Chtěla jen sedět. Příběh unavené ženy, která byla připravena psát dějiny

„Byla jsem prostě člověk, který chtěl sedět v autobuse. A byla bych ráda, kdyby si mě lidé pamatovali jako někoho, kdo chtěl být svobodný,“ bilancovala Rosa Parksová, když jí bylo 82 let.

Na první pohled dvě zcela nespojité věci. A zbytečný patos: Místo v autobuse a svoboda?

V roce 1955 to v Montgomery ve státě Alabama ale dávalo velký smysl. Autobus tu byl symbolem nerovnosti a jeho řidič byl dozorce vyzbrojený pistolí. Autorita, která dohlížela na to, aby žádný černoch neseděl na místech vyhrazených pro bílé. Aby uznal svoji méněcennost a ihned pustil sednout nadřazenou bytost, pokud jsou už všechna místa pro bílé obsazena.

Řidič tu byl také od toho, aby zaručil, že černoši budou obtěžovat bílé cestující co nejméně. I černoši museli nastoupit předními dveřmi, aby řidiči zaplatili jízdné. Pokud byla ale přední část vozu už zaplněna bílými pasažéry, museli zase vystoupit, vrátit se k zadním dveřím a nastoupit do „své“ části autobusu. Ne, žádný slušný bílý cestující neměl náladu na to, aby se kolem něj v uličce ometal nějaký černoch.

1. prosince 1955 se v segregovaném autobuse v Montgomery vracela Rosa Parksová z práce. A když ji řidič vyzval, aby pustila sednout bílého muže, nevstala.

A řekla „ne“.

Rosa Parksová se narodila v roce 1913 a ve své autobiografii píše, že „přežít v té době jako černoch ve Spojených státech vyžadovalo mimořádné duševní akrobatické výkony. Zůstat rozumný a duševně zdravý bylo nesnadné.“

Vzpomíná, jak její dědeček s puškou v ruce hlídal dům, když v blízkosti řádil Kukluxklan. Nebo jak ji na ulici napadl bílý kluk ze sousedství a ona na něj vzala cihlu.

Babička o ni měla strach, vyčítala jí, jak se chová. „Raději se nechám zlynčovat, než abych žila v ponížení a nesměla říci: Tohle se mi nelíbí,“ řekla jí Rosa.

Chodila do školy pro černé děti.

Černá dívka, která absolvovala školu, měla na výběr v podstatě mezi dvěma typy kariéry – mohla být sekretářka, nebo švadlena. Rosa Parksová byla švadlena. A když později pracovala v obchodě, měla denně před očima ponižování a beznaděj.

Když si černoška chtěla koupit boty, musela počkat, až budou obslouženy všechny bílé zákaznice. A když si chtěla vyzkoušet klobouk, vložila do něj prodavačka nejprve tašku. Představa, že by si ten samý klobouk zkoušela bílá dáma a jeho vnitřek byl kontaminován dotykem s vlasy černošky, byla nepřijatelná.

Rosa Parksová nebyla ženou jednoho velkého gesta, jak se o ní často píše a vykládá. Byla celoživotní radikální aktivistkou. V Montgomery se snažila zreformovat pobočku NAACP (National Association for the Advancement of Colored People). Vsázela především na aktivitu a radikálnost mladých lidí.

Byla zoufalá z toho, jak mnoho ústupnosti a rezignace kolem sebe vidí. A byla připravená využít příležitost.

Příležitost udělat to, co chtěla po ostatních: neustoupit.

1. prosince 1955 řekla Rosa Parksová „ne“. A celý staletý systém segregace se začal hroutit.

„Lidé jsou unaveni. Lidé už nechtějí snášet zadupávání ocelovými chodidly útlaku,“ říkal Martin Luther King ve svém prvním veřejném projevu. Mluvil k tisícům Afroameričanů, kteří se sešli v baptistickém kostele v Montgomery a přilehlých ulicích několik dnů poté, kdy Rosa Parksová řekla „ne“.

„Jsme tady. Jsme tady, protože jsme už unaveni,“ pokračoval King.

Rosu Parksovou nechal řidič z autobusu vyvést policií. Byla uvězněna, propuštěna na kauci a 5. prosince ji soud uznal vinnou z porušení segregačních zákonů. Zaplatila pokutu ve výši 14 dolarů.

„Ne“ Rosy Parksové ve fotografiích:

Ta cena byla více než přijatelná. Martin Luther King a aktivisté z Montgomery připravili bojkot městských autobusů. Bojkot, který překonal veškeré představy a žil svým vlastním životem.

Organizátoři doufali, že během jednoho dne ukáže odhodlání masy lidí dál netolerovat útlak.

Bojkot trval rok.

„Jsme tady.“ A už nás nemůžete přehlížet a ponižovat. Už neuhneme. Jsme unaveni.

Afroameričané v Montgomery autobusem nejezdili. Aktivisté dokázali zorganizovat rozvoz lidí do práce osobními auty. Nebo lidé chodili pěšky, třeba desítky kilometrů. Městská dopravní společnost se ocitla na pokraji krachu. Policie zatýkala organizátory. Kukluxklan hrozil lynčem.

Ale neuhnuli. Byli unaveni.

13. listopadu 1956 prohlásil Nejvyšší soud segregaci v autobusech v Montgomery za neústavní.

Vítězstvím v Montgomery to ale ani zdaleka neskončilo. Segregace byla dál naprosto běžná především na jihu Spojených států. Segregované byly zastávky, čekárny, restaurace, záchody, autobusy, vlaky, školy…

V roce 1960 zorganizovali černošští studenti univerzity v Greensboro v Severní Karolíně stávku vsedě v univerzitním bufetu. Seděli v „bílé“ části bufetu a čekali, až je odvlečou. Stávka vsedě se v 60. letech minulého století stala velmi populárním a účinným nástrojem protestu.

