Tři dny v zapadlé části Beskyd. Túra pohraničními horami plnými odlehlých samot

Zadní Beskydy na česko-slovenském pomezí jsou horami odlehlých samot. Od Předních Beskyd, které zahrnují nejvyšší vrcholy Lysou Horu a Smrk, se liší hlavně výhledem na krajinu.

Zatímco z Předních Beskyd kazí dojem při výhledech na severozápad průmyslová aglomerace, ze Zadních Beskyd na ni není vidět. Zato lze odtud spatřit mohutná slovenská pohoří Malá a Velká Fatra. Když se vzduch vyčistí, vyrýsují se za nimi Nízké Tatry a Roháče.

Putování po oblasti svatého klidu a tmavé noční oblohy nabízí plno skvělých zážitků. Při neustálém překračování státní hranice si připadáme jak v cimrmanovské hře Dobytí severního pólu. Jen místo „Na sever. A na jih“ si říkáme: „Na Slovensko. A na Moravu“.

Jediné, co tady trochu kazí dojem, jsou vyšší ceny a někde i novodobé skanzeny zpackané privatizace.

Náš výlet ve dvou startujeme v pátek ráno v Ostravě, kde žije můj dlouholetý kolega, znamenitý průvodce po Beskydech. Naším cílem je slovenské město Čadca, kam jede rychlík Kysučan necelých 80 kilometrů.

Do Čadce vede trať přes bývalé bašty těžby černého uhlí a těžkého průmyslu. Železnice se přimyká k řece označené v mapách jako Olše. Nikdo jí tady ale neřekne jinak než Olza.

U zanedbaného nádraží v Čadci přestoupíme na autobus a pokračujeme na zastávku Korňa, Zátoka. A vydáme se směrem ke slovensko-české hranici. Malebná obec Korňa se táhne do délky 14 kilometrů a patří do ní 36 osad, často velmi odlehlých.

Čím víc se blížíme k hřebenu, tím víc se nám před očima rozprostírá Slovensko v celé kráse. Hory, lesy, hluboká údolí. V dáli vykukuje bílý chrám Panny Marie Matky Církve z roku 2015, poutní místo spojené se zázrakem a stojící na pomezí Korně a Vysoké nad Kysucou.

Nedaleko odtud se nalézá další zázrak, tentokrát přírody. Ze země tam vyvěrá ropa a samovzněcující se metan. Ropný pramen je podle stránek obce poslední svého druhu na Slovensku a ve střední Evropě. Černou vodu, která svítila, prý pili čerti a páchali pak ošklivé skutky.

Nám v Korni stačí malebné roubenky, obě zmíněné atrakce jsou mimo naši trasu. Kdo by je chtěl vidět, musel by vystoupit už na zastávce Korňa, Skotňa, odtud se podívat k prameni a pak si cestu prodloužit přes sjezdovku a poutní místo o jeden kopec nahoru a dolů a o devět kilometrů.

Na rozcestí nad Korňou narážíme na nedokončenou novostavbu. Vyrostla na místě zvaném Hluchanka, kde za druhé světové války hlídali celníci a strážci státní hranice mezi protektorátem a Slovenským státem.

Po roce 1945 tam byl obchod. Ve sklepě zůstala spousta munice, což vedlo k úplnému zničení domu, když tam začalo hořet. Explodující munice prý vystřelovala hořící chleby až do chalupy vzdálené dobrých 100 metrů.

Z Hluchanky pokračujeme po hranici a na vrchu Bobek zabočíme vlevo dolů k obci Bílé. Z modře značené trasy pak znovu zahneme do leva. Na potoku Čurabka tu leží stejnojmenné umělé jezírko, kde by se daly bezvadně skládat romantické básně. Na hladině se zrcadlí rozličné odstíny zeleně z okolních stromů.

Málokoho by napadlo, že stojí u technicky propracovaného díla usnadňujícího plavení dřeva. V Krkonoších se mu říká klauza, v Beskydech klauz. Naplněná nádrž se vypustí a velká voda žene klády k pilám v údolí.

