Kdysi ho vyhodili ze školy, teď je designérská superstar. Měl přitom český vzor

Nizozemský designér Marcel Wanders se proslavil poeticky zdobným a barevným stylem, zasazujícím historické vzory do nového kabátu. A také schopností spojovat tradiční řemeslo s nejnovějšími technologiemi. Ve své práci dlouhodobě překračuje zažité hranice.

Mnohé jeho objekty či interiéry lze označit za teatrální či extravagantní, sám Wanders však působí tak, jak by člověk od světové hvězdy jeho typu možná nečekal. Uvolněně a bez okázalosti.

Přestože má za sebou desítky let úspěšné kariéry, na bilancování podle něj ještě není čas. Stále ho zajímá především to, co ještě nezkusil.

Na Designbloku v Praze převezmete Cenu za mimořádný přínos světovému designu. Jaký vztah máte k českému designu a českým autorům?

Musím říct, že jeden z designérů, kteří se na začátku mého tvůrčího života opravdu dotkli mého srdce, byl Bořek Šípek. Když jsem studoval, on působil v Nizozemsku a osobně jsme se znali. Mluvili jsme spolu a on pro mě byl úžasným vzorem. Udělal na mě obrovský dojem. Právě díky němu jsem si uvědomil, že design není strategie, ale kultura. Že do něj můžete vložit vlastní filozofii.

Bořek Šípek byl nejen respektovaným umělcem, deset let navíc působil jako hlavní architekt Pražského hradu. Co vám na něm imponovalo nejvíc?

Šípek byl fantastický umělec, který si šel svou vlastní cestou. Byl tak trochu mimo hlavní proud a dělal věci po svém. Stejně jako já, ani on úplně nezapadal do škatulek. A mimochodem, první designový předmět, který jsem si kdy koupil, byla sklenička právě od Bořka Šípka. Mám ji dodnes. Od roku 1985.

O svobodě mluvíte poměrně často, když popisujete svou práci. Cítíte se dnes svobodnější než na začátku své kariéry? A co s naší svobodou a kreativitou udělá nástup umělé inteligence?

Přirovnal bych to k hudbě. Nejprve byla obyčejná kytara, na kterou se lidé naučili hrát, a pak přišla elektrická kytara. Z té první se tak stala akustická kytara. Tak nějak funguje vývoj. To, co máme před sebou, je nejspíš úžasná možnost znovu promyslet, co vlastně znamená lidská inteligence. Stále umíme dělat věci, které umělá inteligence nezvládne.

Je tu ale jedna věc, která nám jako lidem zatím uniká. Jsme sice racionálně myslícími tvory, ale zároveň jsme někdy až směšně hloupí. Řekl bych, že to může být nakonec jedna z našich nejlepších vlastností.

Směšně hloupí? Jak to myslíte?

Jen si vezměte tu iracionalitu, kterou sotva nějaký stroj pochopí: ženy nosí ultravysoké podpatky, domů si na Vánoce taháme stromy a zdobíme je jakýmisi koulemi a také málem dojetím pláčeme, když vidíme kočku procházet se po střeše. Přitom stále dostatečně nevyužíváme naši lidskou inteligenci k tomu, abychom udělali svět lepším. Na tom bychom měli zapracovat. A jen tak mimochodem: četla jste už nějaký opravdu dobrý vtip, který vymyslela umělá inteligence?

Lidskost je tedy podle vás mnohem víc než jen racionalita?

Ano. Určitě na to ale jednou vznikne nějaký dobrý prompt. Když se ohlédnu za svým životem, zvenčí to může vypadat jako přímá cesta, jako by všechno, co se stalo, vedlo logicky k tomu dalšímu. Když se na to ale podívám tak, jak jsem to prožíval tehdy, byla to spíš bláznivá jízda plná nekonečných pochybností a nezdarů. Prostě život. A tak si někdy říkám: opravdu chceme znát odpovědi na zítřejší otázky? Protože my sotva dnes můžeme vědět, co přijde zítra.

Je pro vás design způsobem, jak pozorovat a studovat svět kolem sebe?

Mnoho let byl design mou absolutní vášní. Později v životě jsem si však uvědomil, že mou největší vášní není design, ale dělat věci, které jsem do té doby ještě nezkusil. Ať už je to psaní textu, anebo spolupráce s firmou na úplně nové technologii. To všechno jsou výzvy. Mám rád tu sílu, příležitost i radost, která z toho pramení. Je v tom i velká míra nejistoty, což mnoho lidí nezvládá dobře. Pro mě je ale nejistota hnací silou.

Věříte, že dobrý design dokáže změnit to, jak se lidé cítí, chovají nebo dokonce jak žijí?

(Usmívá se a já také.) Vidíte, někdy stačí se jen usmát na někoho, abyste změnila jeho momentální pocit. K tomu nepotřebujete dobrý ani špatný design. Není třeba být megaloman a chtít navždy změnit celý svět. To je trochu choré. I obyčejný milý pozdrav někomu, koho neznáte, dokáže změnit malý kousek tohoto světa. Ano, design je důležitý. Ovšem stejně jako třeba kadeřníci, řezníci, umělci, učitelé tance nebo jiné profese.

Vraťme se ale k designu. Interiérový design přirovnáváte ke klasické hudbě. Proč?

