Kvůli změně klimatu se v Česku mohou zabydlet papoušci, říká ornitolog

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před 100 lety, na Velikonoční pondělí roku 1926, se v dnes už neexistujícím hostinci U Bumbrlíčka v centru Prahy sešla nevelká skupina moudrých mužů. Výsledkem jejich sezení bylo ustanovení Československé ornithologické společnosti, která se tím stala jedním z nejstarších spolků v zemi. Hlavním iniciátorem a prvním předsedou byl profesor Jiří Janda, který se o pár let později zapsal do historie také jako zakladatel pražské zoo.

„Byla to opravdu významná osobnost své doby, která se v přírodovědné i ochranářské oblasti hodně angažovala,“ říká současný ředitel České společnosti ornitologické (ČSO) Zdeněk Vermouzek, podle něhož byla organizace ve své stoleté historii několikrát v ohrožení – za okupace a komunistického režimu.

V některých dokumentech se objevuje, že ornitologická společnost vznikla už 4. dubna. Jak to tedy bylo?

Pravdou je, že dodnes panují jisté historické nejistoty o detailech této události. Jedna z nich je, jestli to bylo skutečně až pátého, nebo už čtvrtého dubna. Důvodem je, že na zakládací listině je dopsáno datum 4. dubna. Zřejmě to ale byla lidská chyba, která se následně přenášela do dalších dokumentů. Rozhodující totiž je, že pozvánky na zakládající schůzi do hostince U Bumbrlíčka, které byly dokonce otištěny v dobovém tisku, zvaly na Velikonoční pondělí 5. dubna 1926.

Proč společnost vlastně vznikla a jaké si kladla cíle?

Hlavním iniciátorem byl profesor Jiří Janda, který je veřejnosti znám především jako zakladatel pražské zoologické zahrady v roce 1931. Byla to opravdu významná osobnost své doby, která se v přírodovědné i ochranářské oblasti hodně angažovala. Důvod založení ČSO je v raných dokumentech poměrně přesně popsán. Různé výzkumné a ochranářské aktivity, které se týkaly právě ptactva, se odehrávaly už dříve, existovaly i lokální spolky.

Ale na nejvyšší úrovni tehdy ještě nového československého státu neexistovala žádná zastřešující organizace, která by umožňovala výměnu zkušeností mezi lidmi. Nezapomínejme, že tehdy byla vzdálenost z Prahy do Brna asi jako pro nás dnes z Prahy do New Yorku. Výměna zkušeností se neřešila po mailu, ale dopisy, případně prostřednictvím jiných tištěných zpráv. Zakladatelům šlo o celkovou podporu ornitologie v Československu. Podobné organizace se ostatně zakládaly i v jiných evropských zemích.

Ornitologii měl pomoci také odborný časopis, že?

Časopis Sylvia vznikl ale až o deset let později, první číslo vyšlo v roce 1936. Mimochodem vychází dodnes, takže si letos připomeneme devadesáté výročí.

Byla vedle profesora Jandy členem společnosti nějaká další významná osobnost?

Zajímavé je, že mezi prvními členy bylo i několik příslušníků tuzemské šlechty, například hrabě Kinský, který po únoru 1948 emigroval na Nový Zéland a věnoval se tam profesionální ornitologii. Mezi významné členy nové organizace patřil také Rudolf Maximovič, generální konzervátor ochrany přírody, tedy něco jako předchůdce současného ministra životního prostředí.

Objevily se za těch 100 let okamžiky, kdy měla ČSO opravdu namále?

Bylo jich několik. Určitě tomu tak bylo za války, kdy to bylo ostatně těžké pro všechny občanské organizace. Ale také za komunistického režimu. Buď nebyly peníze na naši činnost, nebo se za normalizace dokonce reálně uvažovalo o tom, jestli by se ČSO neměla sloučit s nově vzniklým svazem ochránců přírody. Ten vznikl vlastně jako organizace neškodná pro komunisty.

Nakonec se podařilo nezávislost ČSO zachovat, i když i za cenu toho, že se rozdělila na českou a slovenskou část. Tehdy se totiž organizace musely registrovat u ministerstva kultury, které ale neexistovalo na federální úrovni. V 80. letech ČSO fungovala prakticky bez vnějších zdrojů financí, neměla ani žádné prostředky na výzkum ptactva, ale i to přežila. Naše organizace od svého vzniku před 100 lety až do současnosti nikdy nepřerušila činnost, i když to někdy bylo těžké.

Jak je nyní ČSO financována?

Prvně chci zdůraznit, že všechny údaje o našem financování zveřejňujeme, dobrovolně si necháváme dělat audit našeho účetnictví, i když to zákon nevyžaduje. Zpracováváme i velice obsáhlé výroční zprávy. Vše je dohledatelné ve Sbírce listin. Máme tři základní pilíře financování, které jsou víceméně v rovnováze: Jsou to členské příspěvky a dary, druhým pilířem je vlastní výdělečná činnost, tedy náš výzkum a praktická ochrana přírody – o naše služby je poměrně slušný zájem. Poslední třetinu tvoří granty a dotace – státní i nestátní.

