Invazní a nepůvodní rostliny: Které jsou jedovaté a jak je zničit

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Některé jsou krásné a můžou vypadat jako obohacení přírody. Invazní a nepůvodní rostliny však patří mezi globální hrozby. Mají devastující dopady na přírodu, lidské zdraví a hospodářství.

Odhadované škody, které na zeměkouli působí, jdou do astronomických čísel. Dohromady s náklady na řešení problémů s invazními živočichy je to v poslední době celosvětově více než 400 miliard dolarů ročně, tedy přes devět bilionů korun. Uvádí to Mezivládní platforma pro biologickou rozmanitost a ekosystémové služby IPBES.

Na vymírání rostlin a zvířat nese vinu v 60 procentech zjištěných případů právě agresivita nepůvodních invazních druhů. V roce 2019 uvedla IPBES, že invazní nepůvodní druhy jsou jednou z pěti hlavních přímých příčin celosvětového úbytku biologické rozmanitosti.

Přesto, nebo právě proto vyhlásila Česká botanická společnost rostlinou roku 2025 poprvé v historii invazní druh – starček úzkolistý. „Vyhlášením starčku úzkolistého rostlinou roku chceme upozornit na problematiku rostlinných invazí a na jejich vliv na přírodu i společnost,“ vysvětluje předseda České botanické společnosti Milan Chytrý.

Botanici tím chtějí veřejnost upozornit a motivovat k ochraně druhové pestrosti tuzemské přírody. Jiní odborníci to vítají. „Vyhlášení starčku úzkolistého za rostlinu roku překvapilo vědeckou obec, botaniky i nás. Ale nebylo to překvapení nepříjemné,“ říká Tomáš Görner z Agentury ochrany přírody a krajiny. Oddělení, které vede, se zabývá kromě jiného právě problematikou invazních rostlin. „Starček se dostal na řadu po sérii ohrožených druhů, díky čemuž se lidé dozví více o invazních druzích nebezpečných pro naše původní rostliny a pro člověka,“ chválí Görner.

S pomocí Tomáše Görnera Seznam Zprávy vytipovaly desítku invazních a nepůvodních rostlin, na které je dobré si dát pozor. Rychle se šíří, špatně likvidují a řada z nich je i nebezpečná pro člověka nebo pro chovaná zvířata.

Nebezpečnost starčeku spočívá v jedovatých látkách, které obsahuje, podobně jako řada dalších invazních rostlin. „Na pastvinách starček ohrožuje dobytek. Pokud by kráva sežrala jednu dvě rostliny, nic tragického by se nepřihodilo, ale větší množství starčeku požívaného po delší dobu by mohlo vést k otravám,“ upozorňuje Görner. „Jedovaté látky zůstávají ve starčeku ještě po usušení. Do člověka mohou proniknout v mléku.“

V několika studiích zaznamenali vědci jedovaté látky ze starčeku rovněž v medu. Nebyly to ovšem koncentrace poškozující vážně lidské zdraví. V Česku navíc starček kvete v pozdějším období, kdy už včelaři připravují včely na přezimování. Proto je velmi malá pravděpodobnost, že by se v tuzemském medu jed z této rostliny objevil.

V několika posledních letech starčeku výrazně přibývá. Do světa se rozšířil z jižní Afriky a první poznatky o jeho výskytu v Česku pocházejí z roku 1997. Objevuje se na narušovaných místech, výborně snáší zasolení, a tak roste u silnic a dálnic. Řidiči ho mohou vidět i ve středovém pruhu, žlutě tam kvete ještě v říjnu. Není příliš konkurenceschopný, což mu ovšem u silnic a dálnic nevadí – jiným rostlinám se tam totiž nedaří. Dobře prospívá také u železničních tratí, odkud se šíří do okolí.

Vypadá malebně a zní tak i její název, ale může být nebezpečná i pro tak velká zvířata, jakými jsou koně. Po jejím pozření jim hrozí zadušení. Ukrývá se v ní totiž jedovatý bílý latex. Rostlina škodí i lidem, přímý kontakt lidské kůže s latexem z klejichy vyvolává alergii.

Klejicha se jako teplomilná rostlina rozmáhá hlavně na jižní Moravě. Má hezká kulovitá květenství, roste v trsech, a nikoliv nadarmo se jmenuje hedvábná. Její listy lákají k pohlazení. Navíc nádherně voní. Do střední Evropy přicestovala z teplejších území Severní Ameriky a do divoké přírody vpadla stejně jako bolševník velkolepý ze zámeckých parků.

