Hlavní obsah

Jejich setkání se zapsalo do dějin. Příběh dvou mužů odkrývá bolavé objevování Afriky

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Welcome Images, Wikimedia Commons

David Livingstone a Henry Stanley se setkávají poblíž jezera Tanganika. Píše se 10. listopad 1871.

Reklama

„Dr. Livingstone, předpokládám.“ Jedna z nejslavnějších vět 19. století. Objevitel Henry Stanley našel u jezera Tanganika léta pohřešovaného misionáře Davida Livingstona. Odkaz dvou rozdílných hrdinů dodnes vyvolává diskuse.

Článek

Obraz Davida Livingstona je průzračný. V obecném povědomí je zapsán jako jeden z největších idolů viktoriánské Británie. Člověk přísných mravů, neúnavný misionář a cestovatel, bojovník proti otrokářství.

Byl posedlý hledáním pramenů Nilu, ale nešlo mu o objev pro objev samotný. Chtěl dodat váhu svému hlasu. „Prameny Nilu jsou cenné pouze jako prostředek, který zesílí můj hlas,“ říkal Livingstone. „Abych mohl pomáhat léčit všechno to obří zlo.“

Dědictví Henry Stanleyho je mnohem složitější. Někteří životopisci ho považují za vůbec nejtvrdšího muže v dějinách a největšího objevitele. Jiní dokládají, že byl rasista a ke svým domorodým průvodcům byl neuvěřitelně krutý.

A tak se v rámci hnutí Black Lives Matter rozpoutaly diskuse, zda by neměla jít k zemi jeho socha v jeho rodném městě Denbigh ve Walesu. Jeden z kritiků, spisovatel Marcus Rutherford diskusi vyhrotil: „Opravdu se dotýkáme podstaty věci, když diskutujeme o tom, zda byl Stanley rasista, když to byl vrah a obchodník s otroky?“ ptá se Rutherford.

Livingstone a Stanley. Dva typy hrdinů 19. století. Dva úhly pohledu na minulost.

Lze ještě dnes vůbec pod nánosem přání, klišé a ideologií zjistit, jací opravdu byli?

U jezera Tanganika se potkali 10. listopadu 1871.

O objevitelích

Nemohl si být jistý, jestli ho na cestě nečeká setkání s mořskými zrůdami. A už vůbec nemohl tušit, jak vzdálený je jeho cíl. Přesto do té dramaticky neznámé krajiny vyrazil. Ferdinand Magellan, kapitán na první cestě kolem světa.

Dokonalý vzor

Konzervativní dějepis a literatura ukazují Davida Livingstona jako dokonalý vzor. Jako ztělesnění vytrvalosti, píle, cílevědomosti, sebeobětování, oddanosti, pracovitosti, empatie… Něco na tom bezpochyby je.

Narodil se v roce 1813 ve skotském městě Blantyre, v nájemním domě pro dělníky místní textilky. Měl šest sourozenců a aby rodina přežila, pracoval v textilce od 10 let. 12 hodin denně.

Jeho otec učil v nedělní škole a byl propagátorem střídmého životního stylu, důsledným bojovníkem proti alkoholismu. Davida vedl k četbě náboženských a filozofických textů.

David a několik dětí z textilky chodili do místní školy, ale mnoho sil a času jim na učení nezbývalo. Postupně s přibývajícím věkem se jejich pracovní doba prodlužovala až na 14 hodin denně, od 6 ráno do 8 večer.

Ale nějak to přece jen šlo. Alespoň u Livingstona. Četl a fascinovala ho práce misionářů. Ve třiadvaceti začal v Glasgow studovat medicínu a chemii a v roce 1838 byl přijat na Londýnskou misionářskou školu.

Studia ukončil v roce 1840.

A toužil vyrazit do Afriky.

Foto: Thomas Annan, Wikimedia Commons

David Livingstone na obraze Thomase Annana z roku 1864.

Potřebujete chlapce?

V některých podstatných rysech to byla podobná, dnes stěží představitelná „škola života“. Jen jako bychom se posunuli do kulis některé z temnějších pasáží z románu Charlese Dickense.

John Rowland, který později přijal jméno Henry Morton Stanley, se narodil v roce 1841 ve Walesu. Jeho matce bylo 18 a opustila ho jaké malé dítě. Otce nikdy nepoznal. Nějakou dobu žil u příbuzných, ale nakonec ho poslali do chudobince.

Podle jednoho ze životopisců zažíval John v chudobinci nejenom dřinu a šikanu, ale i sexuální zneužívání. Když mu bylo deset, pobývala v chudobinci i jeho matka. Nepoznali se.

Mohlo by vás zajímat

Emma Elisabeth Smithová byla přepadena na špinavém úzkém rohu ulice Brick Lane. Útočníci byli mimořádně brutální. Bylo 3. dubna 1888, další den Emma zemřela. Byla první obětí spojovanou se sériovým vrahem Jackem Rozparovačem.