Nedaleko se ukrývá sirný pramen Smradlava. Zurčí poblíž potoka Velký smradlavý a jeho zápach je cítit hodně daleko.

Hlubokými lesy pečlivě udržovanými v rukou Biskupství ostravsko-opavského dojdeme do rekreačního střediska Bílá. Na jejím okraji se vyjímá krásný dřevěný zámeček z roku 1906, vystavěný jako arcibiskupské letní sídlo a lovecká chata.

Bílá se může chlubit nonstop servisem pro hladové a žíznivé turisty. Kdo si zřídí v mobilu speciální aplikaci, otevře si dveře do obchodu i mimo ranní a dopolední otevírací dobu. Před dobře zásobeným koloniálem stojí lavice a stoly, kde se hezky sedí.

Naproti upoutá pozornost bizarnost de luxe – mezi dvěma dřevěnými staveními se tísní velká námořní jachta. Její stěžeň převyšuje sedlové střechy o pěkných pár metrů.

Od obchodu stoupá příkrá cesta na hřeben nad Bílou. Naším cílem je samota, druhý domov mého kolegy. Jeho táta se tu kdysi domluvil s majitelem hospodářské usedlosti a pronajal si tři místnosti. Do prázdninového bytu pak rodina jezdila celý rok.

Na samotě člověk zapomene na okolní svět. Neslyší nic, jen zvuky lesa. Nelze si nevzpomenout na hit Pala Habery ‚Reklama na ticho‘ s textem ‚Výberové ticho so zárukou, získa ho kto príde skôr‘. Dalším požitkem je koupel v chladné vodě ze studny, přinesené do lavoru v kbelíku.

Turista v Bílé najde i řadu veřejných ubytovacích kapacit. Kdo si chce ještě vyšlápnout kousek nad obec, na modře značené trase objeví zastřešenou zvoničku Martin, postavenou na památku proslulého beskydského pasekáře Martina Lukeše (1893–1977). Pasekáři hospodařili vysoko v horách na málo úrodné půdě získané pokácením lesa. V drsných podmínkách pěstovali brambory a další odolné plodiny a pásli krávy a ovce.

Druhý den dopoledne sestoupíme zpět do Bílé a nasedáme do autobusu na Bumbálku. Po silnici u Bumbálky se prohánějí motorkáři, tak rychle mizíme na hraniční cestu vedoucí do nitra Zadních Beskyd. Napravo nás čeká kulturní šok, vybydlený horský hotel Bumbálka. Memento nevydařené privatizace ve slovenském podání.

Po pár kilometrech dojdeme k Masarykově chatě na českém území. Rozkládá se na Beskydě ve výšce 950 metrů nad mořem a vznikla v roce 1924 zásluhou Klubu československých turistů. Po roce 1948 přešla pod družstvo Vzlet a poměrně brzy vyhořela vinou neopatrného zaměstnance. Oheň ji zničil 7. března 1952, přesně 102 let poté, co se první československý prezident narodil.

V roce 1970 vyrostla nedaleko od ruiny nová budova, z ideologických důvodů pojmenovaná Chata Na Beskydě. Po revoluci přešla do soukromých rukou, dočkala se rekonstrukce a vrátil se jí původní název.

Od Masarykovy chaty není daleko k populární slovenské chatě Kmínek. Dostala jméno po svém zakladateli Vincenci Kmínkovi. Pocestným nabízí útočiště od roku 1918 a kromě restaurace v ní byla noclehárna. V roce 1958 koupil chatu podnik Ostroj Frýdlant nad Ostravicí, zrekonstruoval ji a zvětšil. Sloužila hlavně k rekreaci odborářů.

Do chaty vcházíme v sobotu brzy odpoledne a v restauraci se dveře netrhnou. Jídla si chodí hosté objednávat k výčepu, kde pan Gajdoš točí desítku Radegast a dvanáctku Zlatý Bažant. Jeho paní a ještě jedna kuchařka vládnou v kuchyni. Jídla nosí přímo k pípě a nikdo nečeká dlouho. Dávám si dobrou hustou kapustnicu (zelňačku) a velké pivo dohromady za 5,20 eur, tedy asi 130 korun, což je snesitelná cena i pro penzistu.