Když porovnáte stav ptactva před 100 lety a dnes, je v tom velký rozdíl?

Ano, i když se to porovnává poměrně těžko a spíše útržkovitě. Systematické sčítání ptactva totiž existuje až od roku 1982 pro běžné druhy, od konce 60. let pro zimující vodní ptáky. Z toho, co víme, vyplývá, že před 100 lety bylo v krajině daleko více běžných druhů. Některé druhy zmizely z české přírody úplně. Třeba poštolka jižní, ťuhýk menší nebo drop velký. Současně ale platí, že některé druhy u nás tehdy vůbec nežily, anebo jen v minimálních počtech. Díky zákonné ochraně, která byla zavedena v 60. letech, se ale tyto druhy poměrně úspěšně vzpamatovaly.

Například?

Typickým příkladem je orel mořský, který v české krajině chyběl dlouhá desetiletí. V 80. letech jsme zaznamenali první hnízdění a dnes už víme o více než dvou stovkách hnízdících párů a další neustále přibývají. Podobných příkladů bychom našli více, některé druhy naši předci zkrátka neznali.

Můžete ještě uvést některé?

Když se řekne hrdlička, představíme si ptáka, který támhle naproti sedává na střeše. Je to hrdlička zahradní. Když Karel Hynek Mácha ve své básni Máj psal o hrdličce, byl to úplně jiný druh – hrdlička divoká. Hrdlička zahradní se až ve 40. letech minulého století začala přirozeně rozšiřovat z Malé Asie přes Balkán do zbytku Evropy. Dnes ji považujeme za běžnou součást naší přírody.

Existují i nepůvodní, zavlečené druhy, s nimiž se naši předci nemohli setkat. V západní Evropě už například žijí papoušci, především alexandr malý. Očekáváme, že se kvůli klimatické změně rozšíří i k nám. Ostatně v Praze na Letné už jeden papoušek dokonce dvě zimy přežil. Bohužel, tyto pak mohou vytlačit naše původní druhy.

Jednu dobu se hodně mluvilo o významném úbytku jednoho z nejznámějších domácích ptáků – vrabce. Stále tento trend pokračuje?

Vrabců skutečně v 80. a 90. letech hodně ubylo. Stále ale patří k nejpočetnějším druhům u nás. V případě vrabce domácího se úbytek zastavil. Ani ho neubývá, ani nepřibývá. Ovšem v případě vrabce polního bohužel sledujeme setrvalý úbytek, na čemž se podepisuje intenzivní zemědělství.

Jak se za 100 let změnily hlavní hrozby pro ptactvo? Patří mezi ně právě i moderní zemědělské hospodaření?

Každá skupina je citlivá vůči jiným formám hrozeb. Před sto lety to byl například lov a jiné pronásledování. Ve starších textech se běžně píše třeba o tom, jak školní mládež vybírá nebo ničí hnízda, hází po ptácích kameny. To je něco, co už si dneska ani nedovedeme představit. Nebo zcela zmizeli ptáčníci, kteří se živili odchytem a následným prodejem ptáků, ať na přípravu pokrmů, nebo třeba pro zábavu do bytů, na chov.

A současné hrozby?

Na prvním místě to je právě zmiňované intenzivní zemědělství založené na chemických vstupech a zvyšování výnosnosti. To ve 20. letech minulého století teprve začínalo, ale už v tehdejších textech se objevovala obava, kam chemizace zemědělství povede. Současně se ale v té době lovil milion koroptví ročně a na početnost populace to nemělo prakticky žádný vliv. Dnes už se koroptve neloví, ale v české krajině žije pár desítek tisíc párů.

Jaká jsou další nebezpečí?

Podobný průšvih pro ptáky může představovat automobilová doprava, která před sto lety také teprve začínala. Nejde jen o přímé srážky s auty, ale také o fragmentaci krajiny kvůli silnicím nebo o mikroplasty z oděru pneumatik. Pak je tu také hlukové a světelné znečištění. Další ohrožení představuje postupující elektrifikace a úhyny ptáků na drátech elektrického vedení nebo nárazy do velkých skleněných ploch.

A co globální oteplování?

Ano, nesmíme zapomenout na pravděpodobně nejzásadnější problém, kterým je postupující klimatická změna. Ptactvo ohrožuje skutečně obrovským způsobem.

Jak?

Ptáci se nedokážou přizpůsobovat rychlosti klimatických změn. Mechanismů, jak se to projevuje, je opravdu hodně, ale uvedu aspoň jeden příklad, který se týká hnízdění tažných druhů ptáků. Jejich migrace je řízena denní délkou slunečního svitu, což se za globálního oteplování nemění. Přílet je historicky načasován tak, že se tito ptáci vrátí do hnízd tak, aby mohli vysedět vejce a následně krmit mláďata housenkami.

