Bota plná krve, tankisté bez tanků. Příběh hrdiny ze západní i východní fronty

V říjnu 1944 zažívali českoslovenští vojáci v Dukelském průsmyku opravdové peklo. Operace, která začala 8. září, měla trvat pět dní. Němci však Rudou armádu s Čechoslováky zaskočili a v přesile spustili masivní kanonádu.

Krvavá akce se protáhla na 80 dní a skončila vítězstvím za cenu obrovských ztrát. Padlo na 60 tisíc Sovětů a šest tisíc našich vojáků.

Těchto bojů se zúčastnil i devětadvacetiletý podporučík Vlastimil Grygera řečený Vlastik. Sloužil u první československé tankové brigády jako náčelník štábu třetího praporu. Tankistou se stal překvapivě v Anglii, když se jako člen britské armády za německých náletů účastnil pozemní ochrany země.

Tanková brigáda je však nadnesený výraz. Podle publikace Vojenského historického ústavu Karpatská kalvárie 1944 jí Sověti nedodali dost techniky. Do akce tak vyrazila jen se čtrnácti tanky a dvěma samohybnými děly.

Po 18 dnech se jednotkám podařilo dobít a překonat Hyrovu (Chyrowu) horu, poslední zásadní opěrný bod před hranicemi. „Němci se zarputile bránili. V těchto dnech si každý přál, aby ho smrt a dřina úmorných, bez odpočinku trvajících bojů nepřemohla dříve, než vstoupí po letech znovu na půdu rodné otčiny,“ poznamenal si Vlastik v zápiscích. Sám byl v cizině skoro pět let.

Ráno 6. října 1944 vojáci konečně vstoupili na československé území. Tím však nebylo vyhráno. Armáda, sužovaná „lijáky a nekonečným mořem bláta“, se zasekla pod vrchem Obšár.

„Říjnové dny si v ukrutnosti bojů v ničem nezadaly se zářijovými. Všechny pokusy ztéci fašistickou obranu v Obšárské soutěsce byly v samém zárodku zmařeny. Ani na jiných místech nebylo dosaženo pronikavějších úspěchů. Ode dne dobytí hory Hyrowy spiklo se proti našemu sboru i počasí. Utrpení vojáků sboru bylo jak po duševní stránce, tak i tělesné, nezměrné,“ zapsal si Vlastik.

Po zničení většiny tanků, které předtím dle Vlastika sehrály v bojích důležitou roli, byl mladý důstojník převelen k pěší brigádě. A se zbytky sboru se počínaje 18. listopadem u Nižního Komárníku zúčastnil poslední bitvy v Dukelském průsmyku. Mezi 20. a 26. listopadem se jednotkám konečně podařilo dobýt Obšár a přilehlé hřebeny a donutit Němce k ústupu.

U vítězství však už Vlastik nebyl. Těsně předtím, 20. listopadu, ho na Obšáru zranila raketová střela do levého stehna a utrpěl kontuzi – pohmoždění mozku.

Těžké zranění a prožité strasti by většinu lidí zastavily. Pro Vlastika to však nepřipadalo v úvahu. Poté, co prošel šesti polními nemocnicemi, se vrátil do aktivních jednotek. A pokračoval s nimi přes Slovensko, aby se jako osvoboditel dostal až na Moravu.

Jak se vlastně stalo, že Vlastik jako jeden z mála sloužil na západní i na východní frontě? Všechno začalo v lednu 1940, kdy spolu s kamarádem Martinem Obdržálkem uprchl přes zasněžené Bílé Karpaty na Slovensko a odtud na Balkán.

Oba byli vojáci a velitelé v odbojové skupině Obrana národa na Uherskohradišťsku. A v té době začalo kolem sítě odbojářů po prozrazení stahovat smyčku gestapo. Vlastikovi s Martinem hrozilo zatčení a smrt, proto se rozhodli utéct a přidat k československé armádě v zahraničí.

Prošli přes Slovensko a Maďarsko do Srbska, odseděli si pár dní za ilegální přechod hranic. V Bělehradě se pak přidali k více než dvěma stovkám Čechoslováků a na falešný francouzský hromadný pas s nimi vycestovali přes Řecko, Turecko a Sýrii do Bejrútu.

Tam v březnu 1940 Vlastik vstoupil do francouzské cizinecké legie, aby se dostal do vznikající československé armády ve Francii. Nákladní lodí se přeplavil do Marseille a 27. března dorazil do tábora v Agde, v němž se krajané shromažďovali.

