Psycholožka: Na příchod mužů s traumatem z Ukrajiny bychom se měli připravit

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na riskantních misích v Iráku anebo Afghánistánu se jako armádní psycholožka věnovala traumatům mužů a žen vycvičených pro tvrdé bojové nasazení. A dnes - už v civilu - léčí Helena Sováková duše traumatizovaných teenagerů.

Ta dnešní „služba“ jí prý dává paradoxně více zabrat. „Děti jsou dnes vystaveny chronickému stresu, digitálnímu přetížení, rychlému životnímu tempu a trvalému hodnocení okolím. To se samozřejmě projeví,“ říká.

Teď o svých zkušenostech z obou protikladných světů vydala knižní rozhovor. Pro emeritní plukovnici a někdejší hlavní psycholožku české armády má přiléhavý titul: Plukovnice lidských duší.

Kromě jiného v ní Helena Sováková dává čtenářům nahlédnout za oponu oficiálních prohlášení Ministerstva obrany či armádního velení a místy jde o dost kritické pohledy. „Ta kniha by nikdy nemohla vyjít, kdybych v armádě zůstala,“ říká válečná veteránka.

Máte už na knihu nějakou odezvu?

Děkují nám stovky aktivních vojáků, veteránů, kteří prošli válkou v Iráku, Afghánistánu či dalšími riskantními misemi v Mali, v Bosně a Hercegovině či v Kosovu. Ženy v armádě nevyjímaje.

A odezva z vedení Ministerstva obrany či z velení armády?

Nulová. A teď to podstatné: já armádu stále miluju, byla to pro mě rodina. Hodně jsem se v ní naučila a získala mnoho životních přátel, třebaže ty poslední měsíce byly velmi nepříjemné. I toto období mě ale jako psycholožku, viděno zpětně, obohatilo a vlastně i dost posílilo. Necítím proto vůči armádě žádnou hořkost.

Důkazem toho je i nedávný křest knihy, který měl navíc až dojemnou atmosféru. Nejen kvůli tomu, kolik lidí dorazilo, ale především proto, že to byli lidé, s nimiž jsem sloužila i sdílela těžké chvíle v misích. A to je pro mě ta skutečná zpětná vazba.

O to víc mě zajímá, že psycholožka, do jejíž práce patří i obrana proti šikaně, odejde z armády kvůli bossingu. Co se stalo či selhalo, že jste se stala cílem systematického nátlaku nadřízených?

Nepřišlo to, tak jako v mnoha jiných případech, najednou. Psychický teror narůstal postupně a nenápadně. A pokud v knize kritizuji špatné či asociální vztahy v armádě, šlo jen o jednotlivce, kteří v ní slouží a kteří se chovají nevhodně.

Že šlo jen o jednotlivce? To říkáte, i když jste čelila stupňujícímu se bossingu - možná by se dalo říct skryté a zákeřné šikaně?

Ano, i přesto to říkám. Jde o mou osobní zkušenost. Děje se to koneckonců nejenom v armádě. Jako společnost ztrácíme schopnost si naslouchat a respektovat jiný názor bez toho, abychom se okamžitě vymezovali emocemi nebo mocí a mnohdy jen přihlížíme jejímu zneužívání manažerů nad lidmi. Možná jsem naivní, ale já stále věřím v armádní systém vedení lidí. Na druhé straně mě ta selhání jednotlivců dodnes velmi mrzí.

Není určitě lehké vyrukovat s takou osobní zkušeností veřejně.

Co na to říct? Otevřeně mluvit o vlastní zkušenosti určitě není jednoduché. Ale když jsme s Martinem Moravcem připravovali tuhle knihu, bylo pro mě důležité ukázat armádu takovou, jakou ji znám – se všemi hrdiny, službou a obětí, tedy i tím, co není na první pohled vidět. A součástí té reality je bohužel i to, že jsem zažila chvíle, kdy jsem padla až na dno, protože někteří nadřízení zneužili svou moc a tlačili na mě způsobem, který byl daleko za hranou.

Co se stalo?

Několika lidem jsem odmítla dát odměnu, protože plnili své úkoly tak, že si to - natvrdo řečeno - ulehčovali podvodem. Chtěla jsem třeba, aby sepsali průvodce „jak se chovat za covidu“ se základními radami, jak tu krizi zvládnout, jak se zbavit strachu, co lze udělat pro děti a na koho se mohou lidé obrátit. A oni jen opisovali z internetu nebo z bakalářských a magisterských prací. Za tohle podvádění jsem jim přece nemohla dát odměnu. Ale narazila jsem u nadřízeného. A pak to začalo…

Poslouchám.

