V téměř 90 letech stále organizuje Pochod Praha–Prčice. Jak začal a proč?

Historie vzniku nyní slavného Pochodu Praha–Prčice sahá do roku 1960 k založení tajného skautského oddílu Tlupa. Pro Květu Karlovskou, které je nyní úctyhodných 89 let a stále pochod spoluorganizuje, tradice započala v roce 1974. 

O akci se dozvěděla přes svého syna, Petra Karlovského, který nyní přípravy pochodu vede. „Syn byl ve vodáckém oddílu s dětmi, které pochod také chodily. Svůj první šel v roce 1973 kratší cestou z Tomic, která už dnes neexistuje,“ vzpomíná.

Sama šla poprvé v roce 1974, kdy už svou dceru mohla svěřit na hlídání. „Šly jsme s kolegyní krátkou trasu, tuším 23 nebo 24 kilometrů. Moc detailů si nepamatuju, ale asi se mi to líbilo – jinak bych to pak už nešla,“ vypráví s úsměvem. Účastnila se tak již devátého ročníku. Letos turisty čeká ročník osmapadesátý.

První ročník pochodu připadá na rok 1966. Pro úplné pochopení toho, jak vlastně celá akce vznikla, je ale třeba vrátit se ke zmíněnému oddílu Tlupa. V něm bylo asi 50 žen a mužů ve věku 18-25 let, všichni pod záštitou Tlupy zaregistrováni při Pražském turistickém oddílu.

Dva jeho členové si později začali hrát s otázkou, zda se dá ujít 100 kilometrů za 24 hodin. O to se s Tlupou v roce 1963 pokusili na trase Čechtice-Praha. Ze sedmnácti lidí dorazilo do cíle šest. Úspěch tedy neslavili velký, dali ale za vznik tradici dálkových pochodů v Česku.

O dva roky později se uskutečnila první schůzka pořadatelů dálkových pochodů z celé České republiky. Na ní byla nastavena i jednotná pravidla a dálkový pochod, často označován také zkratkou „DP“, se stal oficiálním.

„Délka DP je 50 a více kilometrů, maximálně ale do 100 km během 24 hodin. Pořadatel zajišťuje vyznačené trasy, plánek, zdravotnickou službu, pořadatelskou službu, popřípadě noclehy, občerstvení, upomínkové předměty,“ znělo v pravidlech.

Většinu z nich i nyní splňuje právě Pochod Praha-Prčice, jejímž upomínkovým předmětem je povětšinou prčický škrpál, neboli malý odznak boty. Paní Karlovská má z pochodů škrpálů pět, později se začala podílet právě na samotné organizaci. „Do organizace jsem naskočila někdy kolem roku 1991. Měla jsem na starosti peníze, vyúčtování. Trasíři mi nosili účtenky až do Prčic,“ vysvětluje

Dodává, že se obě činnosti, tedy účast a organizace, nedaly skloubit. „Takže jsem zůstala ve štábu,“ říká. Dodnes sídlí štáb na bývalé prčické radnici. „Ne, že by to byla radnice v pravém slova smyslu – dnes už tam funguje jen informační středisko a máme tam uskladněné stánky a další věci,“ popisuje paní Karlovská prostory.

Nápad, který výletníky zavedl do Prčic, vznikl prostě. Stáli za ním mimo jiné i Jiří Dvořák, který se účastnil prvních pochodů s Tlupou, a inženýr Karel Kulle, který se stal dlouholetým organizátorem prčického pochodu.

Trasa, kterou společně domlouvali, měla vycházet z Prahy a vést do nějaké atraktivního cíle. Aby se zachovala myšlenka stovky, kterou si ne zcela úspěšně již vyzkoušeli, rozhodli se proto trasu měřit na český loket - jeden se rovná 59 centimetrům. Když se sáhodlouhá debata nedobírala žádného konce, utnula je prý kolegyně slovy: „Je čas na oběd, běžte už s tím do Prčic!“. Cíl byl na světě.

Podle jiné verze byl naopak Kulle do Prčic poslán svým dlouholetým nadřízeným. Zda je historka pravdou je v současné době již neověřitelné, podle paní Karlovské se ale dodnes traduje.

První ročník dostal název „100 000 loktů českých na trati Praha-Prčice“ s podtitulem „Sukovou cestou“. Účastnilo se ho 469 pěších, z toho 325 mužů a 105 žen, při průměrné dubnové teplotě 13,7 stupňů a deštivém počasí. Do cíle došlo 320 pěších a odměnou jim byla bílá stužka. Tradice byla na světě.

V roce 1973 se pochod přesunul z dubna na květen. I to mimo jiné nahrálo velké popularizaci akce. Masově oblíbenou se pak akce stala zejména v 80. letech, kdy se dostala do hledáčku i komunistickým představitelům.

Pochod ale podle paní Karlovské zůstal vždycky apolitický. „To víte, že ne,“ říká jednoznačně na otázku, zda se akce stala nástrojem propagandy. „My jsme se snažili zůstat nezávislí. Občas se šlo třeba k nějakému památníku položit věnec, ale jinak jsme si dávali pozor. Žádná hesla, žádné transparenty. Tak, abychom nenarazili,“ vysvětluje. Vzpomíná, že to samé se dělo i při pozdější návštěvě Václava Klause. Nikdo z organizátorů se k ničemu nehlásil.

Na otázku, zda se v průběhu let a pádem režimu pochod nějak proměnil, odpovídá s nadhledem: „Změnilo se to jako všechno kolem nás. Lidé se pořád chovají slušně, pár výjimek se najde, ale nic dramatického. Změnu zaznamenala spíš technika – startovné se už dávno neplatí hotově, všechno jde přes účet. A už třetí rok máme digitální startování.“

Nějakým změnám se pochod ale přeci jen nevyhnul. V minulosti měl výrazný společenský rozměr stejně jako dnes, jeho atmosféra v cíli byla ale o poznání jiná. „Dřív se večer chodilo do hospody U Škrpálu. Teď už tam hospoda vůbec není. Lidé se nají na náměstí, kde je plno stánků, ale společné posezení už tolik nefunguje,“ říká Karlovská.

Dříve se podle ní v rámci pochodu děly i nečekané věci, jako například svatby. „Snoubenci se předem přihlásili, že se chtějí vzít, a v Prčicích jim pak přivezli svatební šaty. Obřad proběhl úplně normálně – nebylo to jen pro efekt, byla to skutečná svatba,“ vypráví.

Kromě účasti na pochodech a současné spoluorganizaci má ale paní Karlovská k místu ještě o něco speciálnější vztah. „Od čtyř měsíců jsem tam každé léto jezdila za dědečkem a babičkou. Mám k tomu kraji vztah, který se nedá popsat jinak než jako srdeční,“ říká.

Na otázku, co je pro ni z pochodů neopomenutelnou vzpomínkou, odpovídá proto s nostalgií a sentimentem. „Když vyjedete z Heřmaniček na Loudilku a otevře se vám pohled na krajinu – Sedlec-Prčice, Ounuz, kopečky kolem – tak mě to vždycky vezme za srdce. Mám k tomu kraji citovou vazbu, jinak než ti, co jdou jen kvůli turistice,“ uzavírá.