Hlavní obsah

Režisér Petr Horký: Hlavním hrdinou filmu Civilizace je jeho divák

Foto: Pavel Otevřel, Seznam Zprávy

Dokumentární film Civilizace je dílem režiséra Petra Horkého (vpravo) a egyptologa Miroslava Bárty (vlevo).

Reklama

5. 10. 2022 15:30

Kolapsy velkých civilizací a jejich podobnost s naší současností jsou tématem českého výpravného dokumentu, který přichází do kin v půlce října. Jmenuje se Civilizace – dobrá zpráva o konci světa.

Článek

Režisér, cestovatel a polárník Petr Horký chtěl udělat film, který shrne, co se dozvěděl o světě za dvacet let, kdy navštívil a poznával přes sto zemí. Archeolog, egyptolog a specialista na kolapsy civilizací Miroslav Bárta měl zase představu filmu, který ukáže na konkrétních příkladech, jak civilizace rostou a zanikají.

Když se spolu potkali v Egyptě, zakouřili si vodní dýmku a popovídali, postupně začal vznikat film. Po sedmi letech tvoření je hotov. „Pro mne to je detektivka, kde s egyptologem Miroslavem Bártou zjišťujeme, co se děje se světem a jak z toho ven,“ řekl Petr Horký Seznam Zprávám.

Byly pro vás náročnější polární výpravy na póly, nebo natočení tohoto dokumentu? Je to vůbec porovnatelné?

Nějaké paralely tu jsou. Když začínáte větší polární výpravu, máte před sebou stovky kilometrů pochodu a týdny polárního režimu. Nesmíte se fixovat na závěrečný cíl, ale na další krok. Cíl vás pochopitelně motivuje, ale pokud by člověk koukal hned až na konec, zblázní se.

Pak je podobné to, že obvykle se lidem líbí výsledek, baví je představa dojít na pól, mít na kontě film, který byl v kinech. Když se ale začnou víc ptát a zjistí, kolik je za tím práce, pak si ledaskdo klepe na čelo. Jeví se to jako pošetilost.

A do třetice, co mne napadá, je, že do toho projektu musíte být zamilovaný. Je to tak klopotný, dlouhý a mnohdy bolestivý proces, že kdybyste pořád neměl radost z toho, že na tom pracujete, tak to zabalíte.

Petr Horký

Je známý především jako režisér cestopisných dokumentů, kterých má na kontě víc než sto (např. cyklus Dobrodružství archeologie, Bonbónky světa, Miroslav Zikmund: Cesta staletím, Neznámá země, Alchymie bytí a Teleapatyka, seriál Umění oplodnění, několik dílů cyklu Na cestě apod.).

Pořádá či spolupořádá cestovatelské a filmové přehlídky a festivaly a je rovněž autorem nebo spoluautorem mnoha knih. Dokončuje doktorát na sociologii Univerzity Karlovy.

Cestování po světě mu přineslo řadu spoluprací, setkání či natáčení – s Thorem Heyerdahlem, Reinholdem Messnerem, Arthurem C. Clarkem, Erichem von Dänikenem, Edmundem Hillarym, Jamesem Lovellem a dalšími.

Foto: Pavel Otevřel, Seznam Zprávy

Petr Horký natočil přes sto cestopisných dokumentů.

Na české půdě spolupracoval pětadvacet let s Miroslavem Zikmundem, s nímž ho pojilo i přátelství. V roce 2014 poslali do kin dokumentární film Století Miroslava Zikmunda, který se stal nejnavštěvovanějším dokumentem roku a byl nominován na Českého lva.

Film Civilizace něco vypovídá i o dnešní době. Je kvůli covidovým rokům a válečnému konfliktu na Ukrajině ještě aktuálnější?

Naše snaha nebyla udělat film, který komentuje momentální dění, ale film, který spojuje to, jaké proměny jsem po světě viděl za dvacet let cestování, a to, nad čím dvacet let bádá Miroslav Bárta. Neglosujeme momentální dění, ale spíš tendence a mechanismy lidských společenství.