V Americe požírají klejichu housenky motýla monarchy stěhovavého. „Není ale řešením vzít si sem monarchu,“ uvádí Görner. „Klejichu lze likvidovat postřikem nejlépe v červnu a v září. Ale její tužší kožovité listy vstřebávají hůř herbicid. Druhou variantou je klejichu posekat a vyorat s kořeny.“

Ambrozie se počítá mezi silné alergeny. Její ostnitá pylová zrníčka vyvolávají kýchání a mohou způsobit astma. Je to úporný plevel, hodně se rozšířil v Maďarsku a postupuje přes Slovensko na jižní Moravu. Větší populace ambrozie se rozprostírají na Břeclavsku a musí se tam přistoupit k omezení jejího výskytu či likvidaci, což se týká hlavně nové chráněné oblasti Soutok. Ekologové věří, že boj s ambrozií skončí stejně úspěšně jako s borytem barvířským na Pálavě.

Jako teplomilné rostlině vyhovuje ambrozii současné oteplování klimatu, spojené se suššími jary a horkými léty. Ambrozie roste například mezi širokými řádky slunečnice a může tam časem dominovat. Nesnáší konkurenci trávy, na polích však tuto výhodu uplatnit nelze. Ambrozie se dá při menším rozšíření docela dobře vytrhávat. Zemědělci proti ní používají herbicidy, v Americe a také už ve Francii proti nim ale začíná být odolná.

Do tuzemska pronikla ambrozie ze Severní Ameriky jako nežádoucí příměs v osivu či ve směsích na krmení ptáků. První zmínka o ní je v Česku už z konce 19. století. Roste především u železničních nádraží a tratí nebo u sil, poslední dobou se dostává na pole. Rozšiřuje se kromě jiného při přesunech zeminy a na zemědělských strojích, odjíždějících z polí kontaminovaných semeny ambrozie.

Bolševník velkolepý utlačuje v české přírodě původní rostliny a představuje velké nebezpečí pro lidské zdraví. Obsahuje totiž šťávy, které vyvolávají po styku s kůží a se slunečním zářením těžké popáleniny. V kůži přetrvávají dlouhou dobu.

Bolševník se v Česku nejvíce rozplevelil v Karlovarském kraji, kam se dostal v druhé polovině 19. století. V Lázních Kynžvart se stal ozdobou zámeckého parku v roce 1862. Pochází z Kavkazu, měří až pět metrů a jeho bílá květenství mohou mít průměr až půl metru.

„Prosazujeme mechanické metody likvidace bolševníku, což ale nejde všude,“ upozorňuje Görner. Semínka bolševníku přežívají dlouho a rostlina se vyznačuje dobrou schopností obnovy. Chemická likvidace se provádí glyfosáty, například kontroverzním roundapem. Při sekání bolševníků by měli lidé nosit ochranné oděvy a respirátory.

Bolševník je zařazený i na seznamu invazních druhů Evropské unie. Nejčastěji zarůstá plochy kolem vody, objevuje se také u silnic, na okrajích lesa a na loukách.

V Austrálii a na Novém Zélandu považují komuli Davidovu za nebezpečný invazní druh, kvůli němuž mizí původní vegetace. V Česku si mohou lidé koupit sazenice komule i semena, v zahradnictvích patří mezi žádané zboží. Zplanělá se pak ovšem objevuje kolem železničních kolejí, u nádraží, ale i na okrajích lesů.

Mezi zahrádkáři zdomácněl její název motýlí keř a navzdory svému půvabu se komule dostala mezi nepůvodní invazní druhy. Její hroznovitá květenství mají nádherně fialovou barvu a podmanivou vůni a za slunečného počasí na nich sedává jeden motýl vedle druhého. Komule se pnou do výšky několika metrů a pocházejí z Číny.

„Ne že by lidé nesměli komule pěstovat na zahrádkách u svých domů. Ale určitě by je neměli vysazovat nekontrolovaně mimo zastavěná území, odkud by se mohly rozšiřovat třeba k vodním tokům či do blízkosti lesa,“ upozorňuje Görner.

Zářivě kvetoucí lupina mnoholistá neboli vlčí bob umí napáchat ve volné přírodě značné škody. Navzdory tomu, že ohrožuje původní české rostliny, nabízí ji spousta zahradnictví.

Pochází ze Severní Ameriky a v tuzemsku dělá největší problémy v příhraničních horách, například na Šumavě. Bobovitá rostlina žije v symbióze s hlízkovitými bakteriemi, obohacuje zeminu a přeroste původní rostliny, zvyklé na chudou půdu. „Vlčí bob vypadá v lese pěkně a když jsem ho stříhal na Šumavě, nějací turisté se pohoršovali, že likviduji něco tak nádherného. Musel jsem jim vysvětlovat, že jako invazní rostlina nemá lupina v národním parku co dělat,“ prohlašuje Görner.

Od letošního roku zavedla Správa národního parku Šumava účinná opatření, směřující k co největšímu omezení lupiny. Na webu Krkonošského národního parku lze dokonce najít výzvu, aby si lidé klidně utrhli lupinu, pokud na ni při svých túrách po horách narazí. Vlčí bob je totiž snadno poznatelný a nedá se splést s chráněnými rostlinami. Lupiny lze v přírodě likvidovat vyrýpnutím a spásá je dobytek. Mohou se odstraňovat chemicky, což ale v národních parcích nepřipadá v úvahu.