Šéf mě vždy v pátek odpoledne zavolal a položil otázku: „Budete příští čtvrtek na poradě?“

Zeptala jsem se: „Co potřebujete, pane plukovníku?“ Prý mi to řekne až v ten čtvrtek. Pak na mě přišel anonym. Nadřízený mi to volal v pátek v podvečer a znovu se zeptal: „Budete příští týden na poradě? Řeknu vám o co jde.“ V dalším pátečním podvečerním telefonátu mi oznámil, že u něj byla policie.

Mozek mi pak stále ve stresu šrotoval. Pořád jsem přemýšlela, co se vlastně kolem mě děje. Nakonec mě kvůli anonymům vyšetřovala inspekce ministryně. Například i proto, že navrhuji nerovnoměrné odměny.

Zajímalo je, zda mi připadá normální, že moje asistentka praporčice - podle mého mimořádně pracovitá - dostává větší odměny než jiný pracovník s vyšší hodností -, ale podle mého zdaleka ne tak výkonný. Jako kdyby vyšší hodnost znamenala automaticky i vyšší odměnu. Vůbec jsem té otázce i logice lidí z inspekce nerozuměla a kladla si otázku, zda to myslí opravdu vážně.

Byla jsem přetížená, jak jsem byla neustále pod tlakem a můj mozek permanentně vytvářel nejrůznější předpoklady o tom, co se děje a kdy mě šéf opět zavolá. A přestávala jsem být akceschopná.

Jak se to projevovalo?

Šikanovaní lidé se postupně dostávají do stavu, kdy mozek přepne do režimu přežití. Stresové hormony potlačí racionální rozhodování a aktivují části mozku, které řeší hlavně to ohrožení. Člověk ví, co je správně, ale tělo i mysl dávají prioritu bezpečí - a to dočasně zablokuje schopnost se ozvat. A právě tohle se stalo i mně. Velmi mě mrzí, že jsem nedokázala říct: Stop. Co děláte, se mi nelíbí.

Skončilo to pro vás jen odchodem z armády?

Psychická zátěž se projevila i nemalými fyzickými bolestmi. Zlikvidovalo mi to zdraví, takže jsem musela z armády odejít, třebaže jsem měla závazek až do příštího roku. Už jsem ale nemohla dál.

Ocenil jsem, že jste v knize sejmula „svatozář“ ze zahraničních misí, které jsou už léta prezentovány jako výkladní skříň armády a Ministerstva obrany. Někdy jsem měl dojem, že z českých vojáků se v Iráku, Afghánistánu, Mali či Kosovu stávají andělé.

Pokusím se to vysvětlit. V Iráku jsem nepůsobila jen jako psycholožka, ale i jako tisková mluvčí. Nemohla jsem však informovat o tom, že nám hrozí nebezpečí, že nás ostřelují raketami, že musíme i šestkrát za noc běžet do bunkru. Měla jsem přímo zakázáno o tom psát či mluvit. Třebaže na tom není nic, co by mělo strašit či znepokojovat veřejnost.

Kvůli tomuto mlčení si ale pak lidé doma mnohdy mysleli, že tam vojáci jsou za hodně peněz a nic moc dohromady nedělají. Přitom vojáci například v tom Iráku odváděli drsnou dřinu. Lidé mají podle mě právo vědět, co se děje s vojáky, které jejich vlast vysílá do konfliktu či rizikové oblasti. Se zamlčováním pravdy, kdy jsem jako tisková mluvčí nesměla psát o realitě, jsem měla velký problém. Do Prahy jsem tak posílala nic neříkající zprávy.

Zažila jste i rok 2014, kdy v Afghánistánu zahynuli při útoku sebevražedného atentátníka David Beneš, Ivo Klusák, Jaroslav Lieskovan, Libor Ligač a Jan Šenkýř. Byl tohle jeden z nejsložitějších okamžiků vaší práce armádního psychologa?

Každá smrt vojáka je v práci psychologa to nejtěžší, s čím se může setkat. Zvlášť když ji oznamujete jeho rodině. Tragédii oznamuje velitel v uniformě, a tak je to správné. Ale v ten okamžik u toho musí být i někdo, kdo tu rodinu podrží, a tak jsem si vymohla, aby psychologové jezdili k takovým případům v civilu.