Proto jsem Mirka nutil, aby svoji vědu zjednodušil do sedmi zákonů, proto neustále opakujeme, že kolaps ve smyslu společenských věd nemusí znamenat světovou válku ani genocidu, ale jednoduše „jen“ změnu společenských hodnot a pravidel. Záleží na nás, na lidech, jak bolestivý ten přerod bude.

Zrovna dnes jsem četl, že reálně hrozí, že Putin zahájí jadernou třetí světovou válku. Do hlavy jemu ani jeho nohsledům nikdo nevidí. Jestli chtějí v lidské historii předehnat v obludnostech Hitlera, mají možnost. Ale stát se to nemusí.

Všichni teď sledujeme, jak se proměňuje svět, ale ještě není rozhodnuto o tom, jak bolestivé to bude. A vlastně tím odpovídám na položenou otázku – neglosujeme momentální dění, ale ano, překotné světové proměny posledních let mne přiměly k tomu, abych některé kapitoly ještě upravil a pozměnil.

Podtitul filmu zní Dobrá zpráva o konci světa – co je podle vás ta dobrá zpráva?

Asi nečekáte, že budu spojlerovat vlastní film, že ne? (smích) Můžu ale prozradit, že dobrá zpráva je – mimo jiné – v tom, že budoucnost nikdy netvořili mrtví anebo nenarození lidé. To znamená, že svět se bude vyvíjet tak, jak se rozhodneme my.

Názorně to je vidět třeba v posledních dnech v Rusku – statisíce mužů odtud utekly, aby nemusely narukovat, tak říkajíc „hlasovaly nohama“. Jasně, tím potenciálně oslabili sílu těch rekrutů. Ale také mohli sebrat odvahu, zůstat doma a postavit se režimu. Statisíce chlapů v odboji by už dokázaly ledaco. Místo toho zdrhli.

Rady pro cestovatele-amatéry

Julius Lukeš je lékař, ale i cestovatel, který má za sebou více než stovku zemí a o svých zkušenostech napsal čtivou knihu.

Nesoudím to, měli před sebou velmi těžké rozhodnutí. Jen tím nechali odpovědnost za chod Ruska na jiných. V těžších a těžších volbách jsme a budeme všichni – i když naštěstí alespoň zatím ne v tak těžkých jako ti Rusové.

Čím víc to ale budeme odkládat, čím víc budeme nechávat odpovědnost na jiných, tím těžší rozhodnutí přijdou příště. Když dneska uhneme, zítra bude před námi těžší dilema, větší oběť, silnější soupeř. Jsme v pozici tlusťochů, kteří vědí, že by měli zhubnout, pokud nechtějí infarkt, cukrovku, kolaps metabolismu. Jsme v pozici silných kuřáků, kteří by měli přestat kouřit, pokud nechtějí rakovinu, dušnost a další potíže.

Rozhodnutí ani vůle vytrvat ale nejsou zadarmo. Bolí to. Stejně jako třeba polární výprava na pól. Stojí to energii, vůli, odvahu rozhodnout se a nést odpovědnost. Anebo se schováme za hradbu keců – „Kdo kouřil, umřel, kdo nekouřil, taky“ nebo „Tělo má jít do hrobu zhuntovaný“ – a budeme čekat, jak dlouho ten život ještě bude snesitelný, než zhebneme.

Kdybychom ještě zůstali u příměru příprav náročné expedice a výpravného dokumentu, co je třeba nepodcenit?

Podobnost tu je – určité napětí, aby byl člověk ve správnou chvíli patřičně ostražitý, vybavený, připravený. Když se třeba vracíte v Amazonii s lovci kmene Waorani z celodenního lovu a najednou, až na konci, máte neuvěřitelné štěstí a přes cestu přeběhne prase pekari. Máme dost baterek? Datových karet? Když se na stejném místě ve vesnici Bameno rozbije kamera – máme náhradní? To jsou věci, které se dějí v analogických podobách i na polárních expedicích. Jen natáčení bývá dražší a zaměstnáváte více lidí. Takže z tohoto úhlu pohledu je dokumentaristika větší stres.

