Správný Rumun nepospíchá. Ani když žije v Banátu a mluví česky

Ve čtvrtek ráno je na vyhlídce nad vesnicí Svatá Helena úplný klid. Čas od času ho prořízne jen štěkot psů, kokrhání kohouta, zvuk obřích větrníků a kravích zvonců. I kolem nás jedna kráva prochází, na pastvu ji vede sedmdesátník v modré mikině.

Dřevěnou holí nám zvesela kyne na pozdrav. Ačkoliv celý život strávil o pár set metrů dál ve vsi, mluví plynnou češtinou. Stejně jako všichni místní. „Češtinu jsme měli do čtvrté třídy, od páté do osmé jsme se učili rumunskou gramatiku,“ vysvětluje.

Do Banátu, oblasti nad Dunajem, přišli v 19. století jeho prapředci. Stejně jako stovky dalších českých rodin přistoupili na nabídku rumunských agentů, které k nám za účelem naverbování schopné pracovní síly poslal rumunský podnikatel Iosif Magyarly. Za příslib přidělení půdy, osvobození od vojenské služby i daní vylákal před více než dvěma sty lety do rumunských lesů několik stovek Čechů, kteří zde pro něj káceli a přepravovali dřevo.

V první vlně přišlo do Banátu zhruba dvě stě českých rodin původem hlavně z okolí Prahy, středních a jihozápadních Čech. Tehdy také vznikly první dvě banátské vesnice, které nesly jména Magyarlyho dcer: Svatá Helena a Svatá Elizabeta. Ta druhá už dnes ale neexistuje.

V Banátu už skoro tři týdny nepršelo. Do Svaté Heleny scházíme okolo domů s pečlivě osázenými zahradami: z rozpraskané zeminy trčí jahody, brambory, cibule nebo česnek. Skoro všechny předzahrádky zdobí tmavofialové kosatce.

O pozornost se tu a tam přihlásí barevná dřevěná vrata, střecha ze všech možných typů tašek anebo fasáda obložená pestrými kachličkami. To už je ale výdobytek druhé poloviny dvacátého století, podobně jako moderně upravený rybářský rybníček na samém vrcholku vesnice. Na jeho břehu sborově kvákají žáby.

Banátské vesnice Svatou Helenu, Gerník, Rovensko, Bígr a Eibentál neboli Tisové Údolí jsme se rozhodli projít s batohem na zádech. Před sebou máme osmdesát kilometrů značené trasy, čtyři dny putování se spaním nadivoko a téměř tři tisícovky nastoupaných metrů.

Prvních třináct kilometrů do vesnice Gerník je nakonec náročnějších, než se zdá. A jsme rádi, že výlet absolvujeme v příjemném květnovém slunci, a ne v letním parnu. Prašná cesta vede skrz louky poseté kvetoucím hvozdíkem a liliemi. Terén okolo nás je členitý, ostrá kamenitá údolí s napájejícím se dobytkem střídají prudká stoupání na otevřené louky. Výhledy na zvlněnou krajinu berou navzdory obřím větrníkům dech.

Část cesty komplikuje úmorné obcházení popadaných stromů: leden byl v Banátu letos krutý. Pro oblast jsou charakteristické hluboké bukové lesy, teď zjara zbarvené do světlounce zelené, kterou ještě zjemňuje probleskující slunce. Během cesty se charakter lesa proměňuje od neprostupné džungle až k přehledným sestavám kmenů s obřími lišejníky.

Konečně scházíme do Gerníku, obce, v níž spolu s Eibentálem žije v Banátu nejvíc lidí: něco přes tři stovky. V hospodě na náměstíčku si objednáváme točené pivo a limonádu, v protějším domě s nápisem „prodej sýra“ testujeme místní produkci.

Půl kila pochoutky vychází v přepočtu na necelou stovku. Sýr nám prodává babička oblečená do halenky a sukně se zástěrou, na hlavě má šátek. Posteskne si, že místní dívky už o toto typické oblečení nemají zájem.

Tradice tu vystřídali turisti na čtyřkolkách a motorkách, komunitnímu životu se tu ale přesto daří. Alespoň podle slov padesátileté umělkyně Susie Vier. Pochází z německého Rostocku a v Gerníku, kam původně zajela na výtvarný workshop, se zamilovala. Žije tu šest let a kromě jiného vyučuje v místní malotřídce. Výbornou češtinou nám vysvětluje, že školáků tu mají celkem pět. V Gerníku se jí prý žije dobře, přestože tu člověk moc nepotřebuje. „Něco vypěstujete, něco vyměníte,“ usmívá se.

Dobrodružný ráz si místní krajina udržuje na každém kilometru. Čisťounkou tůňku střídá rozsáhlý jabloňový sad, nález vlčího trusu střídá nadšení z pozorování mloků: na několika kilometrech potkáváme černožlutých obojživelníků asi deset. Nechají se vyfotit a pak rychle mizí, jako kdyby chvátali na lesní schůzi.

