Hlavní obsah

Štolpišská silnice má pachuť smrti. Ale je nejkrásnější v Jizerkách

Foto: Ivo Benes, Mapy.com

Štolpišskou silnici postavili v převážně německých Sudetech v roce 1891.

Bylo náročné tuhle cestu postavit. A také používat. Ostatně jeden muž stahující klády z hor na ní zahynul. Dnes mohou úchvatnou přírodu kolem Štolpišské silnice obdivovat turisté. Zvláště na podzim tu zažijí unikátní atmosféru.

Článek

Na nádherném místě, kde se kamenná Štolpišská silnice stáčí na můstek, stojí mohutný strom s Kristem na kříži. Právě tam skončil svůj život v roce 1930 mladý muž svážející se svým koněm dřevo do údolí. Srázu padajícímu prudce ke korytu Štolpišského černého potoka se od té doby říká Maiwaldova smrt.

Silnice, jež se stala třicetiletému Gustavu Maiwaldovi osudnou, vyrostla v převážně německých Sudetech v roce 1891. Jde o úchvatné řemeslné dílo v krajině pod Ořešníkem a vyhlídkou Krásná Máří. Je plná hlubokých roklin a rozeklaných skalisek, kde nebezpečí číhá na každém kroku. A bývá o to zrádnější, že ho obklopují omamně krásné přírodní scenérie.

Povrch je z kamenných jehlanů

Štolpišskou silnici vystavěli před 135 lety z kamenů ve tvaru jehlanů. Mezery mezi nimi se zaklínovaly kamennými úlomky a hrubý povrch se zasypal do roviny drobnou žulovou drtí. Štolpišská měla stejně jako ostatní jizerskohorské silnice svého cestáře, který se pečlivě o staral o její sjízdnost.

Stoupala z Hejnic–Ferdinandova na hřebeny Jizerských hor, odkud pokračovala na Smědavu či k Oldřichovu v Hájích. Navazovaly na ni cesty směřující na opačnou stranu Jizerských hor k Tanvaldu a Jablonci nad Nisou.

„Z dnešního pohledu se zdá skoro až nepochopitelné, že naši předci dokázali na konci devatenáctého století Štolpišskou silnici vybudovat,“ upozorňuje Jiří Hušek, bývalý vedoucí Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. „Museli si vystačit s rumpálem, pajcrem, dalšími ručními nástroji a koňskými povozy na dopravu velkých kamenů.“

+9

Nad Maiwaldovou smrtí se Štolpišská silnice otáčí o 180 stupňů. V ostré zatáčce tu dělníci poskládali ze žulových bloků galerii, která chránila koňské povozy a potahy před zřícením do hrozivě rozevřené rokle.

Vypouklá zeď obsahuje obdélníkové otvory. Během lijáků odváděly vodu pryč, aby nepodemílala základy galerie. Při vánicích se díky dírám nekupily kolem zdi neprostupné závěje. Sníh profukoval dolů na sráz.

Stahování dřeva, práce pro sebevrahy

„Jeden kamenný kvádr váží několik set kilogramů,“ říká Hušek. „Obdivuhodná je nejen Štolpišská silnice, ale obdivuhodní jsou i lidé, kteří po ní s pomocí koní stahovali z hor do Ferdinandova kmeny pokácených stromů.“

Jak obrovské riziko podstupovali majitelé koní při dopravě dřeva do údolí, popisuje Jaroslav Demčák, bývalý starosta Hejnic: „Koňáci měli na botách okované podrážky. Kožené by jim nevydržely, když brzdili koně zapřažené do potahů s těžkými kládami. Je neuvěřitelné, co vydrželi. Ze současného pohledu šlo o sebevrahy.“

Práce v lese byla v 19. století a v první polovině 20. století opravdu krkolomná. „Kolem cest stály křížky, kde se dřevorubci i kočí před vstupem do lesa modlili, aby se vrátili domů zdraví a živí,“ prohlašuje Jan Heinzl, ředitel Centra duchovní obnovy v Hejnicích. „A když les v pořádku opouštěli, modlili se u křížků znovu na výraz díků.“

Po válce projel Štolpišskou americký džíp

Štolpišská silnice připomíná svým charakterem cesty ve velehorách. „Proto bývá někdy označována jako Štoplpišská alpská silnice,“ podotýká Hušek.

V Hejnicích a okolí se traduje, že po Štolpišské cestě jezdily dokonce autobusy. Hušek ani Heinzl si něco takového nedokážou představit. „Nexistují žádné věrohodné zprávy o pravidelné linkové autobusové dopravě na Štolpišské silnici,“ prohlašuje Hušek. „Neměla by smysl, protože pro autobusovou dopravu sloužila širší a bezpečnější silnice z Hejnic přes Bílý Potok na Smědavu.“

Foto: Miloslav Lubas, Seznam Zprávy

Štolpišská silnice.