V 18 letech odjel John do Ameriky. Historici se neshodnou, nakolik mají věřit jeho vlastní verzi o setkání s Henrym Stanleym. John Rowland to sám popisoval takto: Po vylodění v New Orleans viděl sedět muže před obchodem. Zeptal se ho, zda by pro něj neměl nějakou práci. V Británii tehdy běžnou frází: „Do you need a boy, sir?“

Bohatý obchodník Stanley byl bezdětný, dítě si velmi přál. Johnovi práci nabídl, později se spřátelili a on ho adoptoval.

V roce 1862 se Stanley účastní bojů americké občanské války, nejprve na straně jižanské armády. Po zajetí krátce bojoval i za „Sever“.

A pak začíná jeho kariéra „válečného zpravodaje“. Jako speciální zpravodaj listu New York Herald se účastní vojenské výpravy, která má osvobodit rukojmí zajatá etiopským králem.

Morton Henry Stanley nezískal žádné hlubší formální vzdělání. Rodina ho nepodporovala, v rodném listě měl zapsáno ponižující „bastard“, což celý život pociťoval jako stigma. V něčem byl ale podobný jako Livingstone.

Chtěl se vymanit se zdrcujících chudinských poměrů, dosáhnout velkých věcí; věděl, že se při tom musí spolehnout především sám na sebe. Byl ctižádostivý, sebevědomý, cílevědomý. Chybělo mu vzdělání, empatie, snad byl i bezcitný.

A byl úspěšný.

Foto: London Stereoscopic & Photographic Company, Wikimedia Commons

Henry Morton Stanley v roce 1872.

Křesťanství, obchod, civilizace

Poprvé Livingstone připlouvá do Afriky na jaře 1841. Z přístavu ho čeká přes 1 200 kilometrů dlouhá cesta do misijní stanice Kuruman. Dopravním prostředkem byl dostavník tažený voly. A jedním z velkých rizik lvi číhající na kořist.

Livingstone nebyl žádný zjemnělý intelektuál. Měl za sebou práci v textilce a v hlavě jasnou vizi, proč přijel do Afriky. Takže ani setkání se smečkou lvů ho nevykolejilo. Stihl vystřelit a jednu z útočících šelem zranit. Při dobíjení na něj ale zvíře zaútočilo a způsobilo mu těžká zranění na ruce a na noze.

Dostal se z toho, i když bolest v ruce ho už provázela celý život.

Livingstone měl o svých úkolech v Africe jasno. Chtěl bojovat proti zlu chudoby, zaostalosti a obchodu s otroky. Chtěl hledat místa pro nové misijní stanice a šířit křesťanství. A protože to byl praktický člověk, chtěl hledat způsoby, jak to dělat efektivně.

Jeho heslo znělo: „Křesťanství, obchod, civilizace“. Dnes jsou tato slova vytesána na jeho soše u Viktoriiných vodopádů.

Byl to hlavní důvod, proč se rozhodl jako první Evropan zmapovat řeku Zambezi – potenciální obchodní tepnu. Při této výpravě objevil vodopády, které na počest královny nazval Viktoriiny.

Při jedné z dalších výprav uvízl těžce nemocný v džungli. Byl na pokraji smrti, postupně onemocněl zápalem plic i cholerou, trpěl nebezpečnými kožními nemocemi.

Zachránili ho arabští obchodníci s otroky.

Z historie

Pokud bude upálen, zemře i jeho duše. Vyprosil si popravu garotou, udušením. Za to musel přijmout křesťanství. A nové jméno. Poslední incký král Atahualpa. Křesťan Juan de Atahualpa. Jeden ze symbolů dobývání Ameriky.

Nalezený deník

Livingstoneovo setkání s obchodníky s otroky je jednou z nejpozoruhodnějších epizod jeho života. I proto, že ukazuje, nakolik křehké jsou informace, které mohou získat historici.

Jde o to, že Livingstone si na jaře roku 1871 začal psát deník. Jenže neměl k dispozici ani inkoust, ani blok. Psal šťávou z lesních plodů na staré vydání The New York Herald. Deníky byly dopraveny po jeho smrti společně s tělem do Británie. Zápisky mezitím téměř zcela vybledly.

Teprve po roce 2000 se o ně začal zajímat anglický profesor historie Adrian Wisnicki. A využil k tomu moderní metody „digitálních humanitních věd“. Nemá smysl zabíhat do technických detailů. Vědecký tým profesora Wisnického použil spektrální analýzu a poté počítačové statistické metody, které vyhodnocovaly jednotlivé tvary a vracely jim podobu písmen.

Představit si to zhruba umí někdo, kdo studoval například nějaký starý jazyk, třeba texty ve staroslověnštině, a musel hledat podobnosti mezi na první pohled neznámými tvary, aby nejprve sestavil abecedu a poté mohl číst slova.

Nebo každý, kdo luštil i jakýkoli moderní nečitelný rukopis.