A odpovídala představě o nenásilném pasivním odporu, kterou prosazoval Martin Luther King, obdivovatel Mahátmy Gándhího.

Zastavit už to nešlo. V roce 1963 mluvil Martin Luther King ve Washingtonu k více než 200 000 demonstrantů. Pronesl svůj slavný projev „I Have a Dream“:

„Sním o tom, že jednoho dne na cihlově červených svazích v Georgii budou moci potomci někdejších otroků usednout jako bratři u jednoho stolu s potomky někdejších otrokářů… Sním o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru. O tom dnes sním!“

S cíli demonstrantů tehdy podle průzkumu veřejného mínění souhlasilo 23 % Američanů.

Po vítězném bojkotu v Montgomery vyhodili Rosu Parksovou z práce. Podobně dopadl i její manžel Raymond. Ten navíc propadal beznaději a myšlenkám na sebevraždu – Parksovi museli čelit opakovaným výhrůžkám. Hrozba lynče byla všudypřítomná.

Odstěhovali se do Detroitu, kde Rosa Parksová nemohla sehnat práci dalších osm let.

V roce 1967 natočil režisér Stanley Kramer slavný film Hádej, kdo přijde na večeři. Mladý, úspěšný, kultivovaný lékař Afroameričan se zasnoubí s „bílou“ dívkou z dobré, zámožné rodiny. Poprvé se setká s jejími rodiči.

Pro ně je představa smíšeného manželství šokující. Jsou liberálové, nejsou rasisté. Ale zejména otec vidí, že manželé budou muset překonávat obrovské problémy. Amerika ještě nebyla připravena na přijetí manželství mezi běloškou a černochem.

V době, kdy se film natáčel, bylo smíšené manželství ještě stále nezákonné v 17 státech USA. Byl rok 1967.

O rok později, v roce 1968, byl zavražděn Martin Luther King.

Zastavit už to nešlo. Ale bylo to těžké.

5 494. Tolik lidí zabili američtí policisté v letech 2013–17. Vyplývá to z loňské studie Harvard School of Public Health. Pravděpodobnost, že policisté zabijí Afroameričana, je přitom více než třikrát vyšší, než že zabijí bělocha.

Výzkumníci ze Stanfordovy univerzity zkoumali, jestli má rasa vliv na to, jak se policisté chovají k řidičům. Pravděpodobnost, že policisté zastaví Afroameričana, je o 20 % vyšší, než že zastaví bělocha. A když už řidiče zastaví, prohledají auto Afroameričana dvakrát častěji než auto bělocha.

Studie se chováním amerických policistů začaly s novou intenzitou zabývat po vzniku hnutí Black Lives Matter. Hnutí, které protestovalo proti policejní zvůli namířené proti Afroameričanům. Proti neodůvodněnému násilí, jež končí i smrtí.

Hnutí vzniklo v roce 2013. O rok později už mělo za sebou mohutné demonstrace po smrti Erica Garnera, Michaela Browna nebo Tamira Rice.

Policisté přitiskli Erica Garnera na zem kvůli podezření, že ilegálně prodává cigarety. Jedenáctkrát se mu podařilo říci „nemůžu dýchat“. Víc už říct nedokázal. Nemohl.

Michael Brown byl podezřelý, že ukradl karton cigaret. Snažil se policistovi utéct, vzdal to, vracel se… Policista vypálil deset ran, šest z nich Browna zasáhlo. Michael Brown nebyl ozbrojený, bylo mu 18 let.

Tamir Rice údajně namířil na policistu zbraň. Tamirovi bylo 12 let. A ta zbraň byla hračka. Policista ho zastřelil.

Neformální hnutí Black Lives Matter žije ve vlnách protestů, které reagují na to, co aktivisté považují za policejní zvůli. Loni nabylo na síle po smrti George Floyda. Policisté ho přitiskli na zem, jeden mu klečel na krku.

I Floyd říkal, že nemůže dýchat…

Připomeňte si: Davové protesty po smrti George Floyda

Hnutí Black Lives Matter má i mnoho kritiků. A samozřejmě platí i to, že policista si nemohl být jistý tím, že dvanáctiletý kluk, který proti němu stojí, není zfetovaný po zuby ozbrojený člen nějakého dětského gangu.

Jenže to už opravdu vypadá tak, že bílí policisté zabíjejí Afroameričany nějak příliš často. Že to není náhoda.

Profesorka politologie na Brooklyn College Jeanne Theoharisová se dlouhodobě věnuje hnutí za práva Afroameričanů, o Rose Parksové napsala knihu a mnoho článků. Snaží se vyvrátit laskavý mýtus, který propagoval i prezident George W. Bush. Po smrti Rosy Parksové v roce 2005 řekl: „Jedna svíce dokáže prosvítit temnotu.“

Nikoli. Rosa Parksová nebyla osamocená žena jednoho velkého gesta. Kdyby nepracovala na reformě a radikalizaci NAACP, kdyby s ní nespolupracovaly stovky dalších aktivistů, nikdy by bojkot v Montgomery nemohl být úspěšný.

Ne, není to tak, že „prostá švadlena změní jedním činem chod dějin, slušní občané začnou dělat slušné věci a národ se nevyhnutelně přimkne ke spravedlnosti“.

Jeanne Theoharisová tvrdí, že život Rosy Parksové dokládá, že hnutí Black Lives Matter má smysl. Je to podle ní totiž tak, že „národ se ke spravedlnosti nepřimkne přirozenou cestou. Musí k ní být dotlačen.“

A jde to těžko.