Od Kmínku šlapeme po hraničním hřebenu ke slovenskému ranči Panoráma s pohádkovým výhledem na Malou a Velkou Fatru. Bufet tam vypadá jako dostavník z Divokého západu, velké pivo stojí čtyři eura.

Navečer dorazíme do cíle, osady s příznačným jménem Konečná. Kolega a jeho paní tam mají v bývalém kempu pronajatou malou chatku jak vystřiženou z pionýrského tábora z 80. let. Stojí ve stráni nad bývalou hospodou.

Kolem té kdysi projížděly autobusy s chlapy ze Slovenska, vracejícími se domů po šichtách v dolech a hutích. V Konečné se pravidelně zastavovali na občerstvení. Hostinský věděl, kdy dorazí, a tak natočil předem pivo do všech půllitrů, co u pípy měl. A do panáků nalil kořalku.

Autobusy zabrzdily a vyhrnuli se z nich slovenští „robotníci“. Zapálili si cigarety a během chvíle nebylo v lokále skoro vidět. Pak každý vypili tři piva, hodili do sebe pálenku a za čtvrt hodiny už zase seděli v autobusech.

Turista, který ubytování v Konečné nemá, se může domluvit pár kilometrů zpátky ve zmíněném ranči Panoráma. Starší čeští manželé se ptají, jestli si mohou postavit u ranče stan. Stačí vyndat osm eur za jednoho a už kempují. Cena zahrnuje i společnou sprchu a WC. Ranč poskytuje příchozím i ubytování v útulnách za 16 eur na osobu. Spí se na postelích se žíněnkami bez povlečení ve vlastních spacácích.

V neděli zamíříme z Konečné na lesní cesty a horské stezky do osady Bílý Kříž. V ní turisté narazí na velké horské chaty a jeden třípatrový hotel, který reprezentuje krabicovou architekturu a do Beskyd se hodí asi tak jako Eskymák do rovníkové Afriky. Všude je zavřeno až na nízký bufet s venkovním posezením a fastfoodovým menu. Místem úlevy je plastové chemické WC.

Nejvíc bezútěšnosti tu vyvolává horský hotel s nápisem Kysuca. Stojí na slovenském území a z uctivé vzdálenosti vypadá nádherně. Stavba z 30. let minulého století však zblízka připomíná liduprázdný squat s vytřískanými okny.

Z Bílého Kříže se vydáváme směrem na Visalaje, odkud jezdí autobus do Frýdku-Místku. Míjíme průhlednou budovu, která dojem z místa vylepšuje. Připomíná pavilon v botanické zahradě, je to stanice Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd.

Patří do celosvětové sítě ICOS, jež měří schopnost ekosystému vázat vzdušný uhlík a snižovat rostoucí koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší. Stojí ve výšce přes 900 metrů nad mořem a na informačním panelu stojí, že zde byla v letech 1901 až 1950 průměrná teplota 4,9 stupně, zatímco v letech 1991 až 2024 stoupla na 6,4 stupně. Dnů se souvislou sněhovou pokrývkou ubylo ze 160 na 127.

Zhoršující se podmínky pro lyžování nás jako pěší turisty netrápí. Na rozdíl od bláznivých cyklistů na horských kolech. Po příkré cestě uhánějí dolů tak rychle, jako by na ní byli sami.

Ve Visalajích máme půl hodiny čas, tak si sedneme k venkovnímu stolu a dojdeme si pro pití k okénku do restaurace. Je tu však tak draho, jako by sem tahali zboží v báglech nosiči jak na tatranskou Téryho chatu. Dvanáctka za 56 korun, kafe turek za 60, kulajda 95 a kuřecí játra s hranolkami a tatarkou 245 korun. Ale když si to někdo koupí…

Dojem z třídenního putování nám to však nezkazí. Vždyť to je jen malý kamínek v úžasné mozaice dojmů z nejvýchodnějších českých hor.