Foto: Petr Horký, Seznam Zprávy

Lovec amazonského kmene Waorani

A ohledně toho překvapování – nechci, aby to znělo jako vytahování, ale třeba epidemie covidu mne nepřekvapila. O tom, že něco podobného dříve nebo později přijde, jsme si společně s Mirkem Bártou povídali už v roce 2015, když jsme kouřili šíšu v Egyptě a mudrovali nad světem.

Takže na začátku, třeba v roce 2017, mne spíš překvapovali přátelé, kteří se mne nechápavě ptali, co to točíme za divné téma, když svět neotřesitelně roste a prosperuje – a dnes mi ti stejní kamarádi píší, kdy bude premiéra a že jsou zvědaví. Nevysmívám se jim, vážím si toho, že dokázali pozměnit svoje názory.

Okolnosti oficiální verze ohledně nápadu na film jste zmínil – s egyptologem a archeologem Miroslavem Bártou jste si v roce 2015 povídali v Egyptě během jiného natáčení, kouřili vodní dýmku – a film byl na světě. Skoro… Tušil jste, kolik času a práce bude toto natáčení obnášet?

No počkejte, nad šíšou byla na světě myšlenka, že spolu uděláme film! Ale jeho obsah a podoba, to byla ještě ukrutná spousta práce! Já jsem tehdy chtěl udělat film, který shrne, co jsem se za dvacet let cestování o světě dověděl, a Mirek chtěl film, který ukáže na konkrétních příkladech, jak civilizace rostou a zanikají. Tato dvě témata do sebe začala zapadat.

Rovnou jsem měl nápady, kde jsem jaké situace viděl a zažil, kde moje zkušenosti zapadají do toho, o čem jsme se tehdy bavili. Něco jsem dokonce už tehdy měl v archivu – třeba povídání s Thorem Heyerdahlem, A. C. Clarkem nebo s posledním člověkem na Měsíci Eugenem Cernanem – mám je tak ve svém současném filmu, i když už všichni tři umřeli.

Jak je film dlouhý?

Má osmdesát minut. Na začátku jsem si myslel, že budeme během čtyř let hotoví. Asi o půlrok jsme se zdrželi, pak nám covid na dva roky zavřel kina a další rok trvalo, než se alespoň trochu snížil tlak na odložené premiéry, aby vůbec někdo zaregistroval, že je nějaký dokumentární film v kinech.

Foto: Pavel Otevřel, Seznam Zprávy

Petr Horký a Miroslav Bárta pracovali na filmu Civilizace sedm let.

Kdybychom to všechno stihli dodělat před covidem, dost možná by na to skoro nikdo nešel, ale teď bychom se mohli tlouct v prsa, že „my jsme to už předem říkali!“ Teď je toto téma na stole a v mnoha domácnostech se řeší, „co s námi bude“. Kdoví, třeba teď díky tomu přijde mnohem víc lidí.

Důležité je, že ve filmu nehlásáme „konec světa“, ale ukazujeme, že to není nijak rozdané, že nejsme nikomu vydaní všanc. Že to může skončit dobře, máme to ve svých rukou, nestane se nic, co bychom nechtěli. Otázkou je, jestli víme, co chceme…

Čím bude film pro lidi, kteří četli knihu Sedm zákonů od Miroslava Bárty? Scénářem zvizualizovaným prostřednictvím praxe různě po světě?

Teď vás možná trochu zaskočím, ale já jsem tu knížku ještě nečetl. Vnímám ji jako určitý vítaný vedlejší produkt natáčení filmu, protože koneckonců třeba to rozdělení do sedmi zákonů bylo určeno původně právě pro náš film. Četl jsem úvod, kde mne potěšila pasáž o našem filmování, vážím si toho. Prolétl jsem obsah, zjistil, že je prima, že některá místa z natáčení jsou i v textu.

