zázemí. Na uvedené myšlence se zakládá i pointa seriálu, která dokonale zapadá do prostoru mezi přirozeným a nadpřirozeným, kam je děj situován.

Za těmi nejhoršími zvěrstvy někdy nemusí stát monstrum z ledových hlubin, ale existenciální bolest, na kterou nedokážeme najít adekvátní tišící prostředky. Čtvrtá série Temného případu se tak vyrovná té první nejen vypravěčským spádem, svíravou atmosférou a vynikajícími hereckými výkony, ale také odvahou k zevrubnému průzkumu temnoty, kterou nosíme v sobě.