Hlavní obsah

Mélenchon plánuje revoluci pro Francii. Už příští rok může začít

Foto: Reuters

A ještě ke všemu zřídím úřad pro hubení štěnic! (Jean-Luc Mélenchon při představení svého volebního programu, listopad 2026)

Zděděný majetek od určité částky a příliš mnoho bytů propadnou státu, bude se jíst méně masa a balíky přepraví vzducholodě. Jeden z favoritů prezidentských voleb Jean-Luc Mélenchon hodlá od základu překopat správu Francie.

Článek

V rubrice Aréna názorů nabízíme prostor pro diskuzi. Publikované komentáře procházejí redakčním výběrem a úpravou, nemusí však vyjadřovat stanovisko Seznam Zpráv.

Je to pár dnů, co se na výstavišti v Bourget na severním pařížském předměstí Seine-Saint-Denis sešlo přes dvacet tisíc příznivců prezidentského kandidáta za stranu Nepoddajná Francie.

Místo pro představení svého programu si Jean-Luc Mélenchon nezvolil náhodou. Svou kampaň tu před znovuzvolením v roce 1988 finišoval také francouzský prezident François Mitterrand. Jeho barvy Mélenchon přes deset let hájil a k jeho odkazu se dodnes ochotně hlásí.

Program pod názvem „Společná budoucnost“ vyšel v těchto dnech také knižně a je v podstatě přepracovanou a doplněnou verzí, s nimiž šel Mélenchon i do obou předchozích prezidentských soubojů. Před volbami v roce 2022 francouzský analytik Damon Mayaffre označil „mélenchonismus“ za směr, který historicky čerpá z osvícenství a revolučního jakobínství a v přítomnosti hlásá socialismus propojený s ekologickými požadavky.

Od té doby ale program doznal mnohých změn. Počet jeho návrhů stoupl z 690 na 1069, a radikální, ekologicky zaměřená opatření jsou v něm podaná jako příslib komplexní „občanské revoluce“.

Cesta do Latinské Ameriky a zpět

K pochopení klíčových bodů „Společné budoucnosti“ je třeba udělat v čase krok zpět. V roce 2022 Mélenchon opět prohrál prezidentské volby – s necelými 22 % v prvním kole skončil jako třetí v těsném závěsu za Marine Le Pen a Emmanuelem Macronem. Byl to jeho druhý neúspěch a zdálo se, že ambice stanout v čele Francie se mu vyčerpaly. Dokonce tehdy i sám prohlásil, že v roce 2027 mu bude sedmdesát pět a nemyslí si, že bude znovu kandidovat.

V tomto krizovém okamžiku své politické kariéry se vypravil na několikatýdenní cestu po Latinské Americe. Ta ho ostatně zajímala vždycky, možná i proto, že jeho rodiče byli Španělé usazení v Alžírsku, takže vyrůstal ve francouzsko-španělském prostředí.

Během cesty se setkal s mexickým prezidentem, s bývalým honduraským šéfem státu Manuelem Zelayou a s čerstvě zvoleným kolumbijským lídrem. V cestovních zápiscích přiznává, že jeho program je výsledkem dvacetileté jihoamerické inspirace. A potvrdil to i na začátku projevu v Bourget, když se zjevným dojetím připomněl říjnové vítězství další ze stálic tamní levicové politiky Luize Ignácia Luly da Silvy – svého přítele „Luly“, brazilského prezidenta.

S Jižní Amerikou také souvisí nejširší zarámování jeho současné politické vize – v programu často skloňovaná „občanská revoluce“. Vlny sociálně motivované občanské neposlušnosti po roce 2019 znamenaly vítězný nástup levice v Bolívii, Chile, Ekvádoru, Kolumbii a Peru. A také Mélenchon vidí naději na své zvolení a následnou revoluční roztržku s minulostí právě v lidovém odporu francouzské společnosti proti - z jeho pohledu - likvidační Macronově vládě.

I Mélenchonova vize ekologicky orientovaného sociálního státu má kořeny v Jižní Americe, konkrétně v Kolumbii Gustava Petra. Ve svém programu ji zkoncentroval do ústřední koncepce „ekologické a sociální bifurkace“. Zjednodušeně řečeno jde o skoncování s dosavadní praxí řízení státu a pravidly ekonomiky tváří v tvář klimatickým změnám.

Nové uspořádání společnosti v Mélenchonově pojetí má být založené na ekologickém plánování včetně vytváření nových eko-regionů (střižených na míru podle místních ekologických potíží), na ústavně zakotveném „zeleném pravidlu“, které by znemožňovalo brát přírodě víc, než dokáže obnovovat. A do třetice na zásadě, že proces této radikální proměny nesmí probíhat na úkor nejchudších a středních vrstev obyvatel.

K tomu je pro úplnost třeba připočíst ještě protekcionismus znevýhodňující zahraniční a globální výrobce, kteří se nebudou držet nových, striktně ekologických pravidel (a naopak zvýhodňovat ty francouzské, kteří se jich držet budou). A konečně – kladení pasivního odporu evropské legislativě tam, kde bude v rozporu s novými francouzskými pravidly.

Do důchodu už v 60 letech

Všechny tyto plánované revoluční reformy jsou v Mélenchonově plánu vtěleny do stovek dílčích navrhovaných opatření, jež v dnešní hluboce rozdělené francouzské společnosti nacházejí jak nadšené přívržence, tak radikální odpůrce.

Namátkou několik z nich: navrácení „práva půdy“, které zaručuje francouzské občanství každému, kdo se narodil nejen na území Francie, ale i jejích zámořských územích (Mayotte ad.) a celkové směřování ke „kreolizaci“ Francie, tedy mísení různých kultur a jazyků jako odpověď dnes převažující zásadě „práva krve“.