Jako produktový designér jsem často ponořený do jednoho konceptu, do jedné myšlenky. U interiéru to ale neplatí. Produkt je jako jeden hudební nástroj. Není to hudba, je to pouze prostředek, jak něco říct. Interiér už ale má svůj vlastní zvuk a produkt se stane součástí hudby teprve ve chvíli, kdy ho použijete.

Lidé někdy říkají, že design je drahý. Ale design je v podstatě zadarmo. Cena se týká vlastnictví. Kolik jste kolem sebe viděla lamp, židlí a dalších úžasných věcí, které si pamatujete a které vám změnily náladu nebo pohled na svět?

Ve skutečnosti potřebujete jen pár věcí. Nikdo vás nenutí kupovat si další. Můžete jít s přáteli do muzea nebo do designového obchodu, povídat si o tom. Je to zábava, je to zajímavé. Myslet si cokoli o designu můžete také úplně zadarmo.

Když se vrátíme úplně na začátek, údajně jste byl jako dítě velmi zvědavý. Co vás tehdy na světě fascinovalo nejvíc?

Rád jsem něco dělal. Chodil jsem do dílny a pracoval s různými nástroji. Nebyl jsem perfekcionista a nebylo to nijak cílené. Když se mi rozbilo kolo, opravil jsem ho. Možná ne úplně dokonale, ale o to nešlo. Prostě jsem dělal, zkoušel a opravoval věci.

Moji rodiče měli obchůdek s domácími potřebami a já zjišťoval, co je uvnitř různých věcí, jak fungují. Chtěl jsem tomu rozumět. Byl jsem nadšený ze šroubků a kladiv. Zkrátka mě zajímalo, jak jsou věci udělané, co je uvnitř a čemu má smysl rozumět nebo co má smysl opravovat.

To vám asi pomohlo, když jste později nastoupil na designérskou školu, že?

Ano. Když jsem v sedmnácti letech šel na designérskou školu, nebylo pro mě konstruování věcí ničím překvapivým. Nebyl důvod se toho bát. Podíval jsem se na nějakou věc a věděl jsem, kam je třeba dát šroubek, jak se má otevírat. Architektura věcí pro mě nebyla tajemstvím.

Jste úzce spojován s rodným Nizozemskem. Co vám vaše země dala jako člověku a designérovi?

Nemyslím si, že jsem typický nebo nejlepší příklad Nizozemce. Když jsem ale v zahraničí a srovnávám se s různými kulturami, uvědomuji si, že jsem vlastně velmi nizozemský typ.

Jsme velmi přímí. Můžete tomu říkat upřímnost nebo také nekompromisnost. Prostě jdeme k věci. Žádné zbytečné okecávání. Nemáme potřebu dělat nějaké velké divadlo. Naše kultura je kulturou skromnosti. V Nizozemsku nemusíte být výjimeční. Ale smíte se výjimečným stát.

Cítím v té poslední větě vzájemný lidský respekt.

Je to úžasně osvobozující. Líbí se mi to, protože v tom není tlak na dospělé ani na děti. Prostě být normální, nevyčnívat, je také kvalita. Můj otec byl trochu teatrální člověk. Byl amatérským zpěvákem. Sice ne bůhvíjakým, ale měl ambice a nadšení. Hodně jsem se od něj naučil. Moje matka je zase velmi věřící člověk. Vždycky se snažila zastávat správné věci pro naši rodinu. Měl jsem štěstí na rodiče.

Vy jste také otcem. Dcera jde ve vašich stopách?

Je jí osmadvacet a jmenuje se Joy Faith Love. Vždycky jsem jí říkal, že je mi celkem jedno, jak se jí daří ve škole, ale že se musí naučit anglicky. Dnes dokáže bez problémů cestovat po světě, má otevřenou hlavu a je přátelská.

Vždycky jsem se jí snažil vysvětlovat principy toho, jak funguje svět. A také, že některé velké výzvy a problémy jsou vlastně malé ve srovnání s tím, co je v životě skutečně důležité.

Rozhodla se stát dokumentaristkou, takže natáčí příběhy o tématech, která ji zajímají. Má dobré oko a snaží se vidět to lepší. Jsem na ni hrdý.

Jakou nejlepší radu jste kdy dostal vy sám?

To jste mě trochu zaskočila. Ale možná to nejlepší, co se mohlo mladému a sebevědomému Marcelovi stát, bylo, že ho vyhodili z jedné designérské školy. Zní to možná divně, ale někdy slova nestačí. Nezáleží jen na tom, co vám lidé říkají, ale také na tom, jak si jejich slova vyložíte. Můžete se z nich poučit, něco si vzít, anebo také ne. Měl jsem štěstí na chytré lidi, se kterými jsem často nesouhlasil.

Někdy odmítnutí člověku pomůže uvědomit si, co opravdu chce.

Právě o tom to je. Pomohlo mi to uvědomit si, čemu opravdu věřím. Nesouhlas mě donutil přemýšlet jinak. Věřím v to, co dělám. Je to můj způsob komunikace s tímto světem. Jako designér můžu například přemýšlet o návrhu nového pera. Ještě předtím si ale položím otázku, jestli svět vůbec potřebuje další nové pero.