Mohou totiž přijít silné emoce, odmítání či napadání armády: Vy jste nám zabili syna, vy za to můžete! Takové reakce jsou přirozené a pochopitelné, zažila jsem mnohokrát, kdy vojákovi blízcí hledají viníka. Vždy jsme se jako psychologové snažili být rodinám nablízku, stát při nich v těch prvních nejtěžších chvílích, kdy se jejich svět zhroutí, a pomoci jim udýchat absolutně neuchopitelnou ztrátu.

Takové situace musí ničit i zkušeného psychologa.

Rozhodně ne tak, jak by to mohlo působit - práce s rodinami a s vojáky mi i v těžkých chvílích dávala smysl a držela mě v psychické kondici, doslova nad vodou. A stejně tak třeba i příprava kurzů přežití pro diplomaty, novináře či humanitární pracovníky, kteří vyjíždějí do válečných oblastí.

To, co mě skutečně paralyzovalo v závěru služby, nebyla náročnost psychologie v armádě, ale jednání některých přímých nadřízených. A to je velký rozdíl.

Řekněte mi o těch kurzech pro novináře a diplomaty. V knize popisujete, že jste zařadili i simulovanou a velmi realistickou popravu…

Šlo o modelovou situaci, která má za cíl vystavit účastníky extrémnímu stresu, ale zároveň jim ukázat, že i v okamžiku, kdy si myslí, že je s nimi „konec“, mají pořád šanci jednat, ovlivnit dění a přežít. Tyto simulace se používají i proto, že v reálných konfliktech se může stát cokoli - od únosu po vyjednávání pod nátlakem. Často jde totiž právě o psychologický tlak únosců či teroristů, jehož cílem je zlomit člověka nebo ho donutit k určitému chování.

My jsme chtěli, aby lidé v takové chvíli neztratili orientaci, kontrolu nad sebou a především naději. Je to jedna z metod expozice stresu, která pomáhá lépe zvládat vyjednávání v krizových situacích a nezhroutit se pod tlakem, i když jde o život.

To vám asi kurzisté za tento pokus pěkně poděkovali…

Jasně, že někteří z nich byli v šoku a další to tak trochu rozhodilo. Nakonec ale poděkovali. S tím, že poznali, jak se v tak extrémní situaci chová jejich tělo i mysl. Při řízených expozicích stresu si totiž můžete vyzkoušet své reakce. To, jak zareaguje vaše tělo i mysl a jak rychle se vrátíte k normálnímu myšlení.

No a ono se vám to už příště nestane, protože tělo nasaje při tréninku optimální strategii chování. Pomohlo to třeba i vyjednavači Adamu Dolníkovi, když se v Čečně ocitl v zajetí. Věděl, jak se bude chovat jeho tělo, takže se rychleji zklidnil a převzal racionální kontrolu nad situací.

Příjemnou zpětnou reakci mám i od diplomatů, kteří působí v rizikových oblastech. Prožívali a zvládli tam prý situace, které už předtím poznali v kurzu přežití ve Vyškově. Když například něco v blízkosti bouchlo, věděli přesně, jak reagovat na to, co říká jejich ochranka.

Stalo se ale i to, že čerstvý absolvent kurzu nám po výcviku řekl, že nechce být do rizikové oblasti zatím vyslán. Naplno si uvědomil, s čím vším se tam může setkat. Nechápala jsem to jako slabost, nýbrž naopak jeho sílu si přiznat, že mentálně není ještě na svou misi připraven.

Možná to vyzní naivně, ale mě jakákoliv podpora lidí, s nimiž pracuji, ohromně naplňuje, nabíjí. Nic se nevyrovná pocitu, že děláte pro druhé něco užitečného.

Daly kurzy přežití něco i vám?

Sledovat, jak a proč se lidé v průběhu kurzu mění a zocelují, jak fungují v týmu, a pak i samostatně… to je pro každého psychologa zkušenost k nezaplacení. Získala jsem při nich i spoustu přátel. Dokonce mi volají s návrhy: „Hele, Sovo, nevymyslíš nějaký kurz přežití i pro civily?“ Něco na tom je. Lidé by si měli, upřímně řečeno, zvláště dnes něco podobného vyzkoušet, aby poznali své limity.

