Obr na kraji Krkonoš. To hlavní pevnost ukrývá desítky metrů pod zemí

Na východním okraji Krkonoš, několik kilometrů severně od Trutnova, stojí jeden z nejpozoruhodnějších pevnostních objektů československého pohraničního opevnění.

Nic na tom neubírá ani to, že dělostřelecká tvrz Stachelberg nebyla nikdy dokončena, protože se začala budovat příliš pozdě na to, jakou rychlostí se na konci třicátých let minulého století rozpínal Adolf Hitler.

Za necelý rok od října 1937 byly v hloubce 50 metrů pod zemí vyrubány všechny jeho obří podzemní prostory: sklady munice, pohonných hmot, proviantu, nemocnice, elektrárna, ale i kasárna pro osm set až tisíc vojáků. A jak nebyl Stachelberg dokončen, připomíná dnes spíše důlní dílo se soustavou chodeb a sálů o celkové délce tři a půl kilometru.

Návštěvníci tak mohou dole sledovat postupný vznik pevnosti. Pěkně krok po kroku.

„Unikátní je dnes Stachelberg právě tím, že je rozestavěný,“ přitakává i Marek Šikola ze Spolku Stachelberg. „Návštěvníci se ocitnou uprostřed finišující stavby. A znalci pak ocení jedinečné svědectví o technologickém postupu stavebníků, o jejich mistrovství, ale i o tvrdých podmínkách práce v hlubokém podzemí.“

Zájem o stavební, technickou a strojní část pevnosti začíná ostatně u návštěvníků převládat nad vojenskými a historickými daty. „Někdy je to až fascinuje. Stachelberg je vlastně muzeem dobové technologie a výstavby pevností. Naši předci postavili s tehdejšími prostředky za jedenáct měsíců něco, co je i z dnešního pohledu zcela unikátní. Je až neuvěřitelné, co všechno a v jakém rozsahu stihli,“ oceňuje Šikola, profesí stavař. 

„Jsme zkrátka ve špičkové moderní pevnosti uprostřed výstavby,“ shrnuje nakonec superlativy Stachelbergu. 

Nahlédněte do útrob dělostřelecké tvrze Stachelberg:

Takže se trochu do ústraní odsouvá skutečnost, že obří krkonošská tvrz měla mít podle projektantů i velkolepý vojenský potenciál.

„Dvanáct mohutných bunkrů. Ve výzbroji deset houfnic, čtyři minomety, protitankové kanóny, desítky kulometů,“ připomíná ho Marek Kejzlar, Šikolův kolega ze Spolku Stachelberg.

„Toto pevnostní monstrum, pokud by bylo dokončeno, by během jediné minuty mohlo ‚vyplivnout‘ na nepřítele přes dvě stovky dělostřeleckých granátů či min. Takové byly alespoň záměry projektantů,“ shrnuje.

Než však stačili budovatelé tvrz dokončit a než mohl Stachelberg své možnosti naplnit při obraně Československa, přišla v září 1938 mnichovská dohoda, okupace a Protektorát Böhmen und Mahren.

Práce na Stachelbergu skončily s Mnichovem, avšak německý wehrmacht se po záboru českého pohraničí do nitra pevnosti nedostal.

Odcházející stavitelé totiž podzemní prostory zatopili. I proto se po válce na Stachelberg zapomnělo.

„Vlastně téměř zanikl,“ říká Miroslav Kejzlat. „Do bunkru T-S 73 - jediného vybetonovaného - bylo navíc v roce 1966 uloženo přes sto tun vysoce toxického jedu, který se používal k hubení mandelinky bramborové,“ popisuje smutnou historii unikátní stavby.

Naštěstí se Stachelberg podařilo přece jen zachránit. Nedlouho před pádem komunismu se do jeho oprav pustila parta nadšených dobrovolníků.

Znamenalo to pro ně vyklidit skladované jedy, odčerpat vodu, zajistit bezpečnost podzemí a rekonstruovat přilehlé pevnůstky. Zachráněný Stachelberg se otevíral sice v roce 1993, ale první část podzemí byla veřejnosti zpřístupněna až v roce 2001. 

A první z velkého komplexu pěti kasárenských sálů až po odčerpání části podzemního jezera byl pro veřejnost otevřen v roce 2007. O tři roky později pak byly zpřístupněny už všechny kasárenské sály. 

„Stachelberg vstal doslova z mrtvých, ale pro nás práce na tvrzi nikdy neskončila. Pořád je co opravovat, vylepšovat či rozšiřovat,“ říká Miroslav Kejzlar. S velkým uznáním připomíná obětavost kolegů i desítek dobrovolníků, kteří na pevnosti odpracovali tisíce hodin. 

Vojenský historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík, který se metodicky podílí na seriálu o pohraničních pevnostech, shromáždil v rozhovorech s projektanty či staviteli pohraničních pevností i svědectví budovatelů „krkonošského obra“.

V době stavby opevnění to byli mladí lidé kolem třiceti let. Kapitánovi ženijního vojska Aloisi Staňovi, který kromě Stachelbergu projektoval i tvrz Smolkov či Skutina bylo devětadvacet. Veliteli stavebního podúseku štábnímu kapitánu ženijního vojska Emilu Ludvíkovi, jenž řídil výstavbu Stachelbergu, osmatřicet. Dokonce i věkový průměr expertů z Ředitelství opevňovacích prací byl pod třicet let.

„Za tři roky, co se vše tehdy postavilo, bychom dnes nezískali ani stavební povolení. Projektanti a stavitelé pevností měli přitom jen mechanické stolní kalkulačky, logaritmická pravítka, tužky, papír,“ říká Eduard Stehlík. 

Bez zajímavosti není ani to, že na oživení Stachelbergu se na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století podíleli cennými informacemi i jeho původní stavitelé. „Mluvili o tom rádi a hodně si pamatovali,“ připomíná Miroslav Kejzlar jejich cenné rady.

Většinou ale jejich vyprávění skončilo podle něj smutně. Řada z nich dokonce odmítala do obnoveného podzemí tvrze vstoupit. „Zklamání a frustrace z toho, že museli po Mnichovu rozestavěnou tvrz opustit, bylo i po těch desetiletích až příliš bolestivé,“ vzpomíná Miroslav Kejzlar.

On a jeho kolegové tráví v „obrovi na prahu Krkonoš“ většinu volného času, z vlastních kapes do něj zpočátku nasypali statisíce. V hlubokém podzemí se tak bezděky vkrádá myšlenka, že i naši průvodci Stachelbergem jsou lidé s podobnou mentalitou jako ti, kteří před devadesáti lety pevnost stavěli.

„Bunkrologie není koníček, nýbrž diagnóza,“ říká s úsměvem na jejich adresu historik Stehlík. „Vzít si na triko největší a ještě k tomu zatopenou tvrz se skladem jedů, pro to se jen těžko hledají slova uznání a respektu,“ dodává s uznáním.