Tady ho však jako řadu jiných čekaly děsné podmínky. V knize Podivné lásky je popsal spisovatel Jiří Mucha, syn slavného malíře, který zde sloužil jako vojín. Na jedné fotce v knize je zachycen i Vlastik, možná se tedy znali.

Líhla se tu mračna komárů, severní vítr zanášel prach do jídla. Běžní vojáci žili s potulnými psy, fasovali boty bez podrážek, kabáty bez knoflíků, pošťácké čepice a pušky z počátku století. K tomu „museli snášet šikanování arogantních, dobře placených důstojníků ve vyleštěných holinkách… Tiše nenáviděli své nadřízené a ti zase pohrdali jimi,“ napsal Mucha.

Vlastik se dostal do jednotky SPO – Smíšeného předzvědného oddílu v městečku La Palme. V červnu 1940 ovšem Francie padla, armáda se hroutila a Čechoslováci museli ustoupit do přístavu Séte. Odtud prchali do Anglie.

Vlastik se dostal pryč až s poslední skupinou, přičemž plul i na lodi, na níž před tím strávil líbánky egyptský král Farouk. A vojáci měli velké štěstí. Loď je vysadila v Anglii 7. července, a jen měsíc nato ji u Irska potopila německá ponorka.

Československé jednotky nejprve tábořily v zámeckém parku u Liverpoolu. Jak si Vlastik zapsal, v polním ležení bylo „krásně v létě, ale ne moc hezky na podzim – nejlepší způsob, jak získat reumathismus“.

V mužstvu navíc dál bublala nespokojenost. Skupina 500 komunistů a veteránů ze španělské občanské války si stěžovala na velení při bojích ve Francii i na politické zastoupení v exilové vládě. Prezident Beneš se vzbouřence marně snažil uklidnit, až je armáda odzbrojila a vyloučila.

Také Vlastik své nadřízené, Benešovo vystoupení a působení československých jednotek nevnímal dobře. Vyloučením vzbouřenců armáda podle něj ztratila nejlepší bojovníky proti fašistům. „Důstojníci tím zakryli svou neschopnost prokázanou jasně ve Francii. A tito důstojníci jsou opět u vesla. Co nás čeká, budou-li vládnouti také doma po válce? Bude to opět armáda, jež v rozhodném okamžiku, jako v roce 1938-9, zklame?“ ptal se.

Jednotky se v Anglii několikrát stěhovaly, jednou je navštívil i Winston Churchill. Z četaře aspiranta Vlastik povýšil na podporučíka, a když se stal poručíkem, dostal se k četě nezařazených důstojníků.

Cítil se nevyužitý, a tak se nechal uvolnit do britské armády. Nastoupil k tankistům do 55. královského obrněného pluku, kde sloužil devět měsíců jako velitel čety při přípravách na možnou invazi nacistů.

Zdejší pobyt změnil i jeho osobní život. V roce 1943 se oženil s Angličankou Dorothy Linstrum a o rok později se jim narodil syn Ivan.

V Anglii Vlastik zůstal čtyři roky, do 15. července 1944. Vkládal však naděje do Ruska, se skupinou 84 důstojníků se proto nechal vyslat na východní frontu. V Anglii byl přebytek důstojníků, na východě naopak chyběli.

Po cestě přes Egypt, Palestinu, Sýrii, Irák a Írán se dostal na území dnešní Ukrajiny, kde se formoval 1. československý armádní sbor v SSSR – takzvaná Svobodova armáda. S ní pak prodělal boje na Dukle, než ho postihlo zranění.

Putoval nemocnicemi, až skončil ve Lvově. A i když byl v tak špatném stavu, že ho lékař nechtěl pustit ani na reverz, přemluvil ho a zamířil na Slovensko. Po cestě zažil mínus 30 stupňů, kvůli pohmoždění hlavy ztrácel rovnováhu. „Raněná noha bolí, cítím, že mi rána praskla a krev stéká po noze dolů do boty,“ popisoval zážitky.

Když dorazil do Popradu, kde se přeskupovaly jednotky, a trochu se zotavil, chtěl k tankové brigádě do Polska. Dostal však jiný úkol. V rámci bojů o Liptovský Mikuláš se rozhodl generál Svoboda zřídit nový tankový prapor. A Vlastika, tehdy nadporučíka, pověřil jeho postavením a vedením.