Rekonstruované deníkové zápisky Davida Livingstonea ukazují, jak se spřátelil s arabskými obchodníky s otroky. On, velký bojovník proti otrokářství. Starali se o něj, léčili ho a on zjistil, že jsou to docela příjemní lidé. Dokonce začal přejímat některé jejich způsoby ve vztahu k domorodcům. Ne, že by přímo vlastnil otroky, ale začínal chápat, že někdy je zřejmě nezbytné použít násilí…

Vzpamatoval se, až když se stal svědkem masakru, při kterém obchodníci vyvraždili několik stovek afrických domorodců.

Livingstone tábor Arabů okamžitě opustil. Do deníku si zapsal: „Tolik jsem se styděl za ty lidi, ke kterým jsem dočasně patřil… Ten masakr byla nejstrašnější věc, kterou jsem kdy viděl.“

Byl znovu sám, ale měl štěstí. K jezeru Tanganika už se blížil Henry Stanley.

+1

Kdo by to uměl lépe?

Stanley věděl, že kdyby se mu podařilo najít pohřešovaného britského hrdinu, byl by to velký krok v jeho kariéře novináře i objevitele. Přemluvil vydavatele The New York Herald, aby financoval výpravu.

Cesta byla přes tisíc kilometrů dlouhá, část doprovodu zabily tropické nemoci. Ale ve srovnání s jinými Stanleyho výpravami to byl spíš klidnější podnik.

S Livingstonem se sešel 10. listopadu 1871. Na zpáteční cestě napsal knihu Jak jsem našel Livingstonea. A byl to skutečně start k jeho největším výpravám a úspěchům.

Stanley prozkoumal oblast velkých afrických jezer a řeku Kongo téměř až k jejímu ústí do Atlantiku. Upevnil si pověst nejtvrdšího, nesmlouvavého a neúnavného muže. A také muže, který se neštítí použít tvrdé tresty nebo i zabíjet.

K takové pověsti pak přispěla zejména jeho spolupráce s belgickým králem Leopoldem II. Stanley pro Leopolda mapoval jeho budoucí osobní kolonii Kongo.

Leopoldova kolonie byla jedním z nejodpornějších, nejvražednějších podniků v dějinách. Odhady historiků se různí, ale je pravděpodobné, že v Kongu během 20 let Leopoldova panství zahynulo několik milionů lidí.

Kontext

Nad územím ve střední Africe, kterému se tehdy říkalo Svobodný stát Kongo, měl svrchovanost v letech 1885 až 1908 belgický král Leopold II. Jeho vláda byla brutální, podle některých odhadů zahynulo až deset milionů lidí.

V roce 2007 vydal Tim Jeal „revizionistický“ Stanleyho životopis. Dokládá v něm, že tvrzení o Stanleyho krutosti jsou přehnaná a často vyplývají ze závisti a neznalosti. Kniha vzbudila rozporuplné reakce, ty každopádně ukázaly, že definitivní soudy o dějinách a historických osobnostech jsou ošidné.

Historik John Carey to shrnul: „Chovali byste se tváří v tvář stejným nebezpečím jinak než Stanley? Kdokoli, kdo to bude po přečtení této knihy tvrdit, má velmi bujnou fantazii.“

Livingstone versus Stanley

Stanley byl přesvědčen, že africké „divochy“ nelze ponechat svému osudu. Pokud se chtějí Evropané v Africe usazovat, pokud s nimi chtějí komunikovat, musejí je nějak ovládnout. Jak?

„Jedině tak, že dokážeme, že jsme divochům nadřazeni nejenom svoji schopností je zabíjet, ale svým způsobem života…,“ psal Stanley.

Stanley sice neprožil právě harmonické dětství, ale zřejmě i vzpomínky na chudobinec mu připadly civilizačně nadřazené tomu, co viděl v Africe. Třeba kanibalismus. Kde je to nutné, je třeba použít sílu. Ale kde jen je to možné, je lepší vést příkladem.

Stanley pravděpodobně používal krutou sílu i tam, kde to nutné nebylo. Ano, je těžké to zpětně posoudit. Ano: „Kdo by se v jeho kůži choval jinak?“ Relativizovat zabíjení je ale vždy až to poslední, k čemu by se historici měli uchylovat. Nebo by to neměli provozovat vůbec.

Vraťme se nicméně k Livingstoneovi. „Křesťanství, obchod, civilizace.“ Jak moc se to liší od Stanleyho „silou, nebo příkladem“?

Livingstone byl skálopevně přesvědčen, že pro „divochy“ všeho druhu jsou nejlepšími nástroji k lepší budoucnosti evropské „křesťanství, obchod, civilizace“. Je třeba je povznést. I kdyby nechtěli.

Jak moc štěstí, svobody a lepší budoucnosti jim tyto nástroje přinesly?

Nebo spíš – za jakou cenu?

Reklama

Související témata:
David Livingstone

Doporučované