Nechtěl jsem se ale odvádět od linie, jakou jsem si stanovil během práce na scénáři a samotném natáčení. Film vzniká někdy od roku 2015 a knížka vyšla loni, takže jsem se nechtěl nechat v závěru práce ovlivnit. Požádal jsem ale autora, aby hlídal, že se třeba film nepostaví proti jeho teoriím, anebo že ve filmu nebude něco, co by dnes už sám popřel, změnil.

Takže pro čtenáře této knihy to možná bude trošku překvapení, co je podobné a co je jiné. Já si tento zážitek nechávám až po premiéře. (smích) Vidíte, vlastně až teď mi dochází, že netuším, jestli knížka někde neprozrazuje něco z filmu!

Když dneska uhneme, zítra bude před námi těžší dilema, větší oběť, silnější soupeř.
Petr Horký

Jakým pro vás byl pan profesor parťákem? Sedli jste si hned?

Svět exaktní vědy a vyšších pater univerzit je mnohdy spojen s určitým… No, říkám tomu univerzitní wrestling, kdy jednotliví oponenti jdou docela tvrdě proti jiným názorovým pozicím. Do toho se snažím nevstupovat a nezasahovat, film není o tom, že by prosazoval nějakou doktrínu. Nabádá k diskuzi, debatě. Přemýšlení o světě a o vlastní existenci už dávno není doménou králů, ale podle mne se týká úplně všech.

Na Mirkovi mám rád určité hecířství, které je mi blízké. Je to chlap z masa a kostí, bavíme se spolu o chodu světa, ale i o dobrém víně, o dobře rozpálené šíše anebo o ženských. Fascinují mne jeho znalosti z archeologie, historie a oceňuji, že mne pozorně poslouchá, když třeba zmiňuji paralely z mých oborů, tedy ze světa anebo z mediální oblasti. Naučil mne vychutnat krásu zapáleného doutníku u prastarých pyramid a s tím spojenou mentální cestu časem. Jsem nekuřák, ale pro toto mám pochopení a jednou za rok z toho mám i radost.

Stali jste se i průvodci filmem? Jste tam vidět?

Film reálně popisuje naše hledání paralel jednotlivých civilizací, hledání, co máme všichni společného – a také přemýšlení, jak můžeme zjednodušit přerod do další fáze vývoje bez toho, že by se globální civilizace musela rozpadnout. Takže ve filmu jsme oba na určitých místech vidět, například během rozhovorů s některými respondenty, anebo když jsme byli mezi už zmiňovanými indiány Waorani v Amazonii.

Foto: Petr Horký, Seznam Zprávy

Indiánka kmene Waorani

Pro mne to je detektivka, kde zjišťujeme, co se děje se světem a jak z toho ven. A má-li to být detektivka, pak hledáme i oběť a vraha: potenciální obětí – anebo zachráncem, či naopak pachatelem – je divák. Hlavní hrdina mého filmu je divák. On sám pak rozhodne, jak bude dál vypadat „film života“ nás všech.

Podle čeho jste do filmu vybíral lokality?

Vybíral jsem místa světa, kde jsem většinou už byl a kde se moje zkušenosti potkávaly s Bártovými učeními o civilizacích. Vedle toho jsem měl některá témata, která jsem za ty roky cestování chtěl shrnout do jednoho filmu – do tohoto. A ono to s „kolapsem civilizací“ hrálo do akordu.

Kde se odehrálo první natáčení už se záměrem, že je to tvorba pro film Civilizace?

Úplně první? Já už nevím. V Guatemale? Hondurasu? V Mexiku? Myslím, že ta Guatemala byla první. Točili jsme tam pozůstatky mayské kultury. Spousta lidí si myslí, že Mayové byli vyhubeni, že zmizeli, ale to není pravda. Podařilo se nám najít dodneška fungující svatyně, potkat nefalšované členy Mayů, kteří dodnes dodržují rituály a pravidla.