Zhruba v polovině cesty do Rovenska se po levé ruce otevírá nádherný výhled do členitého údolí. Záhy se před námi začíná rýsovat mlatová cesta a vítá nás několik zanedbaných stavení s typickým banátským nepořádkem v okolí.

V seníku se kromě slámy povalují i pneumatiky a různé součástky hospodářských strojů. Líně si nás přichází obhlédnout ovce, která kvůli nám opustila domek ve stlučené kůlně. Několik sušáků na prádlo tu hlídají místní kočky.

V chalupě s názvem U Filipa vyhlíží z modrozeleně rámovaného okna pan Jiří. Vousatý šedesátník utekl do Rumunska před rychlým českým životem. Když si na lavici před domem sušíme po nočním dešti celty, nabídne nám k jídlu domácí silný vývar a k pití stejně silné kafe. Obojí chutná skvěle.

Na naše překotné otázky ohledně života na banátské samotě odpovídá trpělivě. Vypráví o vynikající rumunské logistice, principu zálohovaných plechovek i přátelství s umělkyní Susie z Gerníku. Kdyby nás nečekaly další kilometry, seděli bychom s naším hostitelem až do večera, věrni jeho tezi, že správný Rumun nepospíchá.

Zhruba o šest kilometrů dál na nás už ale čeká jeden z nejkrásnějších výhledů na celé trase. Těsně před Rovenskem, nejvýše položenou vsí s nadmořskou výškou okolo 800 metrů, si turista s výhledem na rozkvetlé louky, keře, bohatá panoramata i malebné chalupy připadá jako v reklamním časopise.

V Rovensku na náměstí funguje v dopoledních a podvečerních hodinách malý obchod, kde bychom mohli doplnit jídlo na následujících třicet zalesněných kilometrů. My ale sázíme na zásoby v batohu, na otevírací dobu nečekáme a před setměním hodláme ještě něco ujít.

Několikakilometrový táhlý sestup nás přivede do údolí jednoho z dunajských přítoků. Je tu vlhko a kolem hlav bzučí komáři. Vybírat si ale příliš nemůžeme, a tak se ke spánku uložíme na nepříliš vábném tábořišti. Uchozené tělo zchladíme v tůni, kterou nám seslal snad sám vládce banátských kopců.

Princip kopců je jednoduchý: co člověk sestoupá, musí také nastoupat. Zbylých zhruba dvacet kilometrů do vesnice Bígr, kde na nás čeká domácí večeře u hostitelky Hany, začínáme výstupem příkrým tak, že nebýt trekových hůlek, musela bych lézt po čtyřech.

Příroda to ale s lidským vztekem umí. Slunce hřeje tak akorát, příjemně pofukuje a kopec nás co chvíli odměňuje drobnými výhledy na bukové lesy všude okolo. Prudký výstup střídá příjemná cesta po bukovém hřebeni a stejně prudký sestup. Pak přichází úsek se zhruba deseti brody. Některé se dají přeskákat přes kameny, před jinými je třeba se zout. Voda příjemně chladí, ale bez plážových pantoflí by se mi do proudu nechtělo.

Závěrečné stoupání a klesání do obce Bígr už je v porovnání s předchozími kilometry takzvaně na pohodu a my už se těšíme na setkání s paní hostitelkou. Její telefonní číslo jsme našli na facebookové skupině Český Banát, která se při plánování logistiky ukázala jako nejlepší pomocník. Ne všechny informace na webu banat.cz jsou totiž aktuální.

Vřelá hostitelka Hana se do Bígru zamilovala cestou na dovolenou do Chorvatska. S mužem si tu koupili dům, který aktuálně opravují, a pracují tu i na malém zahradním kempu. Vypráví nám o sběru bylin, o mladých lidech odcházejících za studiem a za prací do měst – v roce 1830 tu žilo 266 obyvatel, dnes jen okolo padesáti. A také o místním společenství, které se potkává ve vedlejším kafebaru.

Pod honosným názvem se skrývá malá hospoda s kávovarem, televizí a nabídkou základních potravin. Hana nám také vysvětluje, proč mají všechny okolní chalupy plastová okna: v zimě tu silně fouká. K večeři nám servíruje místní specialitu s názvem mici. Jsou to válečky z hovězího, vepřového a skopového masa, k tomu šťouchané brambory, domácí omáčka a salát. Všechno chutná skvěle.

Poslední úsek naší cesty z Bígru do Eibentálu měří 24 kilometrů, profil trati je ale daleko přívětivější. Hned za vsí se s námi dává do řeči děda v kostkované košili. Sbírá květy hlohu a varuje nás před hady. Prozatím jsme žádného nepotkali, to se ale po pár kilometrech změní. Listím podél cesty se totiž plazí snad metrová užovka.

I tady, nad Eibentálem, se bukové lesy střídají s loukami provoněnými hlohem. Ještě než sejdeme do naší konečné stanice, v níž se každý srpen koná populární hudební festival, zastavujeme na čarokrásné luční vyhlídce Znamana. Nad námi se stahují mračna, a tak si ještě naposledy užíváme to, co je na jihozápadním Rumunsku nejkrásnější: nekonečně krásné výhledy.