Takový postoj je přirozeně trnem v oku Mélenchonově hlavní rivalce Marine Le Pen i celé konzervativní části Francie. Nadšeně ho ale vítají všichni přistěhovalci, jejichž děti dnes mají nejasný status. Šířeji pak jeho program říká „ne supremacismu“ – tedy maskulinismu usilujícímu o ovládání žen, rasismu usilujícímu o ovládání lidí jiné než bílé pleti a imperialismu usilujícímu o ovládání národů mimo impérium.

Ze zásadních bodů sociální části Mélenchonova programu jmenujme alespoň ty nejdůležitější - a přirozeně i nejspornější a nejdražší.

Zrušení Macronovy důchodové reformy, a tedy znovuzavedení odchodu do důchodu v 60 letech; zastropování cen zboží základní potřeby, zvýšení minimální mzdy na 1700 eur (ze současných 1450), desetiprocentní navýšení platů státních zaměstnanců, návrat k přísnému k dodržovaní 35hodinového pracovního týdne, stoprocentní proplácení zdravotní péče či bezvýhradné právo na „důstojné bydlení“. A v souvislosti s protesty posledních měsíců také studenty požadovaných 10 miliard eur na zlepšení situace středních škol.

Kdo to všechno zaplatí

Analytici z nezávislého portálu France Budget varují, že tato štědrá podpora nižší a střední vrstvy může v příštích letech znamenat roční zvýšení státního dluhu v průměru o 145 %, a rozpočtového schodku na 10 %. A spoluzakladatel analytické společnosti Finneko Omar Dibo zase v Mélenchonově programu našel přehnané předpokládané příjmy, opomenuté výdaje a řadu nesrovnalostí a rizik - například odliv velkého kapitálu v důsledku drastického zvýšení daní.

Těm, kdo se ptají, kde na navrhovaná velkorysá opatření kriticky zadlužená Francie vezme, Mélenchon odpovídá v duchu hesla „bohatým brát a chudým dávat“. Tedy striktně progresivní daní, dvouprocentním zdaněním majetku dolarových stomilionářů (Zucmanova daň), daní za znečištění a z nadměrných zisků pro nadnárodní společnosti, zdaněním nákupu akcií s velkou tržní kapitalizací a také stanovením maximální výše děděného majetku. Vše zděděné nad 12 milionů eur a pět obytných jednotek by mělo podle Mélenchona propadnout státu.

Rozpočet Francie na příští rok by tak podle něj měl skončit dokonce v plusu. V dalších letech by pak již státní kasu měli plnit sami občané: důstojné životní podmínky, zvýšení kupní síly, investice do vzdělání a státem regulované umělé inteligence povede dle Mélenchona k překonání krize. Stačí podle něj dát chudým, ale šikovným lidem dost peněz a oni je invenčně investují a rozpohybují stagnující ekonomiku.

Toho, kdo si je vědom historických souvislostí, při čtení programu nastraží četnost výrazů jako „znárodnění“ či „kolektivizace“. Mélenchon je se stejnou lehkostí připraven „ve státním zájmu“ znárodnit dálnice, železnice, mořské větrné elektrárny či francouzské pobočky výrobce bezuhlíkové oceli ArcelorMittal.

Toho, kdo si zažil reálný socialismus sovětského střihu, zaručeně poleje horko při představě všech kontrolních komisí, domovních výborů a nejrůznějších dalších kolektivních a lidových orgánů, které by v intencích programu měly tepat každého, kdo nebude nadšeně budovat například zmíněné eko-regiony.

Okolnosti nejsou úplně normální

Při četbě „Společné budoucnosti“ lze narazit na celou řadu zajímavých drobností: například nahradit kamionovou dopravu vzducholoděmi, zavést povinnost „živých lidí“ v komunikaci s úřady a firmami, podporovat výrobu lněného oblečení (Francie je největším světovým producentem lnu!), vrátit zrušené lokálky na ostrov Réunion.

Dále snížit konzumaci masa, ryb, mléka a vajec o 50 procent, zajistit menstruační pomůcky zdarma a pohřby za minimální ceny, zavést všeobecné právo na základní připojení k internetu a volební právo od šestnácti let, zatočit s negramotností (1,5 milionu Francouzů neumí číst a psát), a konečně… vytvořit úřad pro hubení štěnic!

Jean-Luc Mélenchon proto během svého projevu v Bourget zjevně nepřeháněl, když zmínil větu, která se vzápětí stala jeho hlavním volebním heslem: „Musíme změnit všechno!“ Vedle otázky „jak to zaplatit“, se ale nabízí ještě jedna, zásadnější: „Jak to prosadit?“

Zde se musíme vrátit k Mélenchonovým jihoamerickým inspiracím. Právě levicoví politici v Kolumbii, Hondurasu a Chile se v posledních letech pokoušeli posadit své revoluční programy cestou svolání ústavodárného shromáždění a přijetí nové ústavy. Ve francouzské praxi by to znamenalo rozloučit se s de Gaullovou ústavou z roku 1958 a vyhlásit novou, Šestou republiku. A to je premisa, se kterou Mélenchonův program stojí a padá.

Za normálních okolností by se v souvislosti s Mélenchonovým programem dalo mluvit o nerealistickém vizionářství či až příliš kreativním marxismu – zkrátka o levicových pohádkách z říše snů. Francouzská společnost je ale v důsledku Macronova stavovského elitářství hluboce rozdělená a tíhne k extrémům. A tak není vyloučené, že krajnělevicový politik se svou „občanskou revolucí“ bude pro mnohé voliče jedinou reálnou alternativou k Marine Le Pen.

Doporučované