Další místa po světě následovala – třeba Filipíny, Velikonoční ostrov, Francie, Česko, Grónsko, Mongolsko, USA, Kanada, Čína, Kuba, Maledivy, Srí Lanka, Indie, Sýrie, Makedonie, Ukrajina, Rusko a další a další.

Ptal jsem se na cílenou tvorbu pro film i proto, že ve filmu mluví slavné světové osobnosti od A. C. Clarka po Thora Heyerdala, kteří už nežijí. To jste je kdysi točil jen tak pro strýčka Příhodu?

Vždycky když už se někde na světě setkám s velkými osobnostmi, snažím se toho natočit víc. S Thorem Heyerdahlem z toho kdysi byla pětiletá spolupráce a dodnes trvající přátelství s jeho rodinou. Když jsem před pár lety přednášel v muzeu Kon-Tiki v Norsku, zjistili jsme společně s jejich hlavním kurátorem Reidarem Slosvikem, že mám vůbec největší kolekci rozhovorů s tímto legendárním vědcem a dobrodruhem.

Proto jsem se teď domluvil s jeho vnučkou Liv a připravujeme knihu s pracovním názvem „Thor Heyerdahl vlastními slovy“ pro mezinárodní vydání. Některé delší rozhovory také vznikají pro můj youtubový kanál, například s Jane Goodall jsme točili právě pro moji talkshow, a některé pasáže jsem využil pro film. A tak to jde brát jedno po druhém.

Které materiály jsou ve filmu nejstarší?

Nejstarší bude asi právě materiál s Heyerdahlem a s A. C. Clarkem.

Ke komu z osobností jste se dostal, ani nevíte jak?

Potřeboval jsem se dostat k nějakému vývojáři z přední světové korporace, abychom se pobavili o tom, jak se implementuje do běžného života nová technologie. Není to totiž nijak „samo“ rozhodnuté, ale je to vždy konkrétní rozhodnutí konkrétních lidí: elektromobily tu byly už před sto lety, ale zastavil to Henry Ford.

Co já vím, třeba formát někdejších videokazet VHS ovládl svět kvůli dohodě velkovýrobců elektroniky, ne proto, že by byl nejlepší. Dnes se hodně debatuje o elektromobilitě, o samořiditelných autech. O tom ale nerozhoduje zdaleka tolik nějaký politik anebo „strašák v Bruselu“, jak rádi plkají populisté, ale také trh a zájem a užitečnost pro zákazníky. Nikdo by neutratil milion za auto, které pro něj nemá žádnou užitnou hodnotu, a politici by si o tom mohli říkat cokoli.

Potřeboval jsem, aby to neříkal Bárta ani Horký, to by byly jen teorie, potřeboval jsem, aby to říkal přímo někdo  z těch, kdo tu budoucnost tvoří. A kdo má hlavu na špalku – pokud se to nepovede, dostanou vyhazov. Takhle jsem se pak dostal k jednomu takovému chlapíkovi, natáčeli jsme v Göteborgu a mám velikou radost, že tam díky tomu máme i tento technologický a podnikatelský svět prezentovaný přímým účastníkem, spolutvůrcem budoucnosti.

Foto: Pavel Otevřel, Seznam Zprávy

Dnešní svět se mění jak jednotlivci – od silných vůdců, leaderů, po davy, obyčejné lidi, říká režisér.

Máte nějakou zajímavou historku z natáčení?

Chcete nějakou duchařinu?

No klidně.

Hned první den, kdy jsme dorazili k amazonským indiánům Waorani, se nám rozbila kamera. Odolný stroj, který měl vydržet všechno, prostě odešel. Indiáni nám říkali, že to je proto, že se na nás zlobil šaman Kemperi. Dělali jsme si legraci, že je náš kameraman Ferdinand Mazurek zakletý. Během cesty se mu pak ale ještě zničehonic zasekl objektiv, a když mi pak telefonoval o rok později, že se mu podobná věc stala při natáčení pohádky už doma v Česku, řekl jsem mu, že se nemá divit, je přece zakletý!