Rozporuplnou invazní rostlinou je trnovník akát a vztah k němu mnohdy rozděluje veřejnost. Zastánci akátů poukazují na jejich oblibu mezi včelami a na jejich výborné tvrdé dřevo nebo i příjemnou vůni květů. Na druhou stranu je ekologové v určitých typech přírodních systémů považují za nebezpečnou invazní dřevinu, jež se obtížně likviduje.

Akáty škodí ve stepní krajině nebo v písčinách, kde jejich porosty můžou zlikvidovat vzácná rostlinná společenstva. Na druhou stranu se akáty uchytí na svazích, kde nic jiného neroste a svými kořeny brání v odnášení svrchní vrstvy půdy vodou či větrem.

Likvidace akátů běžným kácením připomíná sisyfovskou práci. Kolem pařezů se totiž rychle vyrojí výmladky a vznikne nový hustý porost. Proto se do kmenů vpravuje vysoce koncentrovaný herbicid, který stromy zničí a zamezí tvorbě výmladků.

Ve městech se akáty mnohde vysazují, poněvadž tam dobře snášejí extrémní podmínky. V Praze byly už od 18. století. Nově vysazené akáty najdete třeba u stanice metra I. P. Pavlova. Z výsadeb v centrech velkých městech se akáty většinou nemají jak rozšířit, takže zde škodlivé nejsou.

Zelená rostlina zvaná vodní mor kanadský zarůstá stojaté vody, nevyjímaje slepá ramena řek. Ve vodě vadí plavcům, poněvadž se nabaluje na jejich ruce a nohy. Někdy vytváří tak husté porosty, že jimi neprojede ani pramice nebo menší loď. Především ale nadměrně produkuje biomasu, vytlačuje tak ostatní druhy vodních rostlin a mění ve vodě obsah kyslíku, živin a pH.

Vodní mor kanadský v minulosti zapříčinil problémy například na Velkém boleveckém rybníku, využívaném k rekreaci obyvatel Plzně. Město muselo k likvidaci nasadit speciální vodní kombajn. Na vodní mor, který koření ve dně nebo se vznáší ve vodě, platí rovněž býložravé ryby. Úplné odstranění kanadského moru ovšem není snadné. Z vody ho nelze dostat úplně, rozmnožuje se úlomky a přenášejí ho vodní ptáci.

Křídlatka česká se řadí v tuzemsku mezi nejmasovější uzurpátory původních rostlin. Vzešla zkřížením křídlatek japonské a sachalinské, které se u nás také vyskytují. Tváří v tvář se poprvé střetly ve střední Evropě a výsledkem byl nový druh.

„Křídlatky se likvidují ze všech invazních rostlin asi nejhůře, hlavně křídlatka česká a japonská,“ prohlašuje Görner. „Když se posekají, tak rychle zmladí. Pokud se tyto rostliny pokoušíte vybagrovat, stačí, když v půdě zůstane malý oddenek a zase se rozrostou.“

Bez chemie se s křídlatkou nedá bojovat. Když se zlikviduje mechanicky, měla by se nechat na místě a neměla by se nikam vozit. Na použité technice nesmí zůstat žádné zbytky rostliny, jinak hrozí její rozšíření na další místa. Křídlatku nejčastěji roztahá člověk odvozem na jiná místa a nevhodným zpracováním biomasy nebo zeminy s kousky oddenků.

Křídlatka zatím schází na unijním seznamu invazních druhů rostlin. Čeká ale ve frontě a je pravděpodobné, že se tam při letošní aktualizaci dostane.

Nádherný štědřenec odvislý se může v přírodě nevybíravě rozrůstat. Pokud člověk sní jeho květy nebo semínka z lusků, hrozí mu smrtelně nebezpečná otrava. Navzdory tomu je žlutě kvetoucí štědřenec odvislý velmi oblíbenou okrasnou rostlinou v českých zahradách a parcích.

Nepůvodnímu štědřenci odvislému se někdy říká také zlatý déšť, podobně jako keřům zlatnice, a je jedovatější než třeba akát. Otrava štědřencem vyvolává opakované zvracení, slabost a průjem. Wikipedia cituje z odborných knih, že k otravě dětí postačí dvě semena štědřence nebo pět květů. Zvířata se štědřencům jako potravě vyhýbají, jedinou výjimku představují koně.

Odborníci nedoporučují vysazovat štědřence kolem mateřských školek, hřišť nebo na sídlištích, kde se k nim lehce dostanou malé děti. Hedvábně chloupkaté lusky měří až osm centimetrů a obsahují několik semen. Dřevo štědřence patří k nejtvrdším v Evropě a skvěle se hodí k výrobě luků.

Aktualizace: upřesnili jsme informaci o přezdívání štědřence zlatým deštěm