Podle Heinzla provozoval za první republiky linkovou autobusovou dopravu v Hejnicích podnikatel Bretschneider. Používal dlouhé autobusy, které by se na Štolpišskou silnici nevešly. „Ale kratšími motorovými vozidly se po Štolpišské cestě projet dalo,“ upozorňuje Heinzl. „Bratranec mého táty bojoval v americké armádě za druhé světové armády a po jejím ukončení se přijel podívat do Hejnic vojenským terénním autem Jeep Willys. Vzal s ním tátu právě na Štolpišskou cestu a dostali se až nahoru.“

Silnici zdevastovaly povodně

Po Štolpišské silnici ustupovali na konci druhé světové války Němci a na dlouhé roky tam po sobě zanechali obrněné vozidlo. V létě 1958 pak postihly Jizerky extrémní povodně a rozbouřily řeku Smědou a horské potoky. Ve Frýdlantě se dokonce utrhl násep pod vlakem. Divoká voda tehdy zpustošila i Štolpišskou silnici a škody zůstávaly dlouho neopravené.

„Od roku 1958 přestali lesníci používat cestu pro těžbu dřeva. V roce 1960 se stala součástí nově vyhlášené přírodní rezervace a chátrala,“ uvádí Hušek.

Po roce 2000 se ochránci přírody dohodli s lesáky, že cestu jako historickou památku obnoví, ale jen pro turisty. „Doprava dřeva těžkou technikou by na ní neměla opodstatnění, pro ni sloužily jiné horské komunikace,“ vysvětluje Hušek. Štolpišská navíc prochází Jizerskohorskými bučinami zapsanými na Seznam světového dědictví UNESCO.

Krásná cesta není pro každého

Vznikla tak příjemná cesta pro návštěvníky Jizerek a stala se z ní skutečná turistická atrakce. „V současné době by však její výstavba neprošla kvůli ochraně přírody,“ upozorňuje dále Hušek.

K potoku se vrátila podobizna císařovny

Foto: Miloslav Lubas, Seznam Zprávy

Reliéf s podobiznou císařovmy Sissi na skále před kamennou Štolpišskou silnicí.

Štolpišskou cestu zdobila za Rakouska-Uherska podobizna císařovny Alžběty Bavorské, manželky Františka Josefa I., která se stala v roce 1898 obětí atentátu. Pamětní deska visela na skále u můstku nad potokem.

Císařovna přezdívaná Sissi měla v oblibě horské túry a milovala přírodu. Jizerské hory sice nikdy nenavštívila, při svých cestách však trávila hodně času s hrabětem Františkem Clam-Gallasem, majitelem frýdlantského panství.

Zdolat tuhle cestu ovšem podle něj není pro každého. „Na některých úsecích stoupá vzhůru hodně prudce a před vodopádem končí povrch z minerálního betonu. Cesta pokračuje po původních kamenech. Za mokra nebezpečně kloužou.“

Silnice začíná v Hejnicích–Ferdinandově, kde jsou dvě placená městská parkoviště. Vejde se tam přes třicet aut. Parkování na hodinu vychází na deset korun, na celý den na padesát. „Když někdo zkouší zaparkovat zadarmo, dáme mu na auto nálepku s upozorněním, aby zaplatil dodatečně,“ říká bývalý hejnický starosta Demčák. „Od letoška otevřela pro turisty ve Ferdinandově jedna firma placené parkoviště přibližně pro dvacet aut. Ve všední dny ho uvolňuje asi od tří hodin odpoledne, o víkendech na celý den.“

V některé pěkné dny parkoviště ve Ferdinandově nestačí. Když motoristé nenajdou volné místo, musí se vrátit do Hejnic, odstavit auto tam a vyrazit pěšky. Výlet se jim prodlouží jen zhruba a o jeden a půl kilometru.

Hodně turistů dojede do Hejnic vlakem a někteří se do Ferdinandova dostanou z Oldřichova v Hájích po Viničné cestě. Na kolech nebo elektrokolech se na Štolpišskou silnici oficiálně nesmí. Ostatně, kameny posetá krkolomná pasáž většinu cyklistů odrazuje.

K vodopádům a ke kamenné galerii lze vyšlapat bez zpoceného trika za necelou hodinku. Vůkol se rozkládají bučiny, nalevo šumí Štolpišský černý potok vyšperkovaný peřejemi a tůněmi. Napravo narazí výletníci na tabuli s textem a obrázky dokumentujícími těžbu železné rudy. Za ní vede do země zavalená štola. Koneckonců, právě od ní pochází název Štolpich.

Na cestě k silnici jsou skvělé vyhlídky

Na Štolpišskou silnici se dá pěšky dostat za dvě hodiny po hřebenovce ze Smědavy, kde se nachází parkoviště. Letos tam zvedli cenu na jeden den ze 100 na 200 korun. Z liberecké a jablonecké strany Jizerek se hodí pro cestu na Štolpišskou elektrokola.