Kromě tankistů měl mužstvo sestavit i z bývalých partyzánů. Nebylo to jednoduché, chyběly uniformy, partyzány bylo těžké zkrotit. „Avšak z nemožného se stalo možné: během krátké doby ustaly úkazy nekázně, přestože nikdo neměl oddechu od čtyř hodin ráno do 23 hodin večer,“ zapsal si. V rámci výcviku musel s vojáky ještě zasahovat proti banderovcům, kteří drancovali a vraždili v okolí.

Z počátku velel asi 160 mužům, časem jich bylo skoro 400. Mělo to však háček – chyběly tanky. Když pak Vlastik dostal rozkaz, aby prapor přesunul do dnešního Martina, tankový prapor musel putovat přes Slovensko v tuhých mrazech pěšky a s koňskými potahy. A vyhýbat se zákeřným minám, jež za sebou nechávala ustupující německá armáda.

Válka se chýlila ke konci, ale na Malé Fatře se ještě vedly krvavé boje, dle Vlastika srovnatelné s nejtěžšími bitvami na Dukle. V Martině dostal Vlastik rozkaz k přesunu na Žilinu, Čadcu a Český Těšín. Tentokrát jej čekala cesta v lijáku. Když jednotka dorazila k Jablunkovu, musela bránit okolí proti polským reakčním bojůvkám.

A pak přišel 8. květen, který Vlastikovi všechny útrapy vynahradil. Vyšlo slunce a on se svými vojáky vkráčel do Jablunkova jako osvoboditel. Pár dní před tím už tu byla Rudá armáda, ale jeho vojáci dorazili jako první československá jednotka.

„Ano, svítilo mimořádně hezky a slavnostně na první čety praporu při vstupu do ulic města Jablunkova. Vítá je nekonečný jásot a nadšení obyvatelstva, které provolává slávu našim chlapcům. Děvčata jim věší věnce na krk, zasypávají je květinami,“ vzpomínal později s dojetím. Vojáci, které si dívky odváděly do ústraní, jimi byli dle jeho slov „krutě poraženi“.

O den později už v rádiu slyšel zprávu o německé kapitulaci. „Zavírám oči a v myšlenkách procházím všechno minulé. Cítím opravdové uspokojení nad tím, že úkol, který jsem si předsevzal při odchodu za hranice v roce 1940, byl splněn. A že nejdůležitější ze všeho nyní je skutečnost, že jsem doma ve vlasti, že jsem živ a že je mír,“ uzavřel válečné zápisky.

Vlastimil Grygera dostal třikrát válečný kříž, medaili Za zásluhy prvního stupně a tři medaile Za službu ve Francii, Velké Británii a Sovětském svazu. V roce 1959 přibyla Dukelská pamětní medaile. Na konci roku 1946 byl povýšen na kapitána a později na majora v záloze.

Po návratu domů ovšem zjistil, že jeho příbuzní za účast v Obraně národa a za Vlastikův útěk trpěli. Všichni byli v září 1942 zatčeni a kromě matky věznění v žalářích a koncentrácích až do konce války. Bratr Ludvík a otec Ludvík na následky zemřeli, bratr Miroslav dostal tuberkulózu, bratra Oldřicha a setru Milinu postihla částečná invalidita.

Po nástupu komunistů pak Vlastik neměl jednoduchý život. Získal sice zásluhy z bojů na Dukle, ale i „velký černý puntík“ za západní armády. Přišel proto o práci v zahraničním obchodě. Žena ho opustila, do Anglie si odvezla i syna Ivana a on ho už nikdy neviděl.

Vlastik byl levicově smýšlející, ale demokrat. Komunisté mu dlouho vadili, a když se k nim chtěl po vzestupu Dubčeka přidat, odmítali ho přijmout. Nakonec dostal členství darem – k výročí 20 let od Dukly.

Začal však chodit s nápady, aby se Gottwaldov, ve kterém žil, přejmenoval zpátky na Zlín, na náměstí se vrátila socha Masaryka a na válečný památník přibyla i jména vojáků ze západní fronty. Když pak navíc nesouhlasil s okupací, komunisté ho vyloučili.

Zemřel v roce 1976, svobodného demokratického Československa se nedožil. Až po letech se jeho rodina vzešlá z jeho druhého manželství dočkala částečné satisfakce. V roce 2008 Vlastika povýšila in memoriam ministryně obrany Vlasta Parkanová na podplukovníka.

Poznámka: Autor je vnukem Vlastimila Grygery. Podrobněji si lze o příběhu přečíst na serveru HlídacíPes.org