Někteří vojáci vracející se z bojových misí tyto limity i překročili. Prožili si traumata, která je změnila. Naučili se věci, jež se do normálního života nehodí. Bývají agresivní vůči okolí a někdy i blízkým. Jak jste jako hlavní armádní psycholožka potíže českých veteránů z Iráku či Afghánistánu řešila?

Odborně se jim říká posttraumatická stresová porucha a netýká se jen vojáků, ale všech lidí, kteří zažijí extrémně šokující situace. A takové nastávají ve válce denně či několikrát za den. S vojáky i jejich rodinami jsme proto pracovali před výjezdem do Afghánistánu či Iráku, pak ve válečné oblasti a i po návratu.

Máte už zkušenosti s navrátilci z Ukrajiny? S dobrovolníky nebo přímo s ukrajinskými muži, kteří míří z fronty za svými rodinami?

Jejich návrat je extrémně náročný proces. A v případě války na Ukrajině se s ním Evropané nesetkali po desítky let. Až ten konflikt jednou skončí, budeme se setkávat s tisícovkami lidí se spoustou neviditelných a hlubokých ran na psychice.

Jakými například?

V posledních letech to řeší i rodiny vojáků, kteří se vracejí z války – často čelí změnám v chování, zvýšené podrážděnosti, přetížení, problémům se spánkem nebo s regulací emocí. Někdy se objevují i únikové strategie jako nadměrné pití alkoholu. To všechno může výrazně zasahovat do partnerských vztahů a rodinného života.

A právě proto už dnes ukrajinské ženy otevřeně žádají o podporu – chtějí rozumět tomu, co se může dít s blízkým člověkem, který se vrací z boje domů. Chtějí se umět v těchto situacích zorientovat a být pro své muže oporou, když je čeká nový, velmi náročný druh boje - návrat do běžného života.

A na co si ty ženy stěžují zejména?

Na domácí násilí, alkoholismus, agresi, úbytek porozumění. Což má vliv i na děti. Ty vnímají psychická zranění rodičů zvlášť citlivě. Vojákům se prostě mění ve válce životní hodnoty. Nárůst neléčených traumat souvisí s každou válkou a může být pro každou společnost obrovským problémem. Na pravděpodobný příchod mužů z Ukrajiny bychom se proto měli připravit.

No jo, ale jak?

S kolegyní, která působila na Ukrajině, jsme i na základě zkušeností z Iráku a Afghánistánu připravily projekt podpory veteránů i jejich rodin. Jak vojáky s bolavou duší integrovat zpět do společnosti. Počítala jsem i s proškolením ukrajinských dobrovolníků, kteří by v té práci pokračovali u nich doma.

Zároveň by to zkvalitnilo i naši psychologickou službu v posilování mentální odolnosti našich vojáků, protože bychom od Ukrajinců získali cenné zkušenosti. Třeba z každodenního ohrožení drony. Právě bezpilotní prostředky totiž způsobují vojákům silnou psychickou zátěž, která může vést až k paralýze jejich reakcí.

Jak jste s projektem daleko?

Nijak. Nikdo z vedení resortu nám nedal šanci se o něm bavit. Neodpovídali ani na moje dopisy. Dodnes nevím proč. Nebyl zkrátka zájem. Dost možná ani nevědí o jeho existenci. To už ale spekuluji. Takže mám ten projekt v šuplíku.

Mohu se mýlit, ale po přečtení vaší knihy o psychických potížích vojáků jsem si říkal, zda není dnešní mladá generace poněkud změkčilá. Pamatuji se například, že do riskantní armádní mise v Bosně a Hercegovině IFOR (1995) se přihlásily až dvě třetiny vojáků ze zálohy. Český kontingent měl tehdy jeden tisíc mužů, kteří se ocitli v mimořádně drsných životních podmínkách. A já si nepamatuji, že by tolik psychicky strádali jako ti dnešní.

Vlastně jste ve zkratce vylíčil obraz změn lidí současné doby a výchovy. Jenomže v misi IFOR byli sice zelenáči, převládali tam však zralí chlapi ze zálohy, kteří už měli v životě, tedy i armádě, něco za sebou a těm zelenáčům většinou v nouzi pomohli. Nepovažovala bych ale dnešní mladé za „vločky“. Nejsou změkčilí - jsou jen vystaveni jiné zátěži.