Kudy sem na kole z Liberce

Foto: Miloslav Lubas, Seznam Zprávy

Cesta z minerálního betonu nad Štolpišskou silnicí.

Z Liberce vede cyklostezka do Stráže nad Nisou, odkud se musí po nepříliš rušné silnici do Krásné Studánky. Tam se lze napojit na cyklostezku do Mníšku a přes silnici přejet na další cyklostezku.

Ke Hřebínku dojedou cyklisté nejen z Oldřichova v Hájích, ale také z Bedřichova. Dostanou se tak na horský hřeben natočený k Frýdlantsku. Pohodlně po něm došlapou k jedné z nejkrásnějších vyhlídek v Jizerských horách.

Žulovými balvany ozdobená a kovovým zábradlím chráněná Krásná Máří nabízí výhledy na polskou a saskou rovinu kolem Žitavy a Bogatyně, na Jizerskohorské bučiny, na Hejnice nebo 1124 metrů vysoký Smrk, nejvyšší horu v české části Jizerských hor. Ještě před Krásnou Máři se ukrývá malá kamenná vyhlídka. Tam se před turisty za dobrého počasí vyrýsují Lužické hory a kopce Českého středohoří.

Od Krásné Máři je něco přes kilometr ke křižovatce u Tetřeví boudy, kde se odbočuje do údolí, jež protíná Štolpišská silnice. Před pěknou cestou k vodopádu, vybudovanou z minerálního betonu, stojí dopravní značka Zákaz vjezdu cyklistům. Je tedy potřeba přivázat kolo ke stromu zámkem a pokračovat pěšky. Cesta je pro cyklisty nebezpečná kvůli kamenným dešťovým svodnicím a hluboké vymleté rýze.

+8

V soutěsce se točila Panna a netvor

Cesta na začátek kamenné Štolpišské silnice trvá od křižovatky u Tetřeví boudy kolem deseti minut. Pár původních patníků najde dobrý pozorovatel ještě o něco dříve. Romantický kus starobylé silnice s největším množstvím patníků začíná u vodopádu a pokračuje kolem kamenné galerie až pod menší vodopád Skok.

Právě v této pasáži působí soutěska kolem potoka až přízračně. Všimli si toho i filmaři. „Na Štolpišské cestě se v sedmdesátých letech točila hororová pohádka ‚Panna a netvor‘ od režiséra Juraje Herze se Zdenou Studenkovou a Vlastimilem Harapesem v hlavních rolích,“ připomíná Demčák. „Ponuré místo si režisér vybral pro scénu, kdy za strašného počasí zabloudí v lese kupecká karavana a dopadne tragicky. Ve filmu z roku 1978 účinkovali se svými koni hejničtí koňáci a na cestě se hodně natrápili, aby režisér získal co nejlepší záběry.“

Údolím Štolpišského potoka se podle legendy inspiroval skladatel Carl Maria von Weber (1786–1826). A sice k sepsání slavné opery Čarostřelec. V drážďanské Semperově opeře prý vytvořili kulisy pro Čarostřelce právě po vzoru krajiny kolem Štolpišského vodopádu.

„Není ale nijak doloženo, že by se Weber k vodopádu dostal,“ podotýká Heinzl. „Cesty na hřebeny Jizerských hor se totiž otevíraly pro veřejnost až v druhé polovině 19. století, desítky let po jeho smrti. Pod Jizerskými horami však Weber skutečně nějakou dobu pobýval a jako důkaz se dochovaly jeho dopisy.“

Syrovou tvář Štolpišské cesty mohou turisté poznat právě nyní v listopadu. Ostatně, Heinzl ji má nejraději právě na sklonku podzimu. „V době před prvním sněhem nezáří už lesy všemi barvami, jejich barva je spíše žlutohnědá a ve vlhkém vzduchu voní tlející listí,“ vysvětluje. „A když padne mlha, cítíte kolem sebe melancholii a prázdnotu. Do hor tehdy vstupují jenom lidé, kteří umějí tuhle atmosféru ocenit.“

Přes Štolpišskou až na Ořešník

Výlet na Štolpišskou silnici nemusí končit u vodopádu. Vede od něj totiž červeně značená turistická cesta na 800 metrů vysoký Ořešník. Odtamtud jsou úžasné výhledy na Jizerskohorské bučiny, na hejnický chrám a na Frýdlantsko. Z vrcholu Ořešníku se lze vrátit po jiné trase do Hejnic.

Kdo se na populární, ale namáhavou túru necítí, může vzít zavděk Poustevníkovým kamenem. Vypíná se nedaleko od centra Hejnic ve výšce 465 metrů nad mořem. Stoupá na něj kovový žebřík a je opatřen bezpečnostním zábradlím. Díky tomu, že okolo jsou vykácené stromy, nabízí Poustevníkův kámen ničím nerušené výhledy na hřebeny Jizerek a na malebnou krajinu pod nimi.

Doporučované