Petr Jákl, autor filmu Žižka, říkal teď v září po promítání na filmovém festivalu v Plzni, že doba covidová jim dala jako tvůrcům více času na filmové dodělávky. Jak toto období ovlivnilo tvorbu vašeho filmu?

Řekl bych, že „doba covidová“ nám výrazně zvětšila potenciální okruh diváků. Na začátku jsme byli film pro skupinku intelektuálů a teď je naděje, že se na nás podívá v průběhu času mnohem víc lidí. Dokonce se někdy rouhám a z legrace říkám, že jsme na propagaci filmu najali čínskou agenturu a zdůrazňovali jsme, že to má být hlavně virální. A kluci to docela přehnali. Baví mne, že se sem tam ozve s výčitkou někdo, kdo to bere vážně.

Je současné zdražování potravin i energií provázáno s dějem vašeho dokumentu?

Jasně. Právě teď žijeme fázi proměny, chcete-li kolapsu. To, co platilo dříve, až donedávna, už přestává platit. Pokud si někdo myslí, že za pár let bude všechno zase při starém, tak si lže do kapsy.

Co jste díky natáčení po světě, v pralesích a jinde, zjistil o sobě a o svém životě, o rodině, domovu?

Při práci na tomto filmu jsem si několikrát potvrdil, že dnešní svět se mění jak jednotlivci – od silných vůdců, leaderů, po davy, obyčejné lidi. Myslím, že ještě nikdy neměl obyčejný člověk takovou moc něco bojkotovat, zbořit, zničit. Tím, jak lidé volí, co sdílejí, co šíří, jak nakládají s Facebookem, YouTube, a tak dále.

Jak to myslíte?

Je to takový paradox leadershipu – velcí státníci sledují průzkumy veřejného mínění a ztrácejí odvahu držet nějakou filozofii, vizi, myšlenku, ale spíš se chtějí vlísat do oblíbenosti davů. I proto u nás můžeme mít Japonce, který horuje proti cizincům v naší zemi, anebo megapodnikatele, který je schopen přetahovat voliče sociální demokracii. To je přece až komické!

Je to takový paradox leadershipu – velcí státníci sledují průzkumy veřejného mínění a ztrácejí odvahu držet nějakou filozofii, vizi, myšlenku, ale spíš se chtějí vlísat do oblíbenosti davů.
Petr Horký

A davy zase nehledají silné jedince do vedení, ale spíš někoho, s kým je legrace, kdo ostatní urazí, naštve, kdo generuje zábavu, příběhy. Na jednu stranu spousta lidí nadává, že elity nestojí za nic, ale na druhou stranu tady nikdo není na elity moc zvědavý – tedy na lidi, kteří umí být konzistentní v názorech, i když se nedaří a nezvedá jim to popularitu, na lidi, za kterými je skutečná práce a něco doopravdy umí. Náraz na realitu by nám to připomněl, ale snad to zvládneme i bez něj.

Na filmu jste strávil asi sedm let života, těšíte se na něj vůbec ještě do kina?

Sedm let, to je šílené, že? Jsem moc rád, že už to je hotové, byla to dlouhá cesta. Do kina se těším nejen proto, že tím skončí jedna dlouhá etapa mého života, ale i proto, že to je převeliké dobrodružství. Bude to lidi bavit? Bude to srozumitelné? Budou se smát, brečet, budou se bát, pocítí naději?

Na zkušebních projekcích se to dělo, ale to ještě nejsou návštěvníci v kinosálech. Tak uvidíme. Po premiéře začíná docela dlouhá šňůra besed a uvádění po celé republice. Těším se na osobní setkání s lidmi. Film znám jak svoje boty, ten mne už asi nepřekvapí, ale na reakce publika jsem velmi zvědav.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované