Nebezpečný trend: Algoritmy sítí učí mladé muže a ženy bát se opačného pohlaví

Třináctiletý Adam v Ostravě dojí oběd a otevře TikTok. Nejdřív vidí video o posilování, pak o disciplíně, pak o tom, že opravdový muž nesmí být slabý. Za chvíli mu svalnatý kouč vysvětluje, že ženy jsou „hypergamní“, feminismus zničil rodinu a city jsou luxus pro muže bez peněz a testosteronu.

O tři sta kilometrů dál sleduje patnáctiletá Róza krásnou upravenou ženu v krémových šatech, která při výrobě domácí mozzarelly vypráví o „pravé ženské energii“. Žena nemá muže nahánět ani platit účet - má být krásná, klidná a přijímající. Rózina spolužačka Laura sjíždí opačnou větev ženského internetu: randění je past, muži jsou emočně nedospělí a nejbezpečnějším partnerem je žádný partner.

Každé video natočil někdo jiný. Všechna ale dětem a dospívajícím předávají stejnou představu o vztazích: vztah není rozhovor dvou rovnocenných lidí, nýbrž hra s pevně přidělenými rolemi. Mění se jen způsob podání, ne samotné poselství. A algoritmus není ideolog - je obchodník s pozorností. Jistota, pobouření a nepřítel mívají výbornou sledovanost.

Propast mezi společenskými a politickými postoji mladých žen a mužů má reálný základ. Datový novinář Financial Times John Burn-Murdoch ve své analýze popsal, že v řadě zemí se mladé ženy posunuly k liberálnějším postojům rychleji než jejich vrstevníci - generace Z prý někdy připomíná spíš dvě generace než jednu.

Mladé ženy přijaly rovnost a osobní autonomii jako samozřejmost. Mladí muži se posouvali pomaleji - a část z nich vstupuje do dospělosti ve světě, jehož pravidla se změnila rychleji než jejich výbava. Dívky slyší, že mohou studovat, cestovat a odmítnout nevyhovující vztah. Chlapci stále dostávají starý úkol - buď silný, úspěšný a potřebný - jenže bez starých privilegií a bez nového návodu, jak zvládat nejistotu a odmítnutí.

Loni publikovaná studie Richarda Nennstiela a Ansgara Huddeho pak ukazuje složitější mapu: V některých zemích se trhlina zvětšuje, jinde je malá nebo statisticky nevýznamná.

Trend nemusí znamenat nevyhnutelnost, v České republice máme jiné společenské klima než ve Spojených státech, ale víme, že videa popsaná výše naše děti konzumují. Zatím nemáme data, jaký dopad na ně budou mít. Je ale dobré být na pozoru, aby toxický obsah na sociálních sítích nevytvořil z trhliny propast.

Obsah pro dospívající kluky ve formě videí o cvičení, výživě nebo seberozvoji sama o sobě nemusí být toxická. Jenže hranice mezi užitečnou radou a ideologií bývá překvapivě tenká.

Začíná to doporučeními: „Pracuj na svém zdraví. Posiluj. Jez lépe. Vezmi odpovědnost za svůj život.“ Jenže postupně přibývají další pravidla: „Měj nastavení vítěze. Buď lídr. Nikdy neukazuj slabost.“ Z péče o sebe se nenápadně stává představa, že muž má hodnotu jen tehdy, když vyhrává.

Podobně pak na ně působí i trend zvaný looksmaxing. Při něm se kluci dozvídají, že k tomu, aby byli přitažliví, potřebují ostřejší čelist, víc svalů a tvář „Chada“ – internetového ideálu mužské krásy. Vzkaz je jednoduchý: bez správného vzhledu tě žádná hezká holka nebude chtít.

Dalším krokem je postupné zúžení toho, co vůbec znamená být mužem. Citlivost se vydává za slabost, smutek za ostudu a jedinou přijatelnou emocí se stává vztek. A tady se už sledující chlapec propadá do manosféry a její toxické maskulinity.

Jak rychle takový propad algoritmy zesilují, ukázal výzkum týmu Kaitlyn Regehr z University College London: účtům simulujícím zranitelné teenagery vzrostl podíl misogynního obsahu v doporučeních TikToku během pěti dnů ze 13 na 56 procent. Regehr mluví o „mikrodávkování“ extremismu.

„Radikalizace málokdy začíná nenávistí, začíná nenápadným nabízením kognitivního komfortu,“ vysvětluje politoložka Eva Klusová z Psychologického ústavu AV ČR. „Mladý muž, který zažívá odmítnutí nebo pocit selhání, dostane skrze radikální rámování líbivou odpověď: ‚Chyba není v tobě, ale v systému a v ženách.‘ Hněv pak nahradí smutek a poskytne dočasný pocit síly, což je pro zranitelného jedince vysoce návykové,“ dodává.

Od tutorialů na tricepsy se chlapci na sítích dostanou k řečem o mužském statusu a na konci obsahové cesty k otevřeně misogynním videím, kdy násilník a obchodník s lidmi Andrew Tate mladým klukům otevřeně radí, jak donutit ženy k tvorbě obsahu na OnlyFans a efektivně se tím živit.

Vnímavé teenagery tlačí manosféra k zoufalství, depresi a nihilismu. Co si z toho všeho vezme Adam? Má kolem sebe reálné pozitivní mužské vzory?

Ženská scéna je pestřejší a její radikalita nespočívá v agresi, ale v několika různých strategiích, jak se s agresivitou a dominancí vyrovnat. Influencerky vyzývají k návratu k podřízenosti, k pragmatičnosti či manipulaci, nebo k rezignaci na vztahy s muži obecně.

Nejviditelnější jsou takzvané tradwives - ženy propagující návrat k tradičnímu rozdělení rolí v domácnosti. Jejich videa jsou vizuálně dokonalá: dlouhé šaty, děti ve lněných košilích, stylová kuchyně bez špinavého nádobí. Žena v něm připravuje složitý pokrm od úplných základů – podojí krávu, utluče máslo, umele mouku – a všechno vypadá lehce, radostně a samozřejmě.

K tvorbě obsahu ale influencerka potřebuje celý štáb, asistentku, chůvu a často také manžela, toho oficiálního tradičního muže a živitele. Tady vzniká největší paradox: úspěšná influencerka vydělává tím, že jiným ženám prodává sen o nevydělávání.

Navíc největší hvězdy této scény Hannah Neeleman (Ballerina Farm) nebo Nara Smith propagují obraz tradiční rodiny, ale obě jsou manželkami mužů z mimořádně bohatých mormonských rodin. Hannah pečuje o farmu a osm dětí, zároveň má k dispozici vlastní školu, zaměstnance i zázemí, které ale v jejích videích sledující neuvidí.

A je tu i temnější rozměr. Studie, která deset měsíců sledovala 36 profilů, ukázala, že se u části této scény idyla tradiční rodiny propojuje s krajně pravicovou ideologií. Obě zmíněné influencerky spolupracují s Erikou Kirk, vdovou po vůdci MAGA mládeže, a mezi mladými ženami šíří představu, že by se měly místo studia co nejdříve vdát a podřídit manželovi.

Modernější variantou jsou koučky ženské energie. Nevyzývají ženy k osmi dětem, ale učí je „spočinout v ženské energii“, aby v mužích probudily jejich „maskulinní energii“. Muž má být aktivní, silný a finančně úspěšný, žena krásná, přijímající a opečovávaná. Na první pohled pohádka o princi. Ve skutečnosti velmi pevně rozdělené role, ve kterých on nesmí selhat a ona nesmí být příliš samostatná.

Bude Róza čekat na prince? Možná ne. Česká zkušenost je trochu jiná. Většina mužů i žen chodila za minulého režimu do práce, jen ženy pak ještě nastupovaly na druhou směnu v domácnosti. Teď se role upravily do férovějšího modelu. Princové se nekonají.

A pak je tu opačná ženská větev. Ta část mladých žen a dívek, která na násilnou manosféru reaguje odchodem a rezignací. Pauza od randících aplikací a neúspěšných schůzek může být zdravá. Problém začíná ve chvíli, kdy se z toho stává přesvědčení, že žádný muž není bezpečný a každý vztah nevyhnutelně skončí zradou.

Tak vzniká prostředí, které socioložky Johanssen a Jilly Boyce Kay označují jako heteronihilismus – přesvědčení, že vztahy mezi ženami a muži jsou ze své podstaty odsouzené k nezdaru. Takzvané femcel komunity tuto náladu převádějí do estetiky i humoru: černé oblečení, emo nebo goth styl, ironické komentáře k nepovedeným schůzkám a pocit, že s muži už nemá smysl nic zkoušet.

Lauře to přijde zajímavé, ale sama přesvědčená není. Jenže algoritmus jí na sociálních sítích servíruje další a další videa o domácím násilí, vraždách žen partnery nebo kauze Epstein. Vedle toho sleduje anime, a tak se jí do feedu dostávají i influencerky propagující jihokorejské hnutí 4B – čtyři odmítnutí: žádné randění, sex, manželství ani děti s muži.

Hnutí vzniklo jako reakce na rostoucí genderovou nerovnost a násilí na ženách v Jižní Koreji. Vlnu protestů odstartovala mimo jiné vražda mladé ženy u stanice Gangnam v roce 2016. Po nástupu Donalda Trumpa a vzestupu radikálů z řad MAGA začaly 4B myšlenky virálně kolovat i mezi mladými Američankami. Dospívající dívky se bojí, že skončí jako otrokyně a inkubátory na děti jako v americkém seriálu Příběh služebnice.

A tak se kruh uzavírá. Manosféra živí u mladých žen strach a u mladých mužů zase rezignace žen živí pocit odmítnutí - každá extrémní strana dokládá své přesvědčení screenshoty té druhé.

„Sociální sítě uzavírají obě skupiny do neprostupných bublin, kde se navzájem dehumanizují,“ upozorňuje Eva Klusová. „Vniká tak hluboká epistemická krize a heteronihilismus, tedy stav, kdy mladí lidé pod vlivem neustálého přísunu toxických střípků upevní přesvědčení, že jakýkoliv reálný vztah s druhým pohlavím je ze své podstaty nebezpečný nebo odsouzený k zániku.“

Důsledky této toxické kybermasáže zpravidla nenesou influenceři ani kouči, kteří na ní vydělávají. Nesou je lidé, kteří jejich příběhům uvěří. Žena, která po letech zjistí, že ztratila ekonomickou samostatnost. Muž, který uvěřil, že o slabosti se nemluví, a zůstane se svými problémy sám. Dívka, která dospěje k přesvědčení, že nejbezpečnější láska je žádná láska. A kluk, který se naučí, že jedinou přijatelnou emocí je vztek.

Cesta ven je méně efektní, nemá soundtrack ani slevový kód. Obě bubliny totiž spojuje jedna věc: rostou tam, kde chybí skutečný kontakt. Kluk, který zná ženy hlavně z videí o hypergamii, a dívka, která zná muže hlavně ze screenshotů toxických zpráv, se navzájem vidí jako statistické kategorie - protože nikoho opačného pohlaví z masa a kostí pořádně nepoznali.

Nejúčinnější protilátkou proto nejsou další videa, ale místa, kde se mladí lidé potkávají naživo a při něčem, co není rande: sport, kroužky, brigády, dobrovolnictví, kapely, spolky. Tedy neutrální půda, kde spolu holka a kluk hodinu staví kulisy nebo trénují štafetu a mimochodem zjistí, že ten druhý je nervózní, vtipný, unavený a obyčejně lidský. Žádný algoritmus nedokáže konkurovat zkušenosti, že člověk naproti není „opačné pohlaví“, ale prostě člověk.