Jenže klimatická změna způsobuje, že se housenky probouzejí k aktivitě dříve, protože pro ně je spouštěčem nikoli délka slunečního svitu, ale vzrůstající teplota po zimě. Vzhledem k tomu, že začátek jara se výrazně posunul, v okamžiku, kdy se vrátí ptáci z teplých krajin, housenky už jsou zakuklené, takže nemohou posloužit jako potrava pro mláďata. To má ohromný dopad na početnost některých druhů, týká se to například kosa horského.

Dnes má ČSO více než osm tisíc členů, kolik jich měla za první republiky?

V prvním roce existence neměla organizace ani stovku členů a přibývalo jich jen velmi pozvolna. Navíc až do 90. let byla ČSO odbornou vědeckou společností, což znamenalo, že do ní veřejnost nemohla vstoupit, jako je tomu v současnosti. Od svých členů vyžadovala poměrně vysokou míru odbornosti, znalostí a také aktivity. Takových lidí rozhodně nebyly tisíce. Když jsem třeba já vstupoval do ČSO v roce 1992, musel jsem mít dva ručitele.

Proč?

Oficiální vysvětlení bylo, aby byl potvrzen opravdu vážný zájem o ptactvo. Při studiu historie naší organizace jsme narazili také na názor, že to za minulého režimu měla být pojistka, že ten, kdo se do ornitologické společnosti hlásí, není estébák.

Předpokládám, že dnes už zájemce o vstup do ČSO nepotřebuje dva ručitele.

Dneska už jsme úplně jinde, i když kontinuálně jde o pořád stejnou organizaci. Zásadní zlom přinesla právě 90. léta, kdy se objevila myšlenka otevření organizace pro co nejširší vrstvy zájemců. Vlastně to tak vyplynulo. Vedle výzkumu se totiž neustále zvyšuje i potřeba ochrany ptactva jako jednoho ze základních indikátorů celkového stavu životního prostředí. Tím vznikla potřeba zapojit co nejvíce lidí a zbavit se nálepky úzce odborné uzavřené organizace. To ale samozřejmě neznamená, že bychom rezignovali na odbornost. Naopak. Nikdy v historii neměla ČSO tolik odborných výstupů nebo publikací v nejprestižnějších světových časopisech, jako má dnes. Zároveň ale organizuje programy pro širokou veřejnost, například známou Ptačí hodinku, které se účastní na 40 tisíc lidí. Jen připomínám, že členů máme „jen“ osm tisíc.

A stále jich přibývá?

Myslím, že nejlepším důkazem smysluplnosti naší organizace je právě neustále se rozrůstající členská základna. ČSO je tak největší organizací v oblasti životního prostředí v zemi. Ukazuje se, že lidem na ptácích skutečně záleží, což je přece to nejdůležitější.

Trochu jsme odbočili z otázky, jak je to s těmi ručiteli…

Zájemce o vstup dnes už žádné ručitele nepotřebuje, dokonce se nezavazuje ani k tomu, že bude vykonávat nějakou odbornou činnost. Stačí podat přihlášku, čímž vyjadřuje souhlas se stanovami a posláním ČSO, a začne platit členské příspěvky. Vítáme nejen ty, kteří pětkrát týdně chodí do terénu sčítat vybrané druhy a píšou o tom vědecké články, ale také ty, kterým třeba zdravotní stav nedovoluje nic jiného, než aby pozorovali ptáky z okna. Všichni jsou stejně významní. Mimochodem je vědecky dokázáno, že ptáci vytvářejí kvalitnější život. Tam, kde žije více druhů, jsou lidé šťastnější. Bez ohledu na to, jaký mají finanční příjem.

Vaše organizace přežila okupaci i komunistické časy, přežije případně to, když vám stát vezme dotace, jak současná koalice vyhrožuje nevládnímu sektoru?

Státní dotace činí asi 11 procent našeho rozpočtu. Pokud by nedorazily, mělo by to na naši činnost samozřejmě dopad, ale nikoli likvidační. Podpora veřejnosti je naštěstí opravdu ohromná.

A co chystaný zákon o zahraničních agentech, který také míří na neziskový sektor? Vy přece máte širokou mezinárodní spolupráci.

V 90. letech vznikl BirdLife International, mezinárodní ornitologická organizace, která byla vlastně založena zdola, naše národní organizace je jedním z jejích členů. BirdLife International je například odborným garantem červeného seznamu ohrožených druhů ptáků. Co k tomu plánovanému zákonu říct? Asi to, že jde o naprostý nesmysl, je to celé absurdní. Beru to jako politický útok na občanskou společnost, angažovanost lidí, aby se veřejnost nezajímala o své okolí – třeba i v oblasti životního prostředí.

Je samozřejmě otázkou, jak by byl zákon koncipován, ale opravdu nevidím žádný jeho přínos. Stát už dnes všechny informace má. Každá nevládní organizace, která chce být úspěšná, musí být maximálně transparentní. Je to v jejím vlastním zájmu. Všechny velké organizace své údaje o financování a hospodaření už dávno zveřejňují. Právě díky tomu se těší důvěryhodnosti u veřejnosti.