Žijeme v extrémně výkonové době, kdy na nás každý den dopadá mnohonásobně více informací než před třiceti lety. Máme tisíce možností, jak se rozhodovat, a zároveň méně prostoru ty volby promýšlet. Sociální sítě navíc zásadně ovlivňují naše vědomí, vztahy i sebeobraz. A o jejich vlivu na děti toho zatím víme stále málo.

Mladé generaci nemáme tedy co závidět - tlak na úspěch, dokonalost a neustálé srovnávání je pro její psychiku opravdu náročný. Proto říkám, že děti do patnácti let by neměly mít přístup k sociálním sítím. Pod jejich vlivem slábnou mezilidské vztahy a roste počet osamělých lidí. Neurolog Vladimír Beneš to vystihl přesně: dnes lidé ve stáří neumírají jen na nemoci, ale i na osamělost. A ta se, bohužel, stále více dotýká i dětí.

Když ne jako změkčilé, jak je tedy nazvat?

Dnešní děti nečelí menšímu stresu. Jen je jiný. Méně fyzický, méně viditelný - ale o to vytrvalejší. Žijí v prostředí, které je rychlé, nepřetržitě je porovnává s ostatními a vytváří na ně tlak být stále perfektní. Jsou vystaveny chronickému stresu, digitálnímu přetížení, rychlému životnímu tempu a trvalému hodnocení okolím. To se samozřejmě projeví: bývají citlivější, úzkostnější, někdy nejisté či přetížené.

Jenže právě tato generace zároveň výborně zvládá informační nápor a digitální dovednosti, se kterými si starší ročníky často neví rady. V mnoha ohledech jsou tedy psychicky velmi adaptivní - jen potřebují jiný typ podpory, než jsme znali dřív. Dnes tedy děti nekolabují z fyzické dřiny, ale z neustálého tlaku být dokonalé - a ten žádný odpočinek nepřináší.

Určitě víte, o čem mluvíte. Po loňském odchodu z armády máte soukromou praxi a působila jste krátce i jako psycholožka na základní škole…

Byla to pro mě snad těžší mise než ta v Iráku či Afghánistánu. Kolegové mi popisovali děti, které se odmítají oslovovat svým jménem a trvají na tom, že jsou „kůň“ nebo „vlk“. Děti, které komunikují jen zvuky nebo gesty. Nebo ty, které se úplně zhroutí, pokud se někdo dotkne jejich věcí. Za těmito projevy ale většinou není rozmar ani diagnóza - často jde o projev nejistoty, úzkosti nebo silné potřeby pozornosti.

Děti do deseti let ještě nemají plně vyvinuté abstraktní uvažování. Potřebují pevný rámec, jasná pravidla a hranice, které jim pomáhají pochopit svět a cítit se bezpečně. Když hranice chybí, dítě je zkouší hledat samo - a často velmi vyhroceným chováním. Proto říkám: hranice nejsou nesvoboda, hranice jsou bezpečí. Musíme se vrátit k odpovědnosti, hodnotám a tréninku odolnosti - to je nejlepší prevence psychických potíží.

Jakou roli v tom sehrávají rodiče či škola?

Často jde o výchovu s nedostatkem jasně nastavených hranic. Rodiče to myslí dobře - chtějí dětem dát svobodu, prostor a respekt. Jenže právě hranice jsou ty pevné body, o které se dítě může opřít. Pomáhají mu zorientovat se ve světě, cítit se bezpečně a pochopit, co je správné. Rodič vychovává - škola „jen“ vzdělává. A když dítě dostane svobodnou volbu, ale neví mezi čím, je na tu volbu ve skutečnosti úplně samo.

Děti si mně často stěžují, že na ně doma „nemá nikdo čas“. Přijdou s problémem, třeba že se s nimi kamarádka Anička nebaví, který je však pro ně samotné obrovský. A místo naslouchání uslyší od telefonujícího rodiče: „Ale prosím tě, to bude dobrý.“ A tak se dítě ocitá emocionálně samo, byť sedí metr od svých nejbližších.

Mluvím o konkrétním příkladu velmi inteligentního kluka, kterému doma nikdo nenaslouchal. A to je právě ta nebezpečná osamělost, která se může stát základem úzkostí či pozdějších psychických potíží.

Psychická odolnost se tak stává jednou z nejdůležitějších dovedností současného století. A zároveň je něčím, co musíme děti naučit. Říká se: Učitel se bojí ředitele, ředitel kontroly, kontrola rodičů, rodiče svých dětí… A děti? Ty se dnes často nebojí nikoho.