Fenomén Husákovy děti. Co doopravdy stálo za populační explozí v 70. letech

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rok 1974 byl na události skutečně bohatý. Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák například slavnostně zahájil provoz pražského metra. Kvůli ropné krizi zdražil benzin o sto procent na čtyři koruny a 40 haléřů za litr. Nový hit Heleny Vondráčkové „Malovaný džbánku“ získal zlatou cenu na festivalu Bratislavská lyra. A Veřejná bezpečnost v jihočeském Rudolfově brutálně rozehnala koncert, na němž měla vystoupit i skupina Plastic People of the Universe.

Rok 1974 se zapsal do historie také významnou populační událostí. V českých zemích se totiž narodilo nejvíce dětí v historii. Rekord 194 215 novorozenců nebyl v Česku už ani poté nikdy překonán. A zatím nic nenasvědčuje tomu, že by minimálně v nejbližších letech či desetiletích překonán mohl být. Vloni se nenarodila ani polovina z rekordního počtu dosaženého před jednapadesáti lety – bylo to pouhých 84 311 dětí, což je naopak nejméně v historii.

Populační exploze roku 1974 není z dobového pohledu až tak překvapivá. Byla výsledkem velkorysého sociálního programu na podporu mladých rodin s dětmi, pro něž se vžilo pojmenování Husákovy děti – podle už zmiňovaného nejvýše postaveného komunisty té doby. Jenže ono to bylo trochu jinak.

„Termín Husákovy děti je zavádějící, a to hned z několika důvodů. Vedení státu v čele s Gustavem Husákem v zájmu politického uklidnění situace po roce 1968 přijalo sociální program pomoci rodinám s dětmi. Tento program byl však připraven již v letech 1964 až 1967,“ uvádí Demografický portál pro municipality.

V těchto letech byl generálním tajemníkem ÚV KSČ a prezidentem republiky Antonín Novotný. Jenže toho v roce 1968 nahradil reformista Alexander Dubček, následovalo pražské jaro, srpnová okupace a celá země řešila jiné věci. A pak tu byl ještě jeden významný moment: V sedmdesátkách totiž začaly zakládat rodiny populačně poměrně silné ročníky ze 40. let.

„Navrhovaná sociální opatření, která se v předchozích letech nestihla zrealizovat, se střetla s dobou, kdy byly ve věku nejvyšší plodnosti početně silné ročníky narozené ve válečných letech až do roku 1950,“ připomíná demografický portál. A přidává další okolnosti, které měly vliv na zvýšenou porodnost – postupující normalizace, ale třeba i uzavření hranic. „To přispělo ke ztrátě ambicí a seberealizace občanů se obrátila směrem k rodinným záležitostem,“ píše se na portálu.

Podpora mladých rodin od počátku 70. let zahrnovala celý komplex opatření. Patřila mezi ně například reforma systému přídavků na děti s výraznou preferencí třetího a čtvrtého dítěte (i když dominantním zůstalo manželství s dvěma dětmi) nebo prodloužení mateřské dovolené na 26 týdnů.

Mladé rodiny mohly také čerpat novomanželské půjčky, které byly právě v sedmdesátkách velmi populární a podle dostupných údajů je získaly až tři čtvrtiny nově sezdaných. Úvěr určený pro mladé do 30 let dosahoval výše až 30 tisíc korun, tedy zhruba 1,5násobku ročního příjmu. Ke každé půjčce museli mít žadatelé ručitele, obvykle příbuzné.

Úroková sazba byla pouhé jedno procento na koupi bytu nebo 2,5 procenta na jeho zařízení. Po narození dítěte se dluh snižoval o dva tisíce korun a doba splatnosti prodloužila o rok. Splatnost byla 10 let.

Podle demografa Tomáše Kučery z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy tehdejší mladí lidé využívali nabídky, které se jim dostávalo. S vědomím toho, že by tak výhodné podmínky už za pár let nemusely být k dispozici, protože by například politici podporu omezili nebo by státu došly finance.

Propočet, kolik peněz podpora zvýšené porodnosti stála, ale neexistuje. „To by byla krásná doktorská dizertace, kdyby někdo spočítal, kolik ty Husákovy děti na hlavu stály. Ale to byly tak velké peníze, že se o tom nikomu nezdá,“ řekl před časem Tomáš Kučera v Interview ČT24.

Propočet by musel zahrnovat také investice do nových bytů, respektive nových sídlišť, která se tehdy stavěla skutečně ve velkém. V polovině 70. let bylo dokončeno téměř 100 tisíc bytů, což je z dnešního pohledu neskutečné číslo. Vždyť loni bylo dostavěno jen něco přes 30 tisíc bytů.

Symbolem mohutné výstavby v sedmdesátkách se stalo pražské Jižní Město, které se mimo jiné objevilo také ve filmu Věry Chytilové „Panelstory“. S přípravou sídliště se začalo opět už v 60. letech, ale poprvé se koplo do země 1. září 1971. Obyvatelé se tam začali stěhovat v roce 1976, nakonec na Jižním Městě našlo nový domov téměř 80 tisíc lidí. Pro srovnání: V krajském městě Zlíně žije dnes necelých 75 tisíc obyvatel.

„Bylo to ale velké zklamání. Z architektonického pohledu se to vyloženě nepovedlo. Při soutěži v roce 1966 se kladl důraz na propracovanou koncepci. Když se ale začalo stavět, tak se osekalo, co se dalo. Oproti původnímu plánu je velká část domů stejně vysoká, chybí lokální centra a neprošlo vybudování centrálního parku,“ uvedla před časem pro Aktuálně.cz architektka a spoluautorka projektu Paneláci Michaela Janečková.

Panelová sídliště dodnes rozdělují Čechy na dva tábory. Pro jednu skupinu to jsou „králíkárny“ se sociálně nepřizpůsobivými obyvateli. Zastánci paneláků zase tvrdí, že sídliště včetně Jižního Města prošla poměrně zásadní proměnou, domy jsou zateplené, mají novou fasádu a v okolí je již vzrostlá zeleň.

„Nebál bych se říct, že to je nejlepší dědictví socialismu, které tady máme. Paneláky rozhodně hodnotu mají a byty v nich jsou dnes brány na většině našeho území jako rovnocenné jiným typům výstavby,“ tvrdí například panelákový nadšenec a provozovatel webu paneláky.info Marian Lipták.

„Sídliště dnes mají kompletní občanskou vybavenost, paneláky jsou opravené, ghetta se z nich stávají minimálně, vlastně jen ve vyloučených lokalitách. Naopak sídliště je dneska obvykle bráno jako město plné zeleně, kde lidé chtějí bydlet,“ uvedl Lipták.

Už citovaný demograf Tomáš Kučera se už v 90. letech se svými kolegy snažil zjistit, kolik dětí se díky nabídce nových bytů a dalším opatřením na podporu mladých rodin narodilo navíc. Tedy jak se partneři nechali nabídkou státu „nalákat“, aby založili rodinu. A došli k číslu mezi 60 a 100 tisíci. „Většina těch dětí by se stejně narodila, akorát ne v polovině sedmdesátých let, ale třeba začátkem osmdesátých,